Antarktida

Název vychází z řečtiny a znamená Naproti Arktidě. Jedná se o polární území věčného ledu a tmy, jež nepatří žádnému státu světa a je určeno především k vědeckému výzkumu v oborech planetární geologie, hydrologie, klimatologie a studia meteoritů. Na Antarktidě žije asi pět tisíc obyvatel.

Rozloha území je 14 000 000 km² (údaj je přibližný, neboť se kontinent skládá z rozlehlých zálivů a šelfů). Území se dělí na Západní a Východní Antarktidu, tyto dvě poloviny jsou rozděleny Transantarktickým pohořím.

Antarktida je nejchladnějším kontinentem na Zemi, v zimě zde byla naměřena průměrná teplota -60 °C, v létě mezi -10 a -40 °C. Nejnižší zaznamenaná teplota na světě -89,2 °C byla naměřena v roce 1983 na ruské vědecké základně Vostok.

Ze zvířat na Antarktidě žijí jen racci a dva druhy tučňáků, ovšem dají se zde nalézt tři druhy kvetoucích rostlin. Mnoho živočichů žije v mořích.

Polynésané či Maorové se uvádějí jako první  lidé, kteří překročili jižní polární kruh. I když James Cook roku 1773 připlul k ledovému návrší, které obklopuje kontinent, jako datum objevení Antarktidy se uvádí 28. leden 1820 Bellinghausenovou výpravou. Po nich se již začaly objevovat britské, ruské, americké a francouzské expedice, které se pomalu přibližovaly ke kontinentu.

Jižní pól nakonec dobyl roku 1911 Nor Roald Amundsen.  Po něm k pólu dorazila další expedice vedená Robertem Falconem Scottem, avšak všichni účastníci expedice na zpáteční cestě zahynuli. Výpravy, které následovaly po nich, už používaly techniku, jako jsou ledoborce, letadla a pásová vozidla.

Na území Antarktidy byla objevena bohatá naleziště nerostů, v okolních mořích je obrovské množství ryb a živočichů, proto byla vždy středem zájmu mnoha mocností. V roce 1959 byl sepsán pakt na podporu vědeckého výzkumu a míru, jejž v témže roce podepsalo dvanáct států a doposud tuto smlouvu podepsalo pouhých osmatřicet zemí.

Rovněž zde byla roku 1991 na dobu padesát let zakázána veškerá těžba. Na území přesto dochází ke klimatickým změnám, a to především působením člověka. Rozmáhá se turistický ruch a rovněž ekologie planety se odráží na stavu Antarktidy.

Českému badateli Václavu Vojtěchovi museli před osmdesáti lety na cestu na Antarktidu přispět filantropové a přátelé české vědy včetně prezidenta Masaryka, a přesto musel cestou tam pracovat v lodní kotelně.

Dnes si výpravu může dovolit téměř kdokoliv, počet turistů každoročně roste. V sezóně 2007–08 k bílému kontinentu vyrazilo kolem 30 tisíc turistů, což bylo čtyřikrát víc než na přelomu tisíciletí. O deset let později, v sezóně 2017-18, to již bylo skoro 52 tisíc turistů.

Od roku 2007 se do antarktických vod mohou turisté plavit na luxusní výletní lodi. První byla Golden Princess o výtlaku 120 tisíc tun s pěti bazény, minigolfem, kasinem a 3700 pasažéry na palubě. Pro nejizolovanější kontinent planety to neznamená žádnou výhru.

„Velké lodě spotřebovávají při cestě spoustu paliva a přispívají tak k růstu emisí skleníkových plynů kolem pólu,“ kritizoval nejnovější destinaci turistických kanceláří John Shears z Britského antarktického střediska (BAS). „Antarktida je na globální oteplování extrémně citlivá – ztrácí ledovce a souvislý led v jejích mořích se rozpadá.“

Několik set kilometrů na západ od Vojtěchovy Velrybí zátoky začíná Země Marie Byrdové. Je to tisícikilometrová hladká rovina, ovšem jen zdánlivě. „Téhle oblasti se říká měkký podbřišek západoantarktického ledu,“ vysvětlil pro stanici BBC David Vaughan z BAS.

„Pevnina pod ledovou vrstvou se tu zvedá do vnitrozemí nejpříkřeji z celého kontinentu,“ dodal s poukazem na několik velikánů, tyčících se – ovšem skrytě pod ledem – o tři sta kilometrů dále do výšky 3500 metrů nad mořem.

Zemi Marie Byrdové, nehostinné místo, kde nejsou vědecké stanice, dlouhá desetiletí nenavštívila ani žádná expedice. Na začátku roku 2008 tam tři měsíce pobývala dvojice Britů. Každý na motorových saních najezdil asi 2500 kilometrů.

Výzkumník Rob Bingham za sebou na stometrovém laně tahal radar a na dvousetmetrovém přijímač. Radar vysílal dolů signál a přijímač četl z jeho odrazu topografii skryté pevniny a rozdíly v kvalitě ledu. Julian Scott navrtával vřelou vodou do ledu dvacetimetrové díry a v nich odpaloval malé nálože.

Seismografy, zapuštěné do ledu opodál, měřily sílu otřesů a polárník z údajů vypočítával profil ledu a vrstvu sedimentů mezi ním a skálou. Oba současně rozmisťovali na ledovcové pláni navigační přijímače GPS, které každých deset sekund měřily pohyb ledovce.

Zkoumali jeden z nejvydatnějších antarktických ledovců, několik kilometrů hluboký a třicet km široký ledový veletok, který kdosi humorně nazval ledovcem Borovicového ostrova, i když nejbližší borovice rostou až někde na Ohňové zemi.

Ročně se posune o tři a půl kilometru do zdejšího Amundsenova moře, kde se rozpustí. To alespoň vyplývalo ze satelitních měření z konce minulého století. Jenže ledový proud teď zrychluje.

K naší smůle se Antarktida otepluje rychleji než zbytek světa a její západní část ještě o pár setinek stupně víc. Od roku 1992 roztály v Antarktidě tři bilióny tun ledu, což je množství schopné zvednout hladiny oceánů o téměř osm milimetrů. Od roku 2012 se navíc rychlost tání ledu ztrojnásobila. Za rok nyní roztaje kolem 200 miliard tun, které dokáží zvednou hladiny o půl milimetrů.

Západní část antarktidy už přitom přišla přibližně o 6500 kilometrů čtverečního ledu, který se sesunul do moře.

Jestli se rozpadne Wilkinsův šelf, voda z té jeho části, která dosud plave nad hladinou, roztaje a přispěje pár milimetry k jejímu zvednutí.

Jestli ale i ledovec na Borovicovém ostrově, který je postupně oteplován oceánskou vodou, která je pod ním, sklouzne do moře, rozpuštěná voda zvedne hladinu moří výrazně. BAS tvrdí, že až o 25 centimetrů, i když by roztátí všeho toho ledu trvalo několik desetiletí.

S využitím zdrojů: wikipedie, Alexandr Petrželka/Právo