Hlavní obsah
Lékař Zdeněk Coufal byl prvním na covid očkovaným zdravotníkem ve Zlínském kraji. Foto: Aleš Fuksa, Právo

Očkování

Očkování má v lidských dějinách dlouhou tradici. Dochované důkazy lze nalézt ve východní Asii už od 17. století, podle některých pramenů se ale v jistých podobách provádělo už před naším letopočtem. Při očkování je člověk vystaven méně nebezpečné podobě či fragmentu mikrobu, díky němuž si začne vytvářet protilátky a stane se odolnější proti nákaze skutečným virem. Doba získané imunity se u jednotlivých očkování různí.

Lékař Zdeněk Coufal byl prvním na covid očkovaným zdravotníkem ve Zlínském kraji. Foto: Aleš Fuksa, Právo
Očkování

Původní očkování cílilo hlavně na pravé neštovice, podle jejich latinského jména variola se tento způsob nazýval variolace. Vdechování puchýřků neštovic od nemocných přispělo větší odolnosti.

K prvnímu očkování, jak ho známe, došlo v Anglii v roce 1796. Lékař Edward Jenner jej zkoušel na místním osmiletém chlapci. Nejprve mu aplikoval kravské neštovice, které pro člověka nejsou nebezpečné. O dva měsíce později se pak pokusil nakazit ho neštovicemi pravými, nemoc se u něj však nevyvinula. Z latinského výrazu pro krávu (vacca) tak vzniklo slovo vakcína, resp. vakcinace.

Český výraz očkování je překladem anglického slova inoculation, které se původně používalo v zahradnictví a označovalo druh roubování, při němž se přenáší pupen či očko (lat. oculus - oko) z jedné rostliny na druhou.

Vývoj vakcín zdokonalil ve druhé polovině 19. století Francouz Louis Pasteur. Ten také provedl první úspěšná očkování proti antraxu či vzteklině. Ve 20. století přinesl pokrok medicíny velký rozvoj možností očkování. Objevily se vakcíny proti chřipce, tetanu, tuberkulóze či meningokokovi. Na sklonku roku 2020 se ve světě začalo očkovat ve snaze zastavit pandemii koronaviru.

V Čechách se proti pravým neštovicím začalo očkovat už na počátku 19. století. V roce 1979 Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila, že virus byl v populaci vymýcen, očkování proti této nákaze tedy již neprobíhá. Předtím ale pravým neštovicím jen během 20. století podlehlo zhruba 400 milionů lidí.

Nejčastější druhy vakcín

Očkování nepřináší automaticky okamžitou ochranu ani u podání jednodávkové vakcíny. V těle se protilátky vytváří v horizontů dnů až týdnů.

Mezi využívané způsoby patří tzv. atenuované, oslabené vakcíny. Člověku je podán živý patogen oslabený tak, že není schopný vyvolat infekci. Touto cestou se lidé chrání proti žluté zimnici, zarděnkám či spalničkám.

Proti vzteklině, černému kašli či hepatitidě typu A se používá inaktivovaná vakcína. Ta již obsahuje mrtvé viry či bakterie. Při jejich usmrcení však musí být co nejméně narušena antigenní struktura. Taková vakcína nevyvolá infekci ani u osob se slabou imunitou, ale samotná reakce organismu je obvykle menší a člověk musí očkování dostat ve více dávkách.

Dalším často používaným druhem je toxoidová vakcína, která je tvořena bakteriálními toxiny, které nemohou vyvolat toxickou reakci organismu, stimulují ale odpověď imunitního systému. Používá se proti tetanu a záškrtu.

Proti šíření viru SARS-CoV-2 stojící za pandemií nemoci covid-19 se postupuje očkováním genovou vakcínou (označovanou jako messenger RNA či mRNA). Tento nový typ vakcíny zasahuje jen málo buněk v okolí vpichu, které přiměje vytváří cizí bílkovinu, jakou by produkoval patogen. Tím si tělo začne vytvářet protilátky.

Ačkoliv je tento postup vakcinace známý, dosud proti žádnému onemocnění nebylo povoleno postupovat touto cestou. Schváleny k masovému použití byly až vakcíny proti koronaviru.

Kontroverze a vedlejší účinky

Navzdory nesporným přínosům očkování, díky kterému už se lidstvo nepotýká se záškrtem, černým kašlem či dětskou obrnou, stále existuje množství lidí, kteří s vakcinací nesouhlasí. Zejména odmítají nechat očkovat své děti. Bojí se vedlejších účinků vakcín a zároveň obrovské zátěže na imunitní systém dítěte.

Vyvrácené, ale stále hojně rozšiřované je tvrzení spojující očkování a výskyt autismu. Obvykle je stavěno na domněnkách či „výzkumech“, které přitom nesplnily vědecké pravidlo o zisku stejného výsledku při zopakování experimentu.

Mezi častěji se vyskytující vedlejší účinky očkování spadá mírně zvýšená teplota, bolest a zarudnutí místa vpichu či únava. Méně často se objevuje horečka, ve vzácných případech následuje závažná alergická reakce. K pacientům trpícím alergiemi a těm, kteří již výraznější reakci na očkování měli v minulosti, se přikládá zvláštní obezřetnost.

Odborníci nicméně uvádějí, že lehké obtíže po očkování jsou důkazem, že vakcína funguje a tělo si vytváří protilátky.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků