Článek
Po více než půlstoletí vlády kulturního a ekonomického liberalismu většina občanů (brexit 53:47) přestala vládní elitu podporovat a doufala, že vystoupením z Evropské unie získá Británie nejen samostatnost, ale zbaví se také progresivistické ideologie a zastaví masovou imigraci.
Konzervativní stranu poprvé po sto letech spolu s ideovými středostavovskými konzervativci volili noví, méně vzdělaní a starší voliči z dělnické vrstvy. Brexit ale společnost hluboce rozdělil a také povzbudil skotské nacionalisty, kteří paradoxně usilují o nezávislé Skotsko v EU. Politici vládních stran se s vystoupením nemohli nebo nedokázali smířit, naprostá většina považovala odchod za absurditu a volila setrvání v Unii (80 procent). Nakonec sice uznali, že z hlediska britské ústavy je rozhodnutí lidu konečné, ale premiérka Mayová s polovinou parlamentu a s pomocí Komise EU usilovala o dohodu, jež by v podstatě podmínky i pravomoc Unie zachovaly. Od plebiscitu v červnu 2016 do prosincových voleb 2019 to v rozhádaném parlamentu vřelo, až nakonec Mayová padla a Boris Johnson vyhrál volby.
Jenže ouha! Brexitem vláda kulturního a ekonomického liberalismu neskončila. Johnson své nové voliče zradil, kulturní válkou se nezabýval, imigraci z Unie dvojnásobně nahradil přistěhovalci z třetího světa (více než 500 000 za minulý rok), nelegální pašované imigranty nezastavil, to by znamenalo nemyslitelné vystoupení z Evropského soudu pro lidská práva a přestavbu ekonomiky na nulové emise oxidu uhličitého urychlil, čímž defacto podpořil energetickou krizi. Britům hrozí výpadky elektřiny.
Pravicová média rozzuřil na nejvyšší míru a ta ho po skandálech s vládními mejdany během přísné karantény potopila. Strana si zvolila premiérku, která vůbec nepochopila situaci a v postcovidové nouzi a ekonomické válce s Ruskem, navrhla snížit daně nejbohatším a zrušit limit na astronomické prémie bankéřů. Plánovala dalším zadlužením financovat rozpočtový deficit, jenže věřitelé si to nenechali líbit, a tak padla po padesáti dnech vlády. Kam se poděla vyhlašovaná solidarita konzervativců „jednoho národa“?
Dělníci poškození globalizací doufali v brexit, říká komentátor Matt Goodwin. „Zapojili se do politiky a nyní zjišťují, že všechno jde dál po staru… Připravujeme si půdu pro agresivní populistické hnutí proti imigraci, elitám, univerzitám a globalizaci.“
Británie má třetího premiéra během tří let a na krku divokou zimu stávkujících pošťáků, železničářů a zdravotníků. Ocitla se v pasti většinového volebního systému, nová strana jako Reform UK (dříve Brexit) nemá šanci zvítězit, většina zklamaných voličů zůstane doma a nechtění labouristé po dvanácti letech omylem zvítězí. Své voličstvo jako strana levicových městských intelektuálů dávno opustili. Podporují imigraci, kvóty na různorodost, genderismus i LBGT. Útočí na britské dějiny a vlastenectví, vyhlašují antirasismus a cenzuru politické korektnosti. Vůdce labouristické opozice Keith Starmer není schopen definovat rozdíl mezi mužem a ženou. Nyní z cynického pragmatismu potlačuje levé křídlo strany a občas se halí do britské vlajky.
Nový premiér Rishi Sunak si s hospodářskou krizí těžko poradí, možnosti má velmi omezené, musí potlačit inflaci, a to bez hlubší recese nelze. Možná kvůli indickému původu mu chybí charisma, neumí oslovit anglický národ. Je jistě konzervativní, ale vadí, že je miliardář. Národ je rozdělený nejen ideologicky, také na majitele domů, většinou důchodce, a na ty, co na bydlení a slušnou penzi nemají. A rozhádanou parlamentní stranu nedokáže premiér ukočírovat, většina poslanců už tuší, že ve volbách přijde o mandát a na jeho vládu útočí víc než na opozici.