Britové chtěli méně migrantů, víc peněz a nezávislost. Možná to získají, bude to ale bolet

Jistě měl každý z takzvaných „brexitářů“ vlastní důvod (či důvody) pro své rozhodnutí, některé se ale opakovaly. Zde je ohlédnutí za třemi nejčastějšími.

Před jedenácti lety vystoupil ve veřejnoprávní BBC tehdejší lídr opozice David Cameron s ambiciózním předvolebním slibem: „Snížím čistý přírůstek migrace na desítky tisíc“. Do Británie tehdy proudilo ročně o 250 tisíc lidí více než kolik z ní odjíždělo a tamní obyvatele tato čísla znervózňovala.

Cameronovo technokratické řešení se Britům líbilo a konzervativní politik volby vyhrál. Brzy ale pochopil, že jeho cíl je nedosažitelný.

Nejen že rostla migrace z třetích zemí, rostla i ta z členských států EU. „Znepokojilo by mě, kdyby se vedle mě nastěhovala skupina rumunských mužů,“ postěžoval si dlouholetý bojovník proti Bruselu a manžel německé migrantky Nigel Farage.

Premiér Cameron tyto názory vnímal, a vydal se proto do Bruselu jednat o reformě vztahů. Chtěl, aby imigrant z EU mohl čerpat sociální dávky až po čtyřech letech pobytu v zemi. Zároveň požadoval, aby měla britská vláda větší možnost deportovat potenciálně nebezpečné přistěhovalce.

Více či méně uspěl a tuto reformu nabídl Britům v referendu jako protipól odchodu z EU.

Jenže britská veřejnost toho měla dost, a tak se nakonec těsně vyslovila pro úplný odchod z evropského společenství. A jak to dopadlo s migrací? Británie bude mít od roku 2021 nový imigrační zákon, který bude umožňovat pobyt v zemi na základě bodového systému.

Ten má devět položek. Každá je ohodnocena jiným počtem bodů (od 0 do 20). Aby zájemce mohl žádat o práci, musí získat alespoň 70 bodů. Tři položky jsou povinné: nabídka musí být od firmy, která má povolení od ministerstva vnitra najímat pracovníky z jiných zemí; nabídka je na dostatečně vysoké úrovni (tzn. je pro ni potřeba minimálně maturita); uchazeč o práci mluví anglicky.

ALE: Nová pravidla zřejmě způsobí něco, co Farage a spol. nečekali. Od nového roku mají do Británie v podstatě zavřené dveře málo kvalifikovaní pracovníci, kteří v zemi vykonávají profese, jež Britové ale nemají zájem dělat. Nejde jen o vaření kávy nebo sbírání jahod, ale třeba i o zdravotní služby. Čtvrtina pracovníků v nemocnicích jsou migranti.

Dalším často zmiňovaným důvodem bylo navrácení ztracené suverenity. Právě na tuto notu zabrnkal autor brexitové kampaně Dominic Cummings s heslem „Take back control“, tedy „Vzít si zpět kontrolu“.

Protievropské křídlo Konzervativní strany, skupina European Research Group (ERG), uvedlo, že dohoda o pobrexitových vztazích suverenitu navrací, protože Británie může dokument kdykoli svobodně vypovědět. To ale mohla i předtím jako členský stát. Tento argument tedy nedává smyl.

Tak to vidí i bývalý ministr spravedlnosti David Gauke. „Po tom všem, čím si tato země v uplynulých pěti letech prošla, se ukazuje, že jsme byli suverénním státem celou dobu,“ posteskl si na Twitteru.

Britská vláda odchodem z EU už pochopitelně není svázána společnými praktikami a může si uzavírat obchodní dohody s ostatními zeměmi zcela nezávisle. Jenže uzavírání takových smluv trvá dlouho (průměrně 28 měsíců) a jak například ukazuje nově zvolený americký prezident Joe Biden, ne každý stát se do jednání s Británii hrne.

ALE: Touha po britské nezávislosti byla vyslyšena, i zde je ale jeden háček. Ve Skotsku, kde si voliči přáli setrvání v EU, prudce vzrostl počet lidí, kteří kvůli brexitu požadují vlastní nezávislost. Pro odtržení od Británie je v tuto chvíli rekordních 58 procent Skotů.

V průběhu kampaně před referendem vzbudila řada momentů rozruch a pohoršení. Jeden ale vyčníval a dodnes je experty uváděn jako jeden z nejslavnějších příkladů dezinformace.

Boris Johnson (tehdy ještě v roli londýnského starosty) skáče z červeného autobusu a ukazuje přihlížejícím novinářům velký nápis „Posíláme EU 350 milionů liber týdně (asi 10,1 miliardy Kč), pojďme místo toho financovat naší NHS“ (pozn. red: zkratka pro Národní zdravotní službu).

Částka byla zavádějící, což později přiznal i sám Johnson. Šlo o odhad výdajů, který nezahrnoval peníze, které Británie z EU přijímala. Podle stanice ITV byly čisté výdaje doopravdy asi 161 milionů liber.

Hned po vyhlášení výsledků europoslanec Farage uznal, že neumí zajistit, aby všechny ty slíbené miliony putovaly do zdravotnictví.

Hozenou rukavici ohledně slibu z červeného autobusu zdvihla v roce 2018 tehdejší premiérka Theresa Mayová. Oznámila, že od roku 2023 dostane NHS o 600 milionů liber týdně navíc oproti tomu, co má teď.

ALE: Ať už je částka jakákoli, britská vláda ji už do Evropy posílat nebude, v tom tedy slib splnila. Kritici ale upozorňují na řadu výhod, které Británie odchodem z EU ztratila: právo pracovat ve 27 zemích Evropy, právo na zdravotní péči, možnosti účastnit se výměnného programu studentů, přístup na společný trh a přestali tím být součástí třetí největší ekonomiky světa.

Většina předních ekonomů se shoduje, že dopady na HDP Spojeného království budou značné, o peníze tak přijdou stejně. Vládní úřad pro rozpočtovou zodpovědnost očekává, že brexit způsobí veřejným financím ztrátu 15 miliard liber ročně.

Dále nutno připomenout, že jenom rozvodová dohoda s Evropskou unií stáhne britskou kasu o 40 miliard liber.