Náhlé změny na Antarktidě mohou mít katastrofické důsledky, varuje nová studie

Rychle rostoucí množství vědeckých důkazů z Antarktidy a Jižního oceánu naznačuje, že některé prvky antarktického prostředí jsou pravděpodobně citlivější na náhlé, samovolně se zesilující a potenciálně nevratné změny v oteplujícím se klimatu než jejich podrobněji studované ekvivalenty na severní polokouli. Na fatální nebezpečí, která mohou být nevratná, upozorňují vědci v nové studii publikované v časopise Nature.

Množství mořského ledu na Antarktidě za poslední dekádu strmě klesalo. Náhlý úbytek mořského ledu kolem zamrzlého světadílu nastal po malém, ale statisticky významném nárůstu od začátku satelitních pozorování v roce 1978, který vyvrcholil maximálním rozsahem arktického mořského ledu v roce 2014. 

Výzkumný tým tvrdí, že rozsáhlé a náhlé změny, které se nyní na Antarktidě odehrávají, jsou propojeny a vyvíjejí ještě větší tlak na globální klima, hladinu moří a ekosystémy.

V následujícím příspěvku na síti X je úbytek ledu z posledního období jasně viditelný na modrých křivkách.

Od roku 2016 vedlo ztenčení antarktického zimního mořského ledu k jeho dřívějšímu jarnímu ústupu, který zvýšil oteplování povrchu oceánu a zpozdil tvorbu a zesilování mořského ledu v následující zimě. Tento proces posiluje důkazy spojující nedávný úbytek antarktického mořského ledu s oteplováním oceánu a podporuje statistické důkazy o změně režimu antarktického mořského ledu.

Tání ledovců také uvolňuje sladkou vodu do oceánu a narušuje termohalinní cirkulaci v oblasti Jižního oceánu. Odhaduje se, že by to mohlo rapidně zpomalit hlubinné mořské proudy kolem Antarktidy.

Pokroky v pozorováních, porozumění procesům, modelování a paleoklimatických důkazech naznačují, že antarktická cirkulace již prochází rychlými změnami a při současných úrovních oteplování bude v 21. století dále zpomalovat.

Změny v hlubinném proudění v Jižním oceánu budou mít dopad na celosvětové klima, protože hraje roli v přenášení tepla na Zemi a také v uhlíkovém cyklu. Aktuálně Jižní oceán vstřebává atmosférický CO2, ale při zpomalení proudů může naopak docházet k uvolňování CO2 zpět do atmosféry, což může ještě více oteplit planetu.

Úbytek ledovců ovlivňuje odrazivost povrchu, který má vliv na další oteplování planety. Světlejší led odrazí mnohem více slunečního záření než tmavší voda nebo holá půda, které se pak slunečními paprsky oteplují a oteplují i své okolí.

„Úbytek antarktického mořského ledu je další náhlou změnou, která má celou řadu dominových účinků, včetně toho, že plovoucí ledové šelfy kolem Antarktidy jsou náchylnější k vlnobití. Úbytek antarktického mořského ledu a zpomalení hluboké cirkulace v Jižním oceánu vykazují znepokojivé známky toho, že jsou náchylnější k oteplování klimatu, než se dříve myslelo,“ řekla hlavní autorka studie Nerilie Abramová.

„Další změny na kontinentu by se brzy mohly stát nezastavitelnými, včetně ztráty antarktických ledových šelfů a zranitelných částí antarktického ledového příkrovu, které se za nimi nacházejí,“ dodala Abramová.

Tání mořského a šelfového ledu také mění životní prostředí místním rostlinám a živočichům, což ovlivňuje velikost populací jednotlivých druhů.

„Ztráta antarktického mořského ledu představuje zvýšené riziko vyhynutí pro tučňáky císařské, jejichž mláďata jsou předtím, než jim narostou vodotěsná peří, závislá na stabilním prostředí z mořského ledu,“ uvedl spoluautor studie Matthew England.

„Ztráta celých kolonií mláďat byla pozorována přímo u antarktického pobřeží kvůli časným prolomením mořského ledu a některé kolonie zažily v posledním desetiletí několik případů selhání rozmnožování,“ dodal.

Podle výzkumníků je ohroženo přežití nebo reprodukční schopnost dospělých jedinců krilu a řady dalších druhů tučňáků a tuleňů, zatímco klíčové druhy fytoplanktonu jsou stále více ovlivňovány oteplováním a okyselováním oceánů.

Podle autorů studie je jediným jistým způsobem, jak snížit riziko náhlých změn v antarktickém prostředí, rychlé a výrazné snížení emisí CO2 ještě v tomto desetiletí a dosažení skutečných nulových emisí v rámci zbývajícího globálního uhlíkového rozpočtu do konce tohoto století.

I kdyby se toto ambiciózní zmírnění změny klimatu podařilo dosáhnout prostřednictvím mezinárodní spolupráce a implementace na národní až regionální úrovni, dlouhodobé závazky týkající se oteplování Jižního oceánu znamenají, že stabilizace klimatu mezi na hodnotách o 1,5 °C a 2 °C vyšších oproti předindustriálnímu období nemusí být dostatečná k tomu, aby se zabránilo náhlým a možná nevratným změnám v antarktickém prostředí.