Sláva a pád Jugoslávie: Od smrti prezidenta Tita k masakru ve Srebrenici před 30 lety

Následoval úplný rozklad federálního státu, útok jugoslávské armády na odbojné republiky a nakonec občanská válka v Chorvatsku a Bosně.

Nikdo zvenčí to zprvu nechápal: proč země, která po léta lavírovala mezi Východem a Západem, nepřešla hladce k demokracii a prosperitě? Ukázalo se, že sen o jednotné vlasti Jihoslovanů a dalších národností na Balkáně se nesplnil a že heslo „Bratrství a jednota“ už dlouho funguje jen na papíře.

Počátek července 1995, severovýchodní Bosna. Město Srebrenica nedaleko srbských hranic bylo před válkou známé snad jen nedalekými minerálními lázněmi. Od roku 1992 tu proti sobě bojovaly jednotky Armády Republiky Bosna a Hercegovina, tedy převážně takzvaní Bosňáci, a Vojska Republiky srbské, armáda mezinárodně neuznané republiky Srbů na území Bosny. Srebrenica tvořila jednu z posledních muslimských enkláv a uvnitř této „kapsy“ se nacházely desetitisíce vojáků i civilistů.

Na základně OSN v obci Potočari severně od Srebrenice působila pouze nepříliš početná (450 mužů) a chabě vyzbrojená nizozemská jednotka UNPROFOR. Mandát vojáků OSN byl nejasný – měli „udržovat“ mír, který už ale v oblasti dávno nepanoval, a vzít v ochranu civilisty. Čelili šikaně srbských jednotek, které jim blokovaly dodávky pohonných hmot, potravin a vody, a dokonce braly vojáky OSN jako rukojmí. Těsně před dobytím Srebrenice žádali Nizozemci o letecké údery NATO, ty byly ale nedostatečné a postup Srbů nezastavily. Tisíce Bosňáků se vydaly na útěk k základně, která neměla šanci je všechny pojmout. Koncept takzvané bezpečné zóny OSN ve Srebrenici totálně selhal.

Odpoledne 11. července ve čtyři hodiny byla Srebrenica dobyta. Velitel bosensko-srbských jednotek generál Ratko Mladič se se svými pobočníky vítězoslavně prochází opuštěnými ulicemi, štěkavě uděluje rozkazy svým pobočníkům a nakonec se obrátí do kamery a pronese: „Toto město přinášíme jako dar srbskému národu. Přišel čas pomstít se Turkům.“

Počet obětí této Mladičovy „ambice“ přesáhl osm tisíc mužů a byl OSN i Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii kvalifikován jako genocida, první v Evropě od roku 1945.

Jugoslávie jako stát jižních Slovanů vznikla stejně jako Československo koncem roku 1918. Srbové měli od počátku největší zájem na její existenci a byli nejvíc ochotni tento politický útvar bránit, pro Chorvaty i Slovince byl vznik Jugoslávie spíš sňatkem z rozumu. Jistou inspirací bylo sjednocení Němců a Italů: na rozdíl od nich ale byly národy jižních Slovanů ve složitější situaci. Na Balkáně se už několik století žilo v proměnlivém gravitačním poli dvou impérií: habsburského a osmanské říše neboli Turků. Tyto dva soupeřící civilizační okruhy zanechaly na národech budoucí Jugoslávie svou stopu.

Meziválečná Jugoslávie byla nestabilním státním útvarem i na divoké poměry tehdejší Evropy. Nacionalisté po sobě stříleli v parlamentu, král Alexandr I. Karadžordževič následně v roce 1929 zavedl diktaturu, ale sám za dalších pět let v říjnu 1934 v Marseille podlehl atentátu připravenému makedonskými a nejspíš i chorvatskými nacionalisty. Králův nezletilý syn Petr II. Karadžordževič poté vládl nouzově s pomocí regentské rady. Jeho éra skončila v roce 1941, kdy se v dubnu Jugoslávie zhroutila pod útokem Němců na Bělehrad.

Zejména vztahy mezi Srby a Chorvaty se v letech nacismu pochroumaly zásadním způsobem. Srbsko bylo okupováno Němci, Chorvatsko vyhlásilo loutkovou nezávislost – v podobném stylu jako Slovenský stát – a v rámci ní „shráblo“ i Bosnu a Hercegovinu, národnostně nejpestřejší část Jugoslávie. Přízrak chorvatského koncentračního tábora Jasenovac, kde mezi roky 1941 a 1945 ustašovci brutálně povraždili bezmála 100 tisíc vězňů z řad Srbů, Židů, Romů nebo antifašistických Chorvatů, bude pak působit ještě po mnoha desetiletích jako memento, kterého dovedně využije především Miloševičova propaganda na přelomu 80. a 90. let: dejte si pozor na Chorvaty!

Muslimští Bosňáci za 2. světové války tak trochu uvízli mezi všemi stranami bojů, a i když dokonce zformovali jednu horskou divizi SS, v zásadě nepřešli na žádnou stranu konfliktu. Obyvatelé vesnic schovaných v údolích této hornaté země navíc dlouho neměli důvod řešit, kým přesně jsou. Byly tu vesnice srbské, chorvatské, bosňácké nebo zkrátka smíšené ze všech těchto entit. Za druhé světové války se to změnilo.

Pokud Hitler doufal, že se mu podaří národy Jugoslávie využít a poštvat proti sobě, svým způsobem uspěl. Všechny zločiny a vzájemné křivdy po válce ovšem překryla nová ideologie jugoslávského komunismu a osobnost Josipa Broze Tita.

Ten muž nepostrádal charisma, vlastní úsudek, politický talent a přesvědčivou osobní historii, kterou mu šediví aparátníci z ostatních komunistických zemí mohli jenom závidět. Za Titem do jeho sídla na ostrovech Brijuni jezdily návštěvy z celého světa, kromě britské panovnice Alžběty II. třeba i herecké celebrity jako Richard Burton s Elizabeth Taylorovou nebo Sophia Lorenová.

Titova gloriola byla samozřejmě odvozená především z válečných let, kdy se jeho partyzánským jednotkám podařilo z podstatné části osvobodit Jugoslávii z rukou nacistů a kolaborantů. A druhý podstatný faktor: dokázal se občas rozhodovat bez ohledu na moskevské šéfy, dokonce principiálně neuznával jejich právo mluvit za každou cenu do jugoslávských záležitostí.

Jugoslávie od konce 50. let fascinovala kombinací zdánlivě neslučitelných světů. Tvrdá diktatura se silnou armádou, kde existovaly i internační tábory pro politické odpůrce. A zároveň země, kde se experimentovalo s prvky tržního hospodářství. Celý systém leckde spíš „vrzal“, než fungoval, přesto se po materiální stránce lidem dařilo znatelně lépe než ve většině zemí sovětského bloku. Směli cestovat i pracovat na Západě, nikdo nebránil šíření západní kultury. Poměry, o které Československo marně usilovalo v roce 1968, panovaly v Titově Jugoslávii takřka po celou dobu její existence.

Ale za všechno se platí. Když sjednotitel a doživotní prezident Jugoslávie Tito v roce 1980 zemřel, ukázalo se, že jedině on byl schopen svou autoritou držet národnostní křivdy a vášně na uzdě. Jugoslávie začala hospodářsky upadat a nic na tom nezměnila ani sláva sarajevské zimní olympiády v roce 1984. Bylo třeba začít platit enormní dluhy nasekané během ropné krize 70. let, což s pádem evropského komunismu nakonec vyústilo v hospodářský kolaps a hyperinflaci. Zároveň se potvrdilo, že autoritáři, pokud jsou v koncích, stávají se zpravidla nacionalisty.

Kalamitu rozpadu spustil nešťastný průběh posledního, 14. kongresu Svazu komunistů Jugoslávie v Bělehradě v lednu ledna 1990. Srbové blokační polovinou hlasů shodili ze stolu všechny slovinské návrhy na decentralizaci a demokratizaci jugoslávské federace. Když slovinská delegace sjezd opustila a vzápětí tak učinili i Chorvaté, za Titovou Jugoslávií se prakticky zabouchly dveře. Rozjely se emoce tak trochu známé i z porevolučního Československa, ale v nesrovnatelně větším rozsahu: kdo na koho doplácí a kdo Jugoslávii nejvíc obětoval. Propaganda všech proti všem se rozjela na plné obrátky a bělehradská troubila do útoku nejvíc.

Slovinsko i Chorvatsko však zaplatily za odchod z federace diametrálně odlišnou cenu. Po vyhlášení nezávislosti čelilo Slovinsko v létě 1991 „pouze“ desetidenní válce vedené ze strany federace nepočetnými a nepříliš motivovanými jednotkami, Chorvatsko čekaly čtyřleté tvrdé boje. Miloševič ovšem neměl o Slovinsko velký zájem především proto, že tu nežila srbská menšina. Chorvatsko a Bosna byly jiný případ.

Už v létě 1991 se středobodem regulérní války stalo pohraniční chorvatské město Vukovar ve východní Slavonii, během tří měsíců podzimu 1991 prakticky kompletně zničené Jugoslávskou lidovou armádou (která se rychle stávala armádou čistě srbskou). Po dobytí Vukovaru příslušníci srbských paramilitárních jednotek zastřelili 260 chorvatských zajatců na farmě Ovčara. Stalo se to poté, co srbská média pustila do světa lživou zprávu vyprodukovanou nejspíš jugoslávskou tajnou službou (a kterou bohužel krátkodobě převzala i agentura Reuters), že Chorvaté ve Vukovaru zavraždili čtyři desítky srbských dětí.

Ukázalo se, že tato válka bude vedena bez jakéhokoli respektu k zajatcům a dodržování Ženevských úmluv. A byla to jen předzvěst toho, co se bude dít o tři a půl roku později v Sarajevu nebo ve Srebrenici.

Kritické boje bosenské války se kromě Sarajeva, které bylo obléháno téměř čtyři roky, odehrávaly v muslimských enklávách ve východní Bosně. I tam bylo cílem bosensko-srbských jednotek dosáhnout kompaktního, etnicky vyčištěného území a tím si „ukrojit“ z Bosny co největší díl.

Když 11. července 1995 Mladičovy jednotky obsadily Srebrenici, nechal generál z města vypravit autobusy s ženami, dětmi a starci. Bojeschopní bosenští muži ale museli zůstat a projít „kontrolou“, zda se mezi nimi neskrývají pachatelé válečných zločinů. Mnoho vojáků bosenské armády se v tu chvíli skrývalo v okolních lesích ve snaze probít se skrz srbské linie na území ovládané bosenskými jednotkami. Podařilo se to asi jen třem tisícovkám.

Všichni ostatní bosenští muži padli buď v boji, nebo je poté, co se vzdali, Srbové zastřelili, popřípadě byli zabiti během cesty evakuačních kolon cestou do města Tuzla. Během dalších deseti dnů Mladičovy jednotky v okolí Srebrenice zavraždily celkem 8372 muslimských mužů a chlapců starších 15 let. Počet obětí zapsaných na desce památníku v Potočari ale nemusí být konečný.

Mimochodem, podobný osud hrozil dalším dvěma muslimským enklávám ve východní Bosně. V městě Žepa, kam se Mladičovy jednotky vzápětí přesunuly, ale odchod bosenských civilistů i vojáků bez větších konfliktů dojednali vojáci OSN, tentokrát nikoli nizozemského, ale ukrajinského praporu. Obléhání Goražde pak skončilo bez větších obětí po podepsání Daytonské mírové dohody v prosinci 1995.

Z hlediska vývoje balkánských válek se Srebrenica ukázala jako zlom. Do té doby OSN, evropské státy i USA paralyzovala váhavost, pomalost, nedostatečné chápání situace. Po Srebrenici se začalo postupovat rychle a důsledně. Už v srpnu 1995 byly obnoveny nálety leteckých sil NATO na pozice bosenských Srbů, masivní a trvající několik týdnů. Teprve akce Rozhodná síla spuštěná 30. srpna 1995 nakonec přinutila všechny strany konfliktu – bosenské Chorvaty, muslimy, ale zejména Srby (zastupoval je sám Miloševič, nikoli politický vůdce Radovan Karadžič) – k podepsání Daytonské mírové dohody. Na jejím křehkém základě funguje Bosna a Hercegovina dodnes.

A přestože následovaly tři roky „oddechového času“ poté, co vyhřezl další problém Srbska s Albánci v Kosovu, NATO už bez mandátu Rady bezpečnosti (kvůli nesouhlasu Ruska a Číny) spustilo nálety na srbsko-černohorskou Jugoslávii. Doba se změnila. Nikdo už nechtěl čekat a přihlížet dalším Sarajevům a Srebrenicím.

Autor je publicista a rozhlasový dokumentarista