Norsko

Skandinávské Norsko je symbolem neporušené přírody, vysoké životní úrovně, vyspělé ekonomiky a stovek let strávených pod nadvládou okolních států. Potomci dávných Vikingů dnes patří mezi přední světové producenty vodní energie, exportéry mořských plodů a zpracovatele ropy.

Norsko je umístěné na západě Skandinávského poloostrova a náleží k němu také velké množství ostrovů - některé zdroje hovoří až o padesáti tisících. Z těch větších to jsou například arktické Špicberky, Bouvetův ostrov, Medvědí ostrov a ostrov Jan Mayen. Rozloha celé země tak činí přibližně 385 tisíc kilometrů čtverečních, z toho ostrovy zabírají zhruba patnáct procent.

Norsko je po celém světě proslavené kvůli své úchvatné přírodě, která zůstala na mnoha místech takřka nedotčená člověkem. V převážně hornatém reliéfu se nachází tisíce jezer, stovky metrů vysoké vodopády, divoké řeky a lesy. Ve volné přírodě se navíc pohybuje množství arktických a středoevropských zvířat. Specifickým norským úkazem jsou fjordy, hluboká údolí vzniklá činností ledovců, která jsou zatopená mořem a táhnou se někdy až stovky kilometrů do vnitrozemí.

Nejdelší hranici sdílí Norsko se Švédskem, na severu sousedí také s Finskem a Ruskem. Z větší části je však obklopené vodou, konkrétně Norským mořem, Severním mořem a Barentsovým mořem. Proto také Norsko patří mezi největší exportéry ryb na světě a je označováno za zemi zaslíbenou rybářům. Ročně se v jeho vodách vyloví přes na tři milióny tun ryb, které se pak rozvážejí až do 150 zemí světa. Za rybařením ostatně přijíždějí ročně také tisícovky turistů, kteří si zde mohou za mírný poplatek pořídit rybářské oprávnění. Již delší dobu je však Norsko trnem v oku ochránců přírody kvůli lovu velryb a tuleňů.

Hlavním městem Norského království je Oslo, které je usazené ve fjordu na jihu země. Více jak půlmiliónová metropole se rozkládá na ploše 454 kilometrů čtverečních, což je jen o něco méně než Praha. Kvůli liberální přistěhovalecké politice státu tvořili v roce 2009 téměř jednu čtvrtinu obyvatel města imigranti a do budoucna se počítá s jejich nárůstem.

Oslo založil v roce 1048 král Harald III. Dnes je centrem kultury, obchodu a vzdělání. V roce 1952 se zde konaly zimní olympijské hry, na kterých byl poprvé mezí disciplíny zařazen obří slalom a ženský běh na lyžích. Pravidelně se zde pořádají i jiné mezinárodní sportovní soutěže. Nejdůležitějším sídlem byl ještě před Oslem dlouhou dobu nedaleký Bergen. Významná jsou také města Trondheim, Stavanger nebo Narvik.

Počet obyvatel v zemi se blíží pěti miliónům. Na jeden čtverečný kilometr tak připadá zhruba třináct lidí, což je nejméně ze všech skandinávských států. Naprostá většina z nich se hlásí k norskému původu, nachází se zde však také laponská, dánská a švédská menšina. Úředním jazykem jsou dvě varianty norštiny a v několika obcích také laponština.

Norsko bylo mezi osmým a jedenáctým stoletím domovem Vikingů. Země se v té době skládala z několika menších království, která v roce 872 sjednotil král Harald Krásnovlasý. Nedostatek úrodné půdy však brzy vyhnal vikinské válečníky na kořistnické výpravy, které probíhaly nejen po celé Evropě, ale expandovaly též do Ameriky a Asie.

Po skončení éry Vikingů následovalo období míru, ve kterém došlo jednak k silné christianizaci, jednak k upevnění norského vlivu v některých zámořských územích. To vše přispělo k výraznému hospodářskému rozkvětu země.

Teprve po vypuknutí morové epidemie v polovině čtrnáctého století se prosperita země začala vytrácet, až postupně klesla takřka na minimum. Úpadek vyvrcholil v roce 1397, kdy došlo ke spojení oslabeného Norska s Dánskem a Švédskem v takzvanou Kalmarskou unii. Švédové z útvaru po letech vystoupili, kdežto Norové byli nuceni setrvat až do devatenáctého století a podrobit se dominanci mnohem mocnějšího Dánska. Dánové se snažili vymýtit jejich mateřštinu a vnutit jim svou víru - luteránství. To ostatně v Norsku přetrvalo dodnes, devadesát procent populace se hlásí k evangelicko-luteránské církvi.

Nespokojení Norové sice podnikli mnoho protestů a povstání, ale z unie se vymanili až v roce 1814, kdy v důsledku napoleonských válek Dánsko postoupilo zemi Švédsku. Přestože byla Norům přislíbena nezávislost a dokonce si ustanovili vlastní ústavu a parlament, vedoucí úlohu v personální unii zastávalo Švédsko. Spojení nakonec vydrželo až do roku 1905.

Od té doby nastal pro Norsko všeobecný rozmach, který umocnila také jeho absence v první světové válce, během které radikálně vzrostla poptávka po dřevu a lodích z Norského království. Světová ekonomická krize ve dvacátých letech se Skandinávii sice nevyhnula, ale ve srovnání s ostatními zeměmi zde nezpůsobila takové škody.

Ve druhé světové válce Norsko sice opět vyhlásilo neutralitu, ale pro Hitlera představovalo příliš důležitý cíl na to, aby jeho nestrannost uznal. A tak nakonec bylo až do konce války okupováno nacistickými vojáky. Jeho fjordy posloužily jako ideální základny pro německé námořní, zejména ponorkové flotily.

Obnova státu po válce postupovala rychleji, než se všeobecně čekalo. Již během několika prvních let země překonala svůj vlastní předválečný stav. Rostoucí ekonomiku navíc přiživila šedesátá a sedmdesátá léta, kdy došlo k objevení bohatých ropných ložisek v okolních mořích.

Dnes patří Norsko k jedněm z nejvyspělejších a nejstabilnějších států. Může se pochlubit stoprocentní gramotností, nízkým procentem nezaměstnanosti a jedním z nejnižších mzdových rozdílů na světě. Podle některých zdrojů v zemi takřka neexistuje chudoba, o čemž svědčí i vysoká průměrná délka života tamních obyvatel. Dlouhodobě se také umísťuje na předních příčkách v pořadí podle životní úrovně.

Bohatství země plyne zejména z průmyslu, který je založen na dostatku ropy, zemního plynu a dřeva. Daří se také rybolovu. V zemědělství kvůli obtížným podmínkám a nedostatku využitelné půdy převládá chov zvířat a pěstování obilovin. Přesto je i v tomto směru Norsko téměř zcela soběstačné. Významnou složkou hospodářství je elektrická energie, která se z 99 procent získává z vodních elektráren. Celková produkce je přibližně desetkrát vyšší než spotřeba země, což ji řadí mezi vůbec největší světové producenty hydroenergie.

Norsko je členem Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), a patří mu místo v Radě Evropy, přestože členství v Evropské unii odmítlo. Údajně také kvůli možnému omezení rybolovu a těžbě ropy. Stálo u zrodu OSN a dokonce dosadilo jejího prvního předsedu. Od roku 1949 je členem NATO.

V čele konstituční monarchie stojí od roku 1991 král Harald V. Moc panovníka je však podobně jako ve většině evropských monarchií omezena na reprezentační funkci. Legislativa spadá do kompetence jednokomorového parlamentu, Stortingu, v němž zasedá 169 poslanců. Volby se konají každé čtyři roky. Mezi zásadní politické strany patří Norská dělnická strana, Konzervativní strana, Křesťanská lidová strana, Strana středu, Liberální strana, Pokroková strana a Socialistická levicová strana.