Život mu protékal skrz prsty. Seknul s prací a utekl z Česka hledat sám sebe

Hlavním impulzem k cestě do světa byla pro Hvízdala tragická událost. „Žena mého nejlepšího kamaráda zemřela v celkem brzkém věku na rakovinu. Je šílené to říct, ale kdyby k tomu nedošlo, tak bych do zahraničí nikdy neodjel,“ konstatuje v podcastu.

„V minulosti jsem se hodně zamýšlel nad konceptem eskapismu. Utíkat před něčím může znít pejorativně, ale když člověk cítí potřebu změny, tak je vlastně fajn poslechnout instinkt. Když jsem v 25 letech odcházel do světa, tak jsem netušil, kdo jsem. Nakonec jsem utíkal tak dlouho, až jsem sám sebe našel,“ tvrdí Hvízdal.

Nejprve pobýval na Novém Zélandu, kde se živil česáním třešní nebo dojením krav. Přestože považuje ostrovní stát za nejhezčí zemi světa, cítil po čase potřebu vydat se o dům dál a ještě chvíli utíkat. Procestoval jihovýchodní Asii, Polynésii, osudovou se pro něj v mnoha ohledech stala Severní Amerika, kde se zamiloval do práce s tažnými psy.

„Byl jsem tou dobou už zhruba tři nebo čtyři roky na cestě a nechtěl jsem zůstat věčným hipíkem. Chtěl jsem se v něčem profesionalizovat, ať už to bude cokoliv. A když jsem na Aljašce potkal tažné psy, hned jsem věděl, že to je ono, že tohle je můj život,“ vzpomíná. „Pak jsem pracoval v Kanadě jako vůdce psího spřežení.“

Hvízdalova rodina z něčeho takového prý nebyla úplně u vytržení. „Všichni si mysleli, že se vrátím do kanceláře, najdu si ženu, budeme mít dítě, vezmeme si hypotéku, a já se místo toho proháněl v Kanadě se psy po pláních,“ konstatuje.

Právě čtyřnozí společníci nakonec zaváli Hvízdala i na mrazivé Špicberky. Když mu vypršela kanadská víza, rozhodl se odpovědět na lákavý pracovní inzerát, přičemž si nijak nelámal hlavu s destinací, které se týkal. „Posílal jsem maily do míst, jako jsou Grónsko, Island nebo Skandinávie, kde bych mohl pokračovat v kariéře mushera (vůdce psího spřežení, pozn. red.). Dostal jsem nabídku ze Špicberků, ale netušil jsem, že jde právě o ně, protože v inzerátu se psalo Svalbard,“ směje se.

Když Hvízdal nabídku přijal, přišel mu asi 60stránkový pracovní manuál, který pokrýval mimo jiné to, jak chránit klienty a psy před ledními medvědy. Ti se na Špicberkách hojně vyskytují, a tak je nutné chodit ozbrojen. Čech připouští, že byl docela vystrašený, ale jelikož se nepovažuje za někoho, kdo utíká z boje, rozhodl se této výzvě čelit.

Na mrazivém souostroví, které patří pod Norsko, nakonec strávil několik let. Připouští, že ho pobyt naprosto zbavil jakékoli rozmazlenosti. „Nějakou dobu trvalo, než si všechno sedlo, ale od začátku jsem věděl, že tohle je ono. Na Špicberkách je třeba nejsevernější město světa, místo v autech se jezdí na sněžných skútrech nebo psích spřeženích, nebe zdobí polární záře. Je to prostě pecka,“ tvrdí a dodává, že práce mushera patří na souostroví k těm nejtěžším.

Na teploty hluboko pod bodem mrazu ale neměl Hvízdal problém si zvyknout. „Asi mi není úplně zima. Zároveň je spoustu malých věcí, které můžete udělat pro to, aby vaše tělo v minus třiceti fungovalo. Pro dámy je to mnohem větší výzva, protože mají úplně jinou termoregulaci, hodně ztrácí teplotu z rukou a nohou,“ vysvětluje Hvízdal s tím, že ani střídání polární noci a dne nepovažoval ve výsledku za potíž.

Špicberky se přesto po několika letech rozhodl opustit, dodnes se na ně ale na část roku vrací. Několik měsíců pak tráví na expedičním plavidle v oblasti Antarktidy, která je podle Hvízdala zase úplně jiná.

„Je úsměvné, že když chcete pracovat na expediční lodi, tak za sebou nemusíte mít prakticky nic,“ konstatuje. „Já jsem měl tedy spoustu zkušeností s tím, jak se postarat o skupinu lidí v divoké přírodě, a to i ve tmě. Něco podobného je určitě výhoda, ale naše expedice nejsou výpravy, kdy jdete na hranu. Zkrátka vozíte lidi do nejizolovanějších míst světa, ať už je to v Grónsku, na Aljašce, nebo v Antarktidě, jinak mají ale veškeré pohodlí civilizace,“ vysvětluje.

Díky těmto výpravám se Hvízdal dostal na skutečně odlehlá místa a prakticky na dosah divokým zvířatům. Třeba v Jižní Georgii, největším ostrově Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů, měl možnost fotografovat kolonie tučňáků, často kolem lodě a člunů plavou také hejna velryb. „Je to taková velrybí polévka,“ konstatuje.

Vzhledem k tomu, že expedice mají i badatelský charakter, považuje Hvízdal za nedílnou součást svojí práce šířit osvětu o ochraně divoké přírody. Vliv klimatických změn sám pozoruje, a to hlavně na Špicberkách. „Tam to vidíte s rozdílem jednotlivých let. Jeden rok jdete na ledovec a vidíte, jak z něj odtává malý potůček, další rok už je to obří kanál.“

Hvízdal tvrdí, že každý člověk může malými kroky k ochraně divoké přírody přispět. Stačí si podle něj koupit třeba kvalitní lahev na vodu a omezit tak spotřebu plastů. Češi ale podle expedičního průvodce nemají k přírodě příliš vztah a často si neuvědomují, že k čemu dojde na jedné straně planety, to ovlivní dění na straně druhé.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak se žije na Špicberkách? Co zahrnuje práce vůdce psího spřežení? Je snazší najít sám sebe na extrémních místech? Jak to vypadá na expediční lodi při plavbě v Antarktidě? Proč je důležité chránit divočinu? A jak v ochraně přírody obstojí Češi? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.