General Dynamics F-16 Fighting Falcon

Stíhací letoun F-16 se díky své výkonnosti a dobrým manévrovacím vlastnostem stal jedním z nejužívanějších bojových strojů poslední čtvrtiny 20. století. Zasáhl do všech větších novodobých konfliktů. Ačkoli vznikl v sedmdesátých letech, prodělal další vývoj, takže je stále účinnou zbraní a využívají mnohé země světa včetně značného počtu členů NATO. Dosud bylo vyrobeno asi 4500 F-16.

Jednomotorový stíhací letoun, který se stal během let jedním z nejdůležitějších bojových letounů posledních 30 let, byl původně vyvíjen jako odpověď na nasazení lehkých a obratných MiGů ve Vietnamu.

Program LWT (light weight fighter - lehký bojový letoun) měl ukázat, že lze sestrojit lehký bojový letoun, jenž by přitom dosahoval stejných kvalit jako těžší stroje, přitom by ale byl levnější a měl nižší náklady na provoz. Nižší váha by mu navíc dodávala na obratnosti, takže by se dobře uplatnil jako soubojová stíhačka.

Idea, která se původně rozvíjela jen jako koncept, se nakonec ukázala jako životaschopná. Nakonec se rozhodlo, že se takový stroj bude vyrábět - jak pro americké letectvo USAF, tak pro partnery Spojených států v NATO, jejichž F-104 Starfightery zastarávaly. V boji o zakázku uspěl stroj F-16, jehož prototyp vzlétl v roce 1973. Porazil konkurenční F-17 Northropu.

Pro stíhačku jsou typické ladné tvary s křídlem přecházející v trup a nasávacím otvorem pod ním. Vysokou obratnost zaručovala spolu s dobrou aerodynamikou i nízká hmotnost a výkonným motor  Všechny tyto vlastnosti společně s výkonným turbodmychadlovým motorem Pratt & Whitney F-100 jaký pohání i letoun F-15. Lehký stroj přitom dokáže krátkodobě vyvinout rychlost až 2 400 kilometrů v hodině.

Stroj navíc nabídl mnoho moderních prvků. Pilot má v kabině jak průhledový displej HUD, tak dva barevné multifunkční displeje. Ovládání je založeno na koncepci HOTAS, kdy jsou všechny důležité ovládací prvky umístěné na řadicí a plynové páce. Pro lepší ovládání slouží systém fly-by-wire. Velice přesný inerciální navigační systém, využívající soustavu gyroskopů, byl u novějších modelů nahrazen GPS navigací.

Sériové stroje byly dodávány od roku 1976. Kromě amerického letectva si je hned objednaly Nizozemsko, Belgie, Dánsko a Norsko. Pro ně se kompletovaly v Evropě. Mezi dalšími prvními zájemci se objevil Izrael.

Verzi F-16A a její dvojmístnou cvičnou variantu F-16B od roku 1984 nahradila na výrobních linkách vylepšená verze F-16 C/D. Zatím poslední verzí je F-16E/F vyvíjená pro Spojené arabské emiráty. Přestože pro americká letadla je typické označování verzí písmeny, u F-16 je snažší používat firemního označení, o který produkční blok jde. Posledním je 60.

Modernější varianty jsou určeny i k útoků na pozemní cíle. Stroj může nosit rozličnou výzbroj včetně raket a přesné munice.

Pro boj ve vzduchu jsou určené šestihlavňový kanón M61A1 se zásobou 510 nábojů a rakety Sidewinder.  Na celkem devět závěsníků lze ale také podvěsit pumy, a řízené střely nebo přídavné nádrže až do celkové hmotnosti kolem pět a půl tuny. Je schopné zaútočit za každého počasí a bez ohledu na denní dobu.

Stoj se účastnil většiny konfliktů v posledních třiceti pěti letech. Prvních vzdušných vítězství  dosáhl v izraelských službách při soubojích nad libanonským údolím Biká v letech 1981 a 1982. Izrael také typ poprvé použil i při útocích na pozemní cíle - zničily irácký jaderný reaktor Osirak. Poslední verze F-16I ale byly použity i při útocích na budovaný syrský reaktor a na konvoje dopravující zbraně pro palestinské radikály. Účastnily se i války s libanonským Hizballáhem a války v Gaze.

V osmdesátých letech, kdy vedl Sovětský svaz válku v Afghánistánu, použil Pákistán stroje F-16 proti letadlům, které z Afghánistánu pronikly do jeho vzdušného prostoru. Několik jich prý i sestřelil.

V konfliktech stroje F-16 nasadily i Spojené státy, ačkoli hlavním bojovým letounem USAF byl F-15. Uplatnily se hned v první válce v Perském zálivu v roce 1991 a působily od počátku devadesátých let i nad Jugoslávií, kde byl jeden nad Bosnou sestřelen. V devadesátých letech také dohlížely na bezletové zóny nad Irákem. Účastnily se druhé války v Iráku a války v Afghánistánu, kde je ale typ používán především pro útoky proti pozemním cílům, neboť na nebi žádného soupeře nemá.

Bojů v některých výše zmíněných oblastech se účastnily v rámci koaličních sil i stroje F-16 nizozemského, dánského, belgického a norského letectva. Při náletech na Jugoslávii v roce 1999 nizozemský pilot sestřelil srbský Mig-29.

Turecko používalo stroje k náletům na Kurdistán.

O bojový víceúčelový letoun F-16 byl v průběhu let velký zájem, bylo jich dodáno 4500 letectvům 26 zemí. Našel své uplatnění v armádách po celém světě od Venezuely po Thajsko. Létá v Bahrajnu i v Chile, Řecko, Jordánsku, v Polsku na Tchajwanu i v Itálii, Jižní Koreji a na Singapuru nebo Indonésii. Využívá je 25 zemí.

Měl velkou šanci být zařazen i do výzbroje českého letectva, ale nakonec skončil v poli poražených, když se vítězem stal JAS-39 Gripen.