Hlavní obsah
Ilustrační foto. Foto: koláž Novinky.cz s použitím Profimedia.cz

Anglicismus vzniklý ze slov Britain či British (Británie, britský) a exit (odchod) - tedy odchod Velké Británie (VB) z Evropské unie, vyvolal mezi Brity vášnivou debatu. Ta skončila v referendu vítězstvím zastánců vystoupení země z Evropské unie.

Ilustrační foto. Foto: koláž Novinky.cz s použitím Profimedia.cz
Brexit

O tom, zda BritánieEU setrvá, rozhodovali voliči 23. června 2016. Referendum vyhlásil premiér David Cameron, který byl zastáncem setrvání země v Evropské unii a varoval, že odchodem by se Británie mohla vystavit nebezpečí.

Kritici tvrdili, že si Brusel uzurpuje příliš mnoho pravomocí, které by měly zůstat v kompetenci národních států a vodu na jejich mlýn přidávala i problematika migrace z členských států Unie do Spojeného království. Obyvatelům zemí EU zpřístupnila Británie svůj pracovní trh v květnu roku 2004 a za deset let tuto otevřenou náruč využily milióny Poláků, Lotyšů, Litevců, ale i občanů Česka a Slovenska. Již tak třeskavou situaci ještě více vyhrotil vstup Rumunska a Bulharska mezi členské země.

Výsledky voleb 

Podle konečných výsledků britského referenda zvítězili zastánci vystoupení z EU poměrem 51,9 ku 48,1 procenta. Po sečtení hlasů ve všech volebních obvodech se pro brexit vyslovilo 17,4 miliónů voličů, proti bylo 16,1 miliónů. O odchodu rozhodli voliči po 43 letech členství v EU.

Výsledek referenda o odchodu Velké Británie z EU

Foto: David Ryneš, Novinky

Britského referenda se celkem zúčastnilo 72,2 procenta voličů, což je nejvíc od voleb v roce 1992. Nevyšel předpoklad, že při vysoké účasti zvítězí v referendu zastánci setrvání. Podle očekávání volili pro odchod lidé z venkova a menších měst, ale ve větších městech bylo méně zastánců setrvání, než se predikovalo.

Skotsko a Severní Irsko hlasovaly pro setrvání, v Londýně byl počet příznivců setrvání a odchodu tři ku dvěma, ale zbytek Anglie se vyjádřil opačně.

Už třetí termín odchodu

Hlasování o vystoupení Británie z EU bylo teprve prvním a tím nejjednodušším krokem, který ale neznamenal okamžitý odchod Spojeného království z EU. Už s novou premiérkou Theresou Mayovou britská vláda svůj záměr oficiálně oznámila koncem března 2017, kdy dopisem předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi, ve kterém žádala o aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy.

Tímto odstartovala dvouletá lhůta, ve které měl Londýn vyjednat s ostatními zeměmi EU podmínky svého odchodu. Jednalo se o první použití tohoto článku, jeho tvůrci ani nepředpokládali, že by k jeho aktivaci někdy mohlo dojít a nějaká členská země skutečně z Unie vystoupí. Grónsko, které je autonomní součástí Dánska, odešlo v osmdesátých letech z tehdejších Evropského společenství, předchůdce EU, na základě referenda.

Krátce po oficiálním oznámení odchodu vyhlásila Mayová v dubnu 2017 předčasné parlamentní volby. Jejím cílem bylo získat silnější mandát v parlamentu pro vyjednávání o brexitu. Podporovaly jí v tom předvolební průzkumy, které tehdy ukazovaly až 21 procentní náskok oproti druhým Labouristům. Těm se však ve volbách, ke kterým došlo 8. června, podařilo náskok snížit až na dva procentní body.

Britská premiérka Theresa Mayová v Bruselu

Foto: Yves Herman, Reuters

Konzervativci přišli o 13 křesel. Mayová tím v dolní sněmovně ztratila většinu a nadále se musela opírat o podporu deseti hlasů severoirské Demokratické unionistické strany. Ta je silným zastáncem setrvání Severního Irska ve Spojeném královstvím a odpůrcem členství v Evropské unii.

Vyjednávání o podmínek odchodu a následných vztahů odstartovala až po volbách. Zástupci obou stran k jednacímu stolu poprvé zasedli 19. června 2017. Už v dubnu se však zbývající členské země EU jednohlasně shodli na základních podmínkách vyjednávání odchodu Británie.

Kromě vyřešení finančních závazků, které Británie k unijním institucím bude mít i po svém odchodu, požadovala Unie také primárně vyřešit status občanů členských nacházejících se v Británii po odchodu z Unie a vyřešení otázky irské hranice, která je jedinou pevninskou hranicí, které Spojené království s Evropskou unii má.

K předběžné dohodě v těchto oblastech došlo v prosinci 2017. Zahrnovala zachování práv přibližně tří milionů občanů Unii, kteří dlouhodobě žijí v Británii, stejně tak milionů Britů žijících v Unii, a to i těch, které by přišli do země přišli v přechodném období po vystoupení Británie z EU.

Británie také svolila v následujících desetiletí Unii splatit přibližně 39 miliard liber (přes 1,1 bilion korun) vyplývající se závazků, které Spojenému království vyplývala z členství v unijních institucí. V posledním bodě, irské hranici, obě strany pouze souhlasily, že nestojí o zavedení pevné hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou.

Vyjednávání začátkem roku 2018 postoupila do druhé fáze. Po několika měsících příprav Mayová, která musela čelit častým útokům z vnitra vlastní strany, v červenci představila detailní plán budoucích vztahů mezi Británií a Unií. Podle něj by si Británie udržela s Unii speciální vztahy na vyšší úrovni, než jaké má Unie s dalšími zeměmi. Británie by z Evropského jednotného trhu zachovala jen volný pohyb zboží.

Proti tomu jednotně vystoupili zástupci Evropské unie. Její hlavní vyjednávač, Francouz Michel Barnier, plán zavrhl s tím, že by vedl ke konci celého Evropského jednotného trhu i samotného evropského projektu. Mayová se neúspěšně snažila získat podporu také lídrů Francie a Německa, Emmanuela Macrona a Angely Merkelové.

Pro EU je udržení čtyř svobod (volný pohyb zboží, osob, služeb a kampitálu) v rámci Evropského jednotného trhu klíčové. Pokud by svolila Británii udržet si jen částečné členství, otevřela by tím tak cestu i dalším zemím, které by mohly Británii v odchodu z Unie následovat. Už od začátku jednání tak její zástupci deklarovali, že se jedná o nepřekročitelnou hranici ve vyjednávání.

Stupně ekonomické integrace
Zóna volného obchodu – nejjednodušší stupeň ekonomické integrace, kdy se skupina zemí navzájem dohodne na snížení, či úplném odstranění cel na některé výrobky. Příkladem je Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), jehož členové jsou Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Slouží jako částečná protiváha k Evropské unii, i když tyto země mají na základě dohod s EU téměř kompletní přístup k jejímu vnitřnímu trhu
Celní unie – druhý stupeň ekonomické integrace. V Evropě platí Evropská celní unie od roku 1968, kdy se tehdejší členové Evropského hospodářského společenství dohodly na odstranění celních poplatků a společné celní politiky vůči třetím zemím. Clo se vybírá jen na vnějších hranicích EU. Kromě členských zemí Unie je součástí i Turecko a mikrostáty Andorra, Monako a San Marino.
Společný trh – třetí stupeň. Jedná se o ekonomický prostor bez vnitřních hranic, kde mezi státy platí volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálů. Jedná se o klíčový pilíř Evropské unie. Kromě zemí ESVO má na její trh částečný přístup i Gruzie, Moldavsko a Ukrajina, kromě volného pohybu osob.
Hospodářská a měnová unie – nejhlubší forma ekonomické integrace. Země plně zapojené do jednotného vnitřního trhu přenášejí část svých pravomocí na nadnárodní instituce (v otázce obchodní, sociální či fiskální politice. V měnové unii navíc země používají společnou měnu jako platidlo na svém území

Pro britské zastánce brexitu je naopak nemyslitelné jakékoliv setrvání země ve společné celní a tržní unii s EU. Kritika plánu Mayové přišla i z její vlastní strany. Na protest v létě 2018 rezignovali na své funkce ministr pro brexit David Davis a ministr zahraničí Boris Johnson.

Finální podoba dohody nakonec spatřila světlo světa 14. listopadu 2018. Kromě přechodného období, po kterém budou Britové i nadále členem Unie, avšak bez rozhodovacích pravomocí, a to od data vystoupení země až do konce roku 2020, závěrečná dohoda zavádí také takzvanou Irskou pojistku, která zaručuje, že pokud se obě strany nedohodnou na podobě hranice, zůstane Spojené království nadále unijního trhu.

Co obsahuje předběžná dohoda?
Přechodné období – podle dohody bude o vystoupení Británie až do konce roku 2020 přechodné období, během kterého sice Britové nebudou členy Unie, ale stále by pro ně platila unijní pravidla. Pro občany a firmy by se tak z praktického hlediska nic nezměnilo. Británie by však neměla možnost podílet se na politice EU. Toto období je možné na základě domluvy jednou prodloužit, a to až o dva roky.
Irská pojistka – kritická část dohody. Použila by se v případě, kdy by se obě strany nedokázaly dohodnout během přechodného období na nové obchodní dohodě. Tím by hrozilo obnovení hraničních kontrol mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Tu zaručuje Velkopáteční dohoda, která ukončila desetiletí nepokojů v Severním Irsku. Návratem pevné hranice. Aby se tomu předešlo, vznikl by společný celní prostor mezi Británii a Unií, Severní Irsko by navíc zůstalo součástí jednotného unijního trhu, tím by však vznikla vnitřní hranice v rámci spojeného království, což většina britských politiků odmítá.
Gibraltar – dohoda zaručuje španělským občanům stejná práva jako místním, avšak jen během přechodného období. Španělsko by si totiž rádo prostřednictvím EU vyjednalo lepší podmínky do budoucna.
Práva občanů – obě strany se v dohodě zavázali chránit současná práva přibližně tři milionů občanů Unie žijících v Británii a jednoho milionů Britů žijících na kontinentu. Práva by měli být zachována i těm, kteří vycestují i během přechodného období.
Finanční závazky – Londýn by měl unii zaplatit příspěvek do finančního rámce, jehož současné období končí v roce 2020. Dále se jedná o příspěvky, kterými se podílí na společných nástrojích a fondech unie. Dohromady by Britové měli Unii splatit 39 miliard liber.
Označení potravin – obě strany si budou i po vystoupení Británie navzájem uznávat chráněná označení svých výrobků.
Soudnictví – Započatá soudní řízení budou platit podle dosavadních pravidel a až do konce přechodného období budou unijní pravidla platit i pro přeshraniční spory.

Zatímco dojednanou dohodu podpořili země Unie, v Británii musela Mayová čelit odporu ze strany parlamentu. Proto o dohodě, kterou musí schválit britský parlament, nechala Mayová hlasovat až v lednu 2019, jelikož v původním termínu neměla zajištěnou dostatečnou podporu ze strany britských poslanců. Podporu však nezískala ani v lednu, ani v březnu, kdy o dohodě nechala hlasovat podruhé. Proto požádala Unii o prodloužení termínu odchodu o dva týdny.

Když se nepovedlo dohodu schválit ani při třetím hlasováním 29. března, došlo k posunutí termínu odchodu až na 31. října 2019. V případě, že by došlo k přijetí rozvodové dohody, může Británie vystoupit prvního dne následujícího měsíce. Kvůli prodloužení se musela Británie také připravit na volby do Evropského parlamentu v květnu 2019.

Britský ministerský předseda Boris Johnson

Foto: Simon Dawson, Reuters

Theresa Mayová po měsících neúspěšných vyjednávání jak s poslanci vlastní strany o přijetí rozvodové dohody, tak se zástupci Evropské unie o možné úpravě dohody, nakonec začátkem června 2019 oznámila odchod z premiérského křesla i z předsednictví své konzervativní strany.

Na její místo po více než měsíci vnitrostranického výběru nastoupil 24. července hlasitý zastánce brexitu, bývalý starosta Londýna a ministr zahraničí, Boris Johnson. Ten už před nástupem oznámil, že je ochoten vyvést Británii z Unie i bez dohody, pokud nedojde k úpravě předběžné dohody. V krku mu leží zvláště irská pojistka, její zrušení však zástupci Unie odmítají, pokud nebude nahrazena přijatelnou alternativou.

Aby dostál svému prohlášení požádal na konci srpna královnu Alžbětu II. o přerušení zářijového zasedání parlamentu, čemuž královna vyhověla a britský parlament by měl za sedat až 14. října. Johnson tak chce zabránit poslancům, aby případný brexit bez dohody zastavili legislativní cestou a donutili vládu uzavřít s Unii dohodu, nebo znovu prodloužit termín odchodu, a to do 31. ledna 2020.

Johnsonův čin vyvolal rozhořčení jak ze strany opozice, která to označila ohrožením demokracie, tak i veřejnosti. Internetovou petici proti odstavení parlamentu podepsalo během prvních dní od jeho oznámení přes milion a půl občanů. Ve hře je také čím dál více vyvolání předčasných voleb, které by se mohly uskutečnit 14. října, necelé tři týdny před platným termínem odchodu.

Zvláštní postavení

VB nikdy nepatřila mezi země, pro které je vstup do EU metou, o níž by snila a velmi usilovala. Už v padesátých letech 20. století se Británie netvářila přívětivě k tehdy vznikajícím základům EU v podobě Evropských společenství, a tak v roce 1960 iniciovala vznik Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), které ke společenstvím tvořilo protiváhu. Okolnosti však Brity ke vstupu do Evropského společenství dotlačily, neboť ostatní země ESVO dávno opustily a přidávaly se ke společenství.

Výsostné postavení si vůči EU Británie vydobyla „opt-out“ klauzulí, která ji zbavuje povinnosti přijmout euro za národní platidlo. Dále se Britové odmítli vzdát kontrol na hranicích a na Schengenské úmluvě tak participovali pouze částečně. Účastnili se tak jen justiční a policejní spolupráce.

Může se zdát, že byla Británie „zlobivým žákem“ ve třídě EU, ale není tomu tak. VB hrála v mezinárodní politice důležitou roli, už jen díky svým blízkým vazbám s USA. Navíc svým neústupným postojem zastávala v podstatě funkci opozice a její silný hlas bude na mezinárodním diplomatickém poli chybět.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků