Severoatlantická aliance (NATO)

Severoatlantická aliance je mezinárodní vojenská organizace, která vznikla po druhé světové válce jako bezpečnostní záruka pro západoevropské demokratické země před případným útokem Sovětského svazu. Tomu měla zabránit především dohoda na tom, že útok na jednu členskou zemi bude chápán jako útok na celou alianci, tedy i na USA. V roce 2020 se vstupem Severní Makedonie rozšířil počet členských zemí na 30.

Běžně se lze setkat se zkratkami NATO (z angličtiny – North Atlantic Treaty Organisation) či OTAN (z francouzštiny – Organisation du Traité de l'Atlantique Nord).

Základem fungování NATO je Severoatlantická smlouva podepsaná 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D.C. Proto se někdy o ní hovoří jako o Washingtonské smlouvě. Dvanáctku zakládajících zemí tvořily USA, Spojené království, Belgie, Francie, Kanada, Dánsko, Norsko, Itálie, Nizozemsko, Lucembursko, Portugalsko a Island.

Rozšíření NATO umožňuje článek 10. Je možné pozvat ke vstupu další evropskou zemi, pokud se na tom jednomyslně shodnou všichni dosavadní členové. Česká republika se členskou zemí stala 12. března 1999. Podle zákona se výročí každoročně připomíná jako významný den.

Klíčovou částí dohody je článek 5, který zaručuje všem členským zemím kolektivní obranu v případě napadení. Tento bod byl míněn především jako varování Sovětskému svazu před útokem na státy západní Evropy. V takovém případě by se totiž za napadené považovaly i Spojené státy, které tehdy jako jediné mohly na takový krok efektivně reagovat.

Po celou éru studené války si udržel článek 5 natolik odstrašující sílu, že nemusel být nikdy použit. Poprvé se na něj členské země NATO odvolaly po teroristických útocích na New York a Washington 11. září 2001, když se rozhodly pro invazi do Afghánistánu.

Jestliže zpočátku mělo uzavření dohody význam spíše politický, již na počátku 50. let pod tlakem událostí kolem korejské války začali signatáři smlouvy formovat ryze vojenskou strukturu. Jejím účelem bylo slovy prvního šéfa NATO lorda Ismaye „udržet Rusy mimo, Američany nahoře a Němce dole“. Západní Německo po získání plné suverenity nakonec vstoupilo do NATO v roce 1955. Není přitom bez zajímavosti, že sami Sověti o rok dříve vyjádřili přání do NATO vstoupit, byli ale odmítnuti.

V reakci na zapojení SRN do organizace se státy východního bloku sdružily do vlastního uskupení. Pakt Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se spíše připomíná pod označením „varšavská smlouva“, jeho členem bylo i Československo.

V následujících letech ovšem rostly pochyby, zda NATO není příliš podřízeno výhradně americkým a britským zájmům. To se dotýkalo především Francie, která se cítila v podřadném postavení, což vyvrcholilo v roce 1966, kdy země pod vedením prezidenta Charlese de Gaulla odstoupila z vojenské struktury aliance a zůstala jen politickým členem. Velitelství aliance se přesunulo z francouzského Rocuencourtu do belgického Bruselu.

Na konci 60. let Aliance formuluje principy udržování přiměřené obrany a zároveň se vyslovuje pro uvolňování napětí se státy Varšavské smlouvy. V listopadu 1968 odsuzuje Severoatlantická rada (NAC - North Atlantic Council, rada složená z premiérů a ministrů zahraničí členských zemí NATO) okupaci Československa.

V roce 1970 vstupuje v platnost smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) a Američané zahajují se Sověty jednání o omezení jaderného arzenálu (SALT). Na základě toho Aliance souhlasí s uskutečněním rozhovorů s SSSR a s dalšími zeměmi Varšavské smlouvy o omezení vojenských sil ve střední Evropě.

NATO se muselo v 70. letech vypořádávat také s dalším pnutím uvnitř samotné organizace, když v roce 1974 vystoupilo z jejích vojenských struktur Řecko, a to na protest proti postupu během kyperské krize po invazi turecké armády do severní části ostrova. Zpět se země začlenila v roce 1980. Odchodem z organizace hrozil také Island, který je jedinou členskou zemí bez vlastní armády a jeho význam tkví hlavně ve výhodné strategické poloze. Příčinou tehdy byl spor s Brity o rybolov.

Na konci 80. let dochází ke sbližování se zeměmi východního bloku organizovanými ve Varšavské smlouvě. V roce 1990 po pádu komunistických režimů ve východní Evropě je pak podepsána Společná deklarace o neútočení a vzniká Severoatlantická rada pro spolupráci. Bruselský summit NATO o čtyři roky později přijímá program Partnerství za mír a nabízí svým někdejším nepřátelům začlenění do svých struktur.

Mezi členské země NATO se tak postupně zařadila většina států bývalé Varšavské smlouvy, a to včetně České republiky, která se připojila k Alianci v rámci čtvrtého rozšíření v roce 1999.

Současná podoba Severoatlantické aliance vychází z reforem, které odstartoval Madridský summit v červenci 1997 a jejímž cílem bylo udržet vojenskou efektivitu aliance a její schopnost rychlé reakce.

Během války v Bosně střežila Aliance od dubna 1993 do prosince 1995 bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou v rámci operace Odepřený let (Deny Flight). Americké stíhačky F-16 si v únoru 1994 připsaly první vojenský zásah NATO v historii, když sestřelily čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící na pozemní cíle.

Síly NATO v Bosně také bombardovaly pozice armády Republiky srbské, která ohrožovala bezpečné zóny kolem Sarajeva a Goražde. Následně byly v oblasti nasazeny mírové jednotky IFOR, později SFOR.

V rámci operace Spojenecká síla (Allied force) prováděla Severoatlantická aliance od března 1999 nálety na území tehdejší Svazové republiky Jugoslávie. Cílem zásahu bylo zastavit vyhánění etnických Albánců z provincie Kosovo srbskou armádou. Útoky trvaly 78 dní, vyžádaly si přes tisíc obětí na životech a škodu vyčíslenou na 30 miliard dolarů. Oprávněnost akce byla předmětem sporů.

Od roku 2003 vedla Aliance činnost sil ISAF (International Security Asistance Force) v Afghánistánu, kde USA za pomoci spojenců v rámci operace Trvalá svoboda svrhly vládnoucí hnutí Tálibán po teroristických útocích z 11. září 2001. Tehdy byl poprvé uplatněn článek 5 Severoatlantické smlouvy z roku 1949.

Úkolem sil ISAF původně bylo zabezpečit hlavní město Kábul a jeho okolí a zajistit tak fungování vlády. Od roku 2003 se činnost ISAF vztahovala na celou zemi. V silách ISAF bylo celkem 55 tisíc vojáků z 38 zemí, z toho 26 bylo členských států NATO. ISAF ukončila své operace v prosinci 2014.

NATO také zajišťovalo výcvik nové armády Iráku po pádu režimu Saddáma Husajna. V zemi provozovalo vojenskou akademii a výcvikové centrum. Operace oficiálně skončila v prosinci 2011.

Během občanské války v Libyi po útocích tamějšího režimu Muammara Kadáffího na civilní obyvatelstvo přijalo OSN rezoluce uvalující zbraňové embargo a bezletovou zónu nad Libyí. Od března do října roku 2011 převzalo NATO veškeré vojenské operace pod mandátem OSN a vymáhalo dodržování embarga a bezletové zóny.

Operace pod názvem Unified Protector (Jednotný ochránce) se účastnilo 18 zemí, z toho 14 členských zemí NATO. Spojenci téměř okamžitě začali hlídkovat lodě a letouny v blízkosti přístupu k libyjským teritoriálním vodám a selektovali obchodní a humanitární plavidla. Také zaváděli další opatření k ochraně lybijského civilního obyvatelstva, jako byly průzkumné, či sledovací operace. Jednotky spojenců také prováděly útok na vojenské cíle Kadáffího režimu.