Polární geoinženýrství. Řešení klimatické krize, nebo riskantní experiment?

Polární oblasti zahrnující Arktidu a Antarktidu jsou nejrychleji oteplujícími se regiony na naší planetě. V důsledku toho dochází k rychlému tání a úbytku ledovců. Podle Světové meteorologické organizace (WMO) ztrácí Antarktida ročně asi 136 miliard tun ledu a Grónsko dokonce 267 miliard tun.

Tání ledovců způsobuje nejen zvyšující se hladinu světových moří, ale má také velmi výrazný vliv na světové klima. Úbytek ledové plochy v důsledku globálního oteplování vede k ještě většímu oteplování, protože se odkrývají tmavé plochy moře absorbující sluneční záření a mizí rozsáhlé světlé plochy ledu, které ho odrážejí.

Podle mnohých by mohlo být řešením problému využití geoinženýrství, které zahrnuje metody s cíleným ovlivňováním klimatického systému.

Počet zastánců výrazných zásahů do přirozeného běhu naší planety narůstá a některé vlády už dokonce finančně podporují plány na různé geoinženýrské experimenty.

Nedávno vyšla studie mezinárodního týmu světově významných klimatologů, glaciologů a mořských biologů, která detailně prostudovala nejznámější polární geoinženýrské koncepty.

Hodnotili především efektivitu, finanční náklady, geopolitickou průchodnost, časovou náročnost a environmentální rizika návrhů. Žádný z nich však testem neprošel.

Pravděpodobně nejznámějším návrhem, do kterého vkládají geoinženýři největší naděje, je vstřikování aerosolů do stratosféry (například oxidu siřičitého), což by vedlo k blokování slunečního záření. Fungovalo by to na stejném principu, jako když se ochladí klima pomocí aerosolů po velké sopečné erupci.

Cílem by měly být zejména řídce obydlené polární oblasti. Podle autorů studie by však právě zde byla účinnost menší, protože aerosoly nezůstávají v polární stratosféře tak dlouho a během temné polární zimy nebo nad reflexním ledem nemají velký vliv.

K uskutečnění tohoto plánu by tedy bylo zapotřebí velmi velkého množství aerosolů. Kromě vysokých finančních nákladů by to mohlo vést k výraznému oteplení ve stratosféře vedoucí k poškození ozonové vrstvy. Navíc přerušení takového projektu, třeba z politických důvodů, by vedlo k extrémně rychlému nárůstu teploty.

Ke ztrátám ledovcových štítů dochází také pod mořskou hladinou v důsledku oteplujících se mořských proudů. Tomu by mohlo zabránit vybudování obřích podmořských zdí, které by teplé proudy odkláněly.

Takové vodní clony by však musely sahat k mořskému dnu až do hloubky jednoho kilometru a na šířku by se musely táhnout nejméně několik desítek kilometrů, aby nebyla teplá voda odváděna k jinému ledovci. Tak obrovská stavba v extrémně náročném prostředí je podle autorů nereálná.

Další možnosti, jak podpořit růst ledu v polárních oblastech, by mohlo být rozmístění reflexních materiálů po nově vzniklém mořském ledu. Do ledu by se implementovaly drobné duté skleněné kuličky, které by odrážely více slunečního záření a oblast ochlazovaly.

Udržení takového reflexního krytu by však vyžadovalo výrobu 360 megatun skleněných korálků ročně, což odpovídá celosvětové roční produkci. Nedávné laboratorní testy rovněž prokázaly, že tyto korálky jsou toxické pro volně žijící organismy.

Problémem polárních ledovců je také velké množství tekuté vody, která se pod nimi nachází a funguje jako mazivo urychlující tok ledu do oceánu. S tím by mohlo pomoci vyvrtání vrtů a odčerpávání vody ze základny ledovců, která by pak navíc mohla opět zmrznout na mořských ledovcích, u nichž by se zvýšila jejich mohutnost.

Podle autorů studie by to vyžadovalo velké množství vrtů s extrémní hloubkou, na což není současná věda zatím připravená. Následný přesun na mořský led by pak navíc musely zařídit miliony zařízení rozmístěných po unášeném ledu, což by bylo nejen finančně a logisticky, ale také geopoliticky náročné, protože mořský led překračuje hranice států.

Poslední myšlenkou, kterou vědci posuzovali, bylo hnojení oceánu v polárních oblastech na podporu růstu fytoplanktonu, který pomáhá odstraňovat z oceánů uhlík. Nejenže by však podobný scénář vyžadoval doslova armádu lodí, ale také by snížil obsah kyslíku v oceánu a tím narušil mořský ekosystém.

Někteří vědci, včetně autorů studie, se tedy obávají, že současné geoinženýrské projekty v polárních oblastech nejsou příliš realistické, budou finančně a časově náročné nebo mohou mít velmi negativní vliv na klimatický systém. Podle nich se navíc řeší pouze důsledky klimatické krize, nikoli její příčiny.

„Musíme se vyhnout tomu, abychom lidem dávali falešnou naději tím, že budeme tvrdit, že změnu klimatu lze vyřešit bez snižování emisí uhlíku, což je jediné skutečné řešení,“ tvrdí hlavní autor studie Martin Siegert z Exeterské univerzity.

Velká část vědecké komunity je rovněž znepokojena, jak získává geoinženýrství na popularitě mezi některými politiky a výzkumníky. Ještě donedávna to bylo kontroverzní, až neetické téma, které však v posledních letech i díky šikovnému PR a vidině nových patentů část vědecké komunity oslovilo.

Proto se také někteří výzkumníci, zainteresovaní v geoinženýrství, před novou studií ohradili. Jsou přesvědčeni, že studie byla jednostranná a vynechala některá důležitá fakta. Podle nich by se geoinženýrským projektům měla dát šance.

„Bohužel bez geoinženýrství čelíme vážným škodám na životním prostředí. Namísto tvrzení, že se tím nemáme dále zabývat, bychom se měli zaměřit na debatu o možných rizicích. Myslím, že o žádném z těchto přístupů není známo dost na to, aby byly staženy ze stolu,“ říká Shaun Fitzgerald z Univerzity v Cambridge.

Diskuse o možnostech geoinženýrství tak zůstává otevřená a provází jí řada otazníků. Zatímco část odborníků vidí v těchto technologiích nutný experiment, jiní varují před nebezpečnou iluzí. Jisté však je, že hledání cest, jak reagovat na rychlé klimatické změny v polárních oblastech, bude i nadále pokračovat.