Hlavní obsah

Ústava

Foto: Jan Handrejch, Právo
Článek

Ústava je spolu s listinou základních práv a svobod nejvyšším a základním zákonem státu. Všechny ostatní zákonné normy s ní musejí být v souladu. Aktuální znění najdete zde.

Byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992. Vyslovilo se pro ni 172 poslanců České národní rady, z níž se vznikem ČR stala Poslanecká sněmovna.

Ve Sbírce zákonů byla vyhlášena pod č. 1/1993 Sb. jako ústavní zákon České národní rady Ústava České republiky. Účinnosti nabyla dne 1. ledna 1993 a nahradila Ústavu České a Slovenské Federativní Republiky a ústavní zákon o československé federaci.

Fakticky však některá ustanovení dosáhla účinnosti až později.

Předpokládal se vznik Prozatímního Senátu na dobu, než bude zvolen řádný Senát. Poslanci se však neshodli na jeho obsazení. Senát byl zvolen až na podzim 1996, ustavující schůze v prosinci 1996 proběhla čtyři roky po přijetí Ústavy. Do té doby Poslanecká sněmovna nemohla být rozpuštěna a vykonávala všechny pravomoci Senátu, včetně hlasování o prezidentových nominacích na soudce Ústavního soudu.

Na soustavu krajů se čekalo do roku 2000. Nejvyšší správní soud vznikl až v roce 2003, zákon o styku obou komor Parlamentu nabyl účinnosti až po 26 letech – v září 2018.

Preambule Ústavy ČR
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

Ústava je součástí „ústavního pořádku“, čímž se míní ústavní řád. Kromě ní do něj spadají ještě zákon č. 2/1993 Sb. (Listina základních práv a svobod) a ústavní zákony.

Ústava je sice ustavující dokument státu, její znění ale není platné navždy. Je novelizována ústavními zákony, které ji doplňují. Současně je v ní ale ustaveno, že základní principy, které obsahuje, se měnit nesmí.

Pro příjetí ústavních zákonů je zapotřebí, aby se na stejném změní shodly obě komory. Platí zde však kvalifikovaná, tzv. ústavní, většina. V Poslanecké sněmovně jde o tři pětiny všech zákonodárců (120 z 200), v Senátu o tři pětiny přítomných (podle účasti 17–49 hlasů).

Foto: Lukáš Táborský, Právo

Jednací místnost Senátu

Senát a jeho funkce: ústavní pojistka i protiváha Sněmovny a prezidenta

Volby do Senátu

Inspirací pro text současného dokumentu byla prvorepubliková ústava z roku 1920. Ústavě podléhají všechny přijaté zákony a novelizace. Zda je zákon v souladu s ústavou posuzuje Ústavní soud.

Text ústavy je rigidní a zřizuje Českou republiku jako republiku s principem parlamentní demokracie. Je rozdělen do preambule a osmi hlav o 113 článcích. Popisuje se v nich základní fungování státu, rozdělení moci a „úkolů“ jednotlivých orgánů.

Ústavní soud – nezávislá nejvyšší autorita

Domácí

Hlava první: Základní ustanovení

Vymezuje v základních ustanoveních podstatu státu, pozici mezinárodních smluv, základy politického systému, celistvost území ČR, Prahu coby hlavní město a státní znaky.

Hlava druhá: Moc zákonodárná

Stanoví, že zákonodárná moc v ČR náleží Parlamentu, který je složen z Poslanecké sněmovny s Senátu. Sněmovna má 200 členů volených na čtyři roky, Senát 81 členů na dobu šesti let, obměňuje se po třetině jednou za dva roky.

Poslanecká sněmovna: Jak funguje dolní komora Parlamentu České republiky

Parlamentní volby

Hlava dále popisuje neslučitelnost funkcí, vznik a zánik mandátu, ustavení o rozpuštění Sněmovny, proces přijímání zákonů. Obsahuje i text slibu poslance a senátora. Specifikuje také, že do Senátu podle zásad většinového systému, zatímco do Poslanecké sněmovny se volí podle zásad poměrného zastoupení.

Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Slib poslance a senátora, článek 23 Ústavy České republiky

.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Poslanecká sněmovna

Hlava třetí: Moc výkonná

Jako výkonnou moc ve státě stanoví vládu a prezidenta. Popisuje vztahy mezi prezidentem, vládou a parlamentem, stanoví pravomoci prezidenta, způsob jeho volby a fakt, že prezidenta nelze trestně stíhat vyjma trestného činu velezrady. Pak jej soudí Ústavní soud.

Prezident není z výkonu své funkce odpovědný. Tento pohled na hlavu státu platil i v Československu, jen ústava z roku 1960 mu stanovila odpovědnost poslancům. Ustavení se podobá pohledu na císaře z roku 1867, panovník byl „posvátný, neporušitelný a neodpovědný“.

Může však být zbaven pravomocí, pokud se obě komory Parlamentu usnesou, že není ze závažných důvodů schopen vykonávat úřad. Prezidentovi v takovém případě zůstává funkce sama, pouze jednotlivé pravomoci přejdou na předsedu vlády a předsedu Sněmovny, případně Senátu. Může ale navrhnout Ústavnímu soudu, aby usnesení Parlamentu zrušil.

Taktéž tato hlava stanoví povinnost člena vlády, princip žádosti vlády o důvěry a demise.

Od roku 2012 podle článku 56 Ústavy ČR je v České republice zavedena přímá volba prezidenta. Poprvé se konala v roce 2013.

Volby 2023: Jak se volí prezident a co je přímá volba?

Prezidentské volby

Slib prezidenta je totožný se slibem poslance a senátora.

Hlava čtvrtá: Moc soudní

Stanovuje fungování třetí moci ve státě – soudů. Jsou nezávislé na Parlamentu i vládě a politici nesmí jejich fungování ovlivňovat. Rozsáhle popisuje fungování Ústavního soudu, jehož úkolem je posuzovat, zda jsou zákony v souladu právě s ústavou. V soudním systému tvoří samostatnou jednotku.

Dále stanovuje princip jmenování soudců a vypisuje soudy, které v soustavě působí. Ústava přímo konstatuje, že všichni účastníci řízení mají před soudem stejná práva a rozsudek musí být vždy vyhlášen veřejně.

Hlava pátá: Nejvyšší kontrolní úřad

Popisuje princip fungování NKÚ. Má v popisu práce kontrolovat hospodaření se státními penězi.

Hlava šestá: Česká národní banka

Ustavuje Českou národní banku jako ústřední banku státu. Předně má na starost péči o cenovou stabilitu.

Hlava sedmá: Územní samospráva

Popisuje územní členění České republiky a správu jednotlivých celků. V roce 2000 vznikly ústavním zákonem kraje v nové podobě, celkem jich existuje 14. Krajská i obecní zastupitelstva jsou volena na 4 roky.

Hlava osmá: Přechodná a závěrečná ustanovení

Zde se ústava vypořádala se vznikem České republiky. Například určila, že se Česká národní rada stane Poslaneckou sněmovnou a rovněž česká vláda (řídící českou část federace) bude dál vést ČR. Hovoří se zde i o Prozatimním Senátu, který měl být zřízen a fungovat až do ustavení řádného Senátu, což se ale nikdy nestalo. Žádný z návrhů na jeho podobu a složení nebyl přijat.

Ústava je sice zákon základní, přesto to neznamená, že by její text byl navždy pevně daný. Míra změn je leckdy kontroverzní otázkou. Část právníků tvrdí, že je to zákon, z nějž by všechny zákony měly vycházet, další tvrdí, že i ústava je živá a je potřeba s ní dál pracovat.

Politici, jejichž práci popisuje nejpodrobněji, byli mnohokrát nařčeni, že svou pozici uplatňují nad rámec ústavy. Nejčastěji musel těmto výtkám čelit prezident Václav Klaus. Například v roce 2005, kdy chtěl, aby jmenování premiéra Stanislava Grosse podmínil tím, že mu přinese podpisy 101 nekomunistických poslanců, kteří podpoří jeho vládu. Podle ústavy ale Gross nic takového dělat nemusel a Klaus by ho zřejmě musel jmenovat i bez toho. Gross ale podpisy přinesl.

Václav Klaus, 2. prezident České republiky

Domácí

Klaus také odmítl – a když za to byl kritizován, tak pozdržel – jmenování některých ministrů na návrh premiéra. Ačkoli ústava říká, že prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra. Fakt, že prezident může do výběru mluvit, nezmiňuje. Neříká však doslovně, že prezident ministry jmenovat musí. O stejný výklad se později opíral i Miloš Zeman.

V roce 2005 byl kvůli zdržování dokonce neúplný Ústavní soud. Prezident Klaus nejmenoval nové soudce. Jeho volbu totiž podle ústavy musí posvětit Senát. Ten to ale u několika jmen neudělal. Klaus s novými jmény nepřišel.

Spor o volby

Dokument hrál hlavní roli i ve sporu o předčasné volby v roce 2009. Politici tehdy kvůli politické krizi a potřebě nových voleb přijali ústavní zákon, kterým si zkrátili volební období – stejně jako v roce 1998. Klaus na základě toho vyhlásil volby. Nezařazený poslanec Miloš Melčák proti tomu podal ústavní stížnost. Soud se jí začal zabývat a volby odložil měsíc a půl před tím, než se měly konat.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Klaus při prezidentském slibu

Melčák namítal, že Sněmovna nebyla rozpuštěna prezidentem podle jednoho z pěti způsobů, které ústava popisuje, ale způsobem úplně jiným. A místo toho, aby přijala další možný způsob rozpuštění Sněmovny, stanovila „jednorázový“ zákon platný pro konkrétní situaci v roce 2009 a tento zákon bude v ústavě navždy.

Podobná situace se odehrála už před předčasnými volbami v roce 1998. I tehdy někteří upozorňovali na protiústavnost tohoto kroku, na soud se ale nikdo neobrátil a platilo proto: kde není žalobce, není soudce.

Foto: Vondrouš Roman, ČTK

Podepsaný slib prezidenta i se vzácným platinovým perem.

V roce 2009 byla situace jiná. Odpůrci tohoto verdiktu, mnozí z nich odborníci na ústavní právo, tvrdili, že Ústavní soud vůbec nemá pravomoci posuzovat ústavní zákony. Naopak se jimi má řídit při posuzování jiných zákonů. Jiní ale naopak říkají, kdo jiný, než Ústavní soud by to měl dělat. Ústava říká, že ÚS rozhoduje o zákonech a právních předpisech, neupřesňuje to, ani nestanoví výjimky.

Poslanecká imunita

Česká republika má jednu z nejrozsáhlejších poslaneckých imunit v Evropě. V roce 2013 proběhlo hlasování, kdy se doživotní imunita zákonodárců a ústavních soudců omezila pouze na dobu trvání mandátu. [celá zpráva] I přesto ale nemůže být poslanec, senátor či soudce vydán k trestnímu stíhání bez souhlasu příslušné komory.

Jedna z největších kauz týkajících se poslanecké imunity proběhla kolem premiéra a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše a jeho pravé ruky Jaroslava Faltýnka. Ty vydala k trestnímu stíhání Poslanecká sněmovna v lednu 2018 a následně s dalšími devíti lidmi byli obviněni z podvodu v souvislosti s kauzou Čapí hnízdo.

Související témata:
Článek 66 Ústavy ČR

Články k tématu

Trump vyzval ke zrušení ústavy

dnes 11:23

Zatímco reakce amerických médií a veřejnosti na páteční „šokující odhalení“ Elona Muska o údajné předvolební cenzuře na Twitteru ve prospěch demokratů je zatím...

Chilané odmítli novou, progresivní ústavu

5. 9. 2022, 10:30

Chilané v nedělním referendu odmítli návrh nové ústavy. Proti se vyslovilo 62 procent voličů, uvedla ústřední volební komise po sečtení téměř všech odevzdaných...

Rychetský: Rusko vyloučit z RB OSN

26. 2. 2022, 18:01

Ruský prezident Vladimir Putin byl měl být souzen za vyvolání války na Ukrajině, říká v rozhovoru pro Právo předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Rusko by...

Wintr: ÚS by rozhodl ve prospěch Fialy

11. 12. 2021, 15:32

Odborník na ústavní právo Jan Wintr je přesvědčen, že prezident Miloš Zeman nemůže odmítat jmenování některých ministrů, které mu navrhl premiér.

Kysela: Fialovi nezbývá než trvat na svém

8. 12. 2021, 10:18

Pokud prezident Zeman nechce jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničí, měl by designovaný premiér Petr Fiala buď podat kompetenční žalobu k Ústavnímu...

Konzilium se o Zemanovi poradí v pátek

1. 11. 2021, 17:10

Devítičlenné lékařské konzilium, které posoudí zdravotní stav prezidenta Miloše Zemana, se poprvé sejde v pátek 5. listopadu. Uvedl to server Deník.cz....