Článek
(od našeho spolupracovníka na Ukrajině)
Dáma se mile usmívá a muž mi pevně, poctivě, stiskne ruku a hned po pozdravu dodá: „Samozřejmě, že můžeš fotit.“ Pak si nasadí gumové rukavice, rozevře zadní křídlové dveře a zmizí v útrobách márnice. Za chvilku se objeví i s nemocničním zřízencem a do zadního prostoru toho bílého nissanu zasunou dlouhý černý pytel. „A jedeme!“ vydá mi pokyn, já nasednu na zadní sedadlo a až tady se konečně rozhovoříme.
Ti sympaťáci jsou Valerij a Teťjana Popovyčovi, šedesátníci ze Zakarpatí, z městysu kousek u Chustu, kterým, tak jako všem Ukrajincům, válka převrátila život naruby.
„Že bychom z naší země utekli? Tak to nás nenapadlo ani na vteřinu“, povídá mi Valerij. „Jak bychom mohli, vždyť náš syn se přihlásil hned v den, kdy nás Rusko v únoru 2022 napadlo, jako dobrovolník k armádě. A do dneška se účastní bojů na Východě.“
Valerij býval do války truhlář, specialista na dřevěné schody. Žádná umělotina, dubový masiv. Prsty má všechny, ale vidí jen na jedno oko a toto zranění mu zabránilo, aby se i on připojil k ukrajinskému vojsku. S Teťjanou, která je učitelka světové literatury na druhém stupni základní školy, tak vymysleli něco jiného. Věnují se převozu těl padlých vojáků.
„Dostali jsme se k tomu jako slepí k houslím. Před dvěma lety mě známí poprosili, zdali bych mohl pomoci s převozem jednoho těla z Kyjeva k nám do Karpat, do Volovce,“ vzpomíná Valerij.
Dodávka, kterou nezastavují
Měl tenkrát starou rozhrkanou dodávku a to tělo vezl vzadu v rakvi. Naštěstí bylo tenkrát chladno… „Nedokázal jsem s tím už přestat. Vzal jsem si ten úkol za vlastní. Do téhle práce se nikdo nehrne, ale přitom je tak potřebná. Tak ji dělám já.“
Valerij založil vlastní organizaci a peníze na její chod získává z veřejných sbírek. Podařilo se mu tak nakonec koupit tenhle bílý vůz značky Nissan, dodávku s mrazícím boxem. Vzpomíná, že než získal a upravil tohle auto pro převoz mrtvol, zápach ve voze býval příšerný. A dodnes si ho prý troufne zastavit jen málokterý policajt. Nápis „Evakuace padlých“ působí jako zaručená propustka. Anebo noční můra.
„Koho vlastně vezeme a kam jedeme?“ odvážím se zeptat. Vyjde najevo, že v tom pytli vzadu v autě máme naloženého kluka z Charkova. „Z Charkova? To je přeci na druhém konci Ukrajiny?“ zeptám se překvapeně.
„Jasně, ale všechny špitály na Ukrajině jsou přeplněné a daleko za hranicí vlastních kapacit, a tak se ta těla, která k identifikaci vyžadují odběr DNA, posílají tam, kde je volno. Tohle kluka dovezeme do Dolyny a tam se na parkovišti potkáme s kolegy, kteří nám za něho dají mrtvého chlapce, kterého povezeme zpět do Užhorodu.“
040
Řítíme se zasněženými Karpatami, na vesnických hrobech vlají prapory se žlutomodrými vlajkami. Sjedeme do Volovce a Valerij ukáže rukou daleko za čelní sklo. „Tady si vždy vzpomenu na svého prvního. Na toho prvního padlého, kterého jsem odvezl. Leží támhle na hřbitově. Ivan Lesjuk, bylo mu osmačtyřicet.“
Cesta do Dolyny trvá skoro čtyři hodiny. Zaparkujeme na okraji obce a vyčkáme, než z protisměru přijede podobná bílá dodávka se stejným nápisem Evakuace padlých.
Auto k nám přicouvá. Řidiči si krátce stisknou ruce a pak si vymění černé igelitové pytle. Ten náš nový je o dost větší než ten, který jsme odevzdali. „Koho vezeme teď?“ zeptám se. Teťjana nahlídne do lejster. „Ivan. Ivan Dovhanyč. Zahynul 19. listopadu 2025 někde u Čuhujivu, Charkovská oblast. Narozen 22. listopadu 2001.“ Zbývaly mu tři dny do jeho 24. narozenin.
„Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že si najdu v šedesáti takového koníčka“, posteskne si Valerij. Cesta od užhorodské márnice do užhorodské márnice trvala od rána do noci a bílý Nissan s nápisem Evakuace padlých urazil za ten den 500 kilometrů.
O čtyři dny později proběhl v zakarpatské vsi Veliki Lazy poslední rozloučení s 23letým pohraničníkem Ivanem Dovhanyčem. Od hřbitova je to na hranici se Slovenskem 13 kilometrů.
