Varšavskou smlouvu založil Slovák a rozpustil Čech

V polovině 50. let minulého století se začala opět vážně řešit německá otázka. Nejen že chyběla mírová smlouva s Německem, poraženým ve druhé světové válce, navíc byl tento hlavní původce strašného konfliktu od roku 1949 trvale rozdělen mezi znepřátelené bloky nové války, studené, na Spolkovou republiku Německo (SRN) a Německou demokratickou republiku (NDR). Jejich hlavní patroni, Washington a Moskva, se pak pokoušeli to „své“ Německo začlenit do vlastních politických i vojenských struktur, přitom vyloučena nebyla ani možnost německého znovusjednocení.

Západ vedený USA od počátku 50. let pracoval se třemi scénáři – vedle znovusjednocení Německa a jeho následného přičlenění k Západu to bylo včlenění SRN přímo do NATO a pak její zařazení do širšího, od června 1952 Brity i Francouzi více či méně ochotně podporovaného Evropského obranného společenství, tedy jakési jednotné evropské armády.

Jak vysvětluje historik Sergey Radchenko, Sověti se obávali, že účast v tomto obranném společenství otevře západnímu Německu cestu k pro ně nežádoucímu znovuvyzbrojení. Snažili se proto plán zastavit a nahradit ho jimi preferovaným projektem celoevropské kolektivní bezpečnosti.

Sověti tím sledovali svůj dlouhodobý strategický cíl – vystrnadit Američany z Evropy, oslabit, zneutralizovat nebo zcela zničit v roce 1949 založenou Severoatlantickou alianci (NATO) a opanovat Evropu jako jediná kontinentální vojenská supervelmoc. Pro tento cíl byli ochotni minimálně v rétorické rovině učinit někdy až šokující návrhy.

V březnu 1954 například navrhli, že by do NATO vstoupil i samotný Sovětský svaz, což by v jejich představách neutralizovalo protisovětské zaměření paktu. Západ tyto i další nereálné návrhy odmítal, nicméně sám se na vlastním řešení německé otázky shodnout nedokázal. V srpnu 1954 dokonce francouzský parlament i z obavy z příliš brzké resuscitace německé vojenské síly odmítl smlouvu o Evropském obranném společenství ratifikovat.

Moskva mohla slavit, ale jen krátce. Prakticky ihned přišli Američané s novým a podle historika Matěje Bílého pro Moskvu nebezpečnějším plánem. Rychle nastartovali proces přijetí SRN do NATO a již 23. října 1954 byly v Paříži podepsány smlouvy, které dávaly západnímu Německu možnost vybudovat nemalou armádu. Moskvě, pro niž by začlenění SRN do NATO znamenalo i konec jejích dlouhodobých snah o sjednocení Německa (a tedy i vyšachování USA z Evropy), nezbývalo k odpovědi na tento plán mnoho času, neboť SRN měla vstoupit do NATO již 5. května 1955.

Tento rychlý postup Moskvu podle historika Vojtěcha Mastného šokoval a přiměl k horečné diplomatické aktivitě. Ještě v den podpisu pařížských dohod Sověti navrhli uspořádat celoevropskou bezpečnostní konferenci čtyř mocností – USA, SSSR, Velké Británie a Francie. Když Západ tento návrh přešel mlčením, uspořádali si Sověti od 29. listopadu do 2. prosince 1954 v Moskvě její menší, „satelitní“ verzi.

A právě na této konferenci československý premiér Viliam Široký – samozřejmě se sovětským vědomím a na jejich pokyn – formálně předestřel projekt bezpečnostního paktu, jenž by zahrnoval Československo, Polsko a NDR, tedy z pohledu Moskvy země, údajně nejvíce ohrožené „obnovou západoněmeckého militarismu“ a z Bonnu přicházející „novou válkou“.

(O téměř 37 let později, 1. července 1991, pak politický poradní výbor Varšavské smlouvy, jemuž předsedal tehdejší československý prezident Václav Havel, pakt definitivně rozpustil).

Východní blok také rozjel rozsáhlou propagandistickou kampaň proti remilitarizaci Německa, která mu posloužila i jako záminka k vnitropolitickému utužení komunistických režimů.

Moskva novou alianci ale chápala hlavně jako propagandistický a diplomatický nástroj k potopení západoněmeckého členství v NATO. Z praktického hlediska ji vlastně v té době nepotřebovala, neboť svých osm satelitů, na jejichž území s výjimkou Československa měla své vojenské jednotky a jejichž vojenské složky kontrolovali její poradci, pevně ovládala prostřednictvím celkem 23 bilaterálních spojeneckých smluv uzavřených mezi lety 1943–1949.

Jestliže ale Američané hodlali znovu vyzbrojit západní Němce, museli tak učinit i Sověti se „svými“ Němci. Východoněmečtí komunisté vycítili, že formující se vojenská aliance a s ní logicky spojený vznik vlastní armády jim nabízejí mimořádnou příležitost, aby upevnili svoji stále nejistou státnost a zvýšili prestiž svého režimu otřesenou východoberlínským povstáním dělníků z června 1953. Po moskevské konferenci se na konci prosince 1954 setkali v Praze zástupci parlamentů ČSR, PLR a NDR a potvrdili, že brzy sjednotí své ozbrojené síly pod patronací Moskvy, aby mohli společně „bránit komunismus“ proti znovuvyzbrojovanému západnímu Německu.

Moskva se stále nevzdala naděje, že zabrání Bonnu vstoupit do NATO, a pro tento cíl byla ochotna v lecčems ustoupit a možná obětovat nejen ještě nenarozenou Varšavskou smlouvu, ale i samotnou NDR. Proto 25. ledna 1955 formálně ukončila válečný stav s poraženým Německem a naznačila, že pokud by se Bonn zřekl členství v NATO a Američané ze SRN stáhli svá vojska, sjednocení Německa by bylo stále možné. Nevyloučila ani uspořádání celoněmeckých voleb a stažení svých vojsk z NDR, což by znamenalo jistý konec východoněmeckého komunistického režimu. Navíc 8. února 1955 Molotov naznačil, že by se Moskva nebránila podpisu dlouho odkládané státní smlouvy s Rakouskem.

Jenže SRN nakonec do NATO vstoupila a stala se součástí západních, Američany ovládaných bezpečnostních struktur. Sověti znovusjednocení a neutralizaci Německa vzdali a německá otázka se jim zúžila už jen na problém Západního Berlína. „Pokračovat nyní ve sjednocení Německa,“ vysvětlil šéf sovětských komunistů Nikita Chruščov na konci jara 1955, „by znamenalo vyzbrojit nepřátelský tábor 18 miliony obyvatel východního Německa a to by bylo z naší strany hloupé.“

Aby si ale zachovala tvář, nezbylo Moskvě než dokončit založení vojenského paktu. Ve dnech 12. až 16. května 1955 se proto ve Varšavě uskutečnila tzv. konference evropských států k zachování míru a bezpečnosti v Evropě a její účastníci přijali smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Nová aliance zahrnovala Albánii, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Sovětský svaz a NDR. Jako pozorovatelé se ke smlouvě připojila i Čína, Severní Korea a Severní Vietnam.

Smlouvu vypracovala Moskva bez konzultace i větší diskuse se svými spojenci a v mnohém se podobala Washingtonské smlouvě o zřízení NATO z roku 1949. Obě vyzývaly signatáře, aby se zdrželi hrozby nebo použití síly a poskytli si veškerou pomoc, kterou považují za nezbytnou v případě nepřátelského útoku. Existovaly však i rozdíly. Zatímco NATO kladlo důraz na společné hodnoty jako projev rovnoprávného partnerství, Varšavská smlouva byla vágnější a odkazovala především na obecné zásady míru a přátelství. Dbala přitom na to, aby nebyly porušeny stávající bilaterální smlouvy mezi Moskvou a jejími spojenci, které byly skutečným základem pro řešení sovětských bezpečnostních zájmů v Evropě.

Podpis Varšavské smlouvy posílil sovětské ozbrojené síly a formalizoval podřízené postavení východoevropských armád vůči Moskvě. Sovětští velitelé nyní mohli disponovat desítkami nových divizí. Byl přijat také protokol o vytvoření spojeného velení ozbrojených sil, v jehož čele stanul maršál Ivan Stěpanovič Koněv, podřízeni mu byli jednotliví ministři obrany členských států. Náčelníkem štábu sídlícího v Moskvě se stal generál Alexej Antonov a národní generální štáby tím podle Bílého fakticky ztratily svou nezávislost.

Protokol také určoval, kolik vojáků mají členské země do spojených ozbrojených sil vyčlenit – v případě SSSR to bylo 32 divizí, Polska 14, Československa 11, Rumunska 8, Bulharska 7 a Maďarska 6 divizí, což byly v případě satelitů téměř všechny jejich vojenské kapacity.

Nepodařilo se nám zabránit SRN, aby vstoupila do NATO? Nevadí, tak zkusíme zrušit samotné NATO – asi takto uvažovali v Moskvě bezprostředně po založení Varšavské smlouvy. V polovině roku 1955 se totiž měli poprvé od postupimské konference v létě 1945 sejít v Ženevě nejvyšší představitelé USA a Sovětského svazu, první tajemník KSSS Nikita Chruščev a prezident Dwight Eisenhower. Moskva chtěla tuto příležitost využít, aby navrhla nový bezpečnostní systém založený na kolektivní bezpečnosti, odzbrojení a omezení zbraní hromadného ničení. Jeho hlavním cílem ale bylo nahradit oba stávající vojenské pakty, NATO a Varšavskou smlouvu, a z Evropy nechat stáhnout všechna cizí, v sovětském pojetí především americká vojska.

Již od jara 1955 si proto Moskva začala připravovat půdu a Západ opět lákat ústupky. Ještě před vznikem Varšavské smlouvy Sovětský svaz 10. května 1955 představil dohodu o celoevropském odzbrojení. Den po varšavské schůzce – 15. května 1955 – Moskva podepsala státní smlouvu s Rakouskem a umožnila mu tak svobodnou, byť neutrální budoucnost.

Až do ženevské konference pak Sověti se svým čerstvě založeným vojenským paktem v podstatě nic nedělali. Chruščov se vlastně ani netajil, že původním účelem jeho vyhlášení bylo vlastně odstranění nebo alespoň oslabení NATO. Jenže konference, která se konala 18. až 23. července v Ženevě, nepřinesla takřka žádné výsledky i díky lety nahromaděné vzájemné nedůvěře a podezírání. Západ, tedy především Američané, sovětskou iniciativu na novou evropskou bezpečnostní architekturu odmítl.

Moskva tak mohla dát zelenou dobudování své alianční struktury. Její hlavní orgán, politický poradní výbor, se poprvé sešel až téměř rok po vzniku aliance, v lednu 1956 v Praze, kde přijal statut spojeného velení členských států Varšavské smlouvy. Hlavního velitele statut pověřoval rozsáhlými vojenskými pravomocemi k zajištění bojové pohotovosti jednotek spojených ozbrojených sil, zatímco jemu podřízení ministři obrany členských států odpovídali za jejich bojovou, operační a mobilizační připravenost.

Hned druhý rok existence přinesl Varšavské smlouvě nečekané problémy a otřesy. Během maďarského protikomunistického povstání na podzim roku 1956 sáhl premiér Imre Nagy k bezprecedentnímu kroku – rozhodl se vyhlásit neutralitu Maďarska a vyvést ho z Varšavské smlouvy. A to v marné naději, že to na poslední chvíli odradí Sověty od vojenské intervence.

Na podzim roku 1956 také s kritikou statutu smlouvy přišli Poláci. Poučeni osudem Maďarů nežádali přímo odchod své země z aliance, ale v memorandu, které vypracovali polští důstojníci, nesouhlasili s rozsáhlými sovětskými pravomocemi a také tvrdili, že práva a výsady velení ovládaného Sověty nejsou slučitelné se suverenitou členských států. Kritizovali také neúměrnou ekonomickou zátěž Polska. Sovětský vrchní velitel ale jejich námitky rozhořčeně odmítl: „Co si představujete, že tady vytvoříme nějaké NATO?“

Sovětský svaz v následujících dekádách těžil z výhod, které mu aliance nabízela. Byl to například výhodný nástupní prostor pro případný útok na Západ a hluboké obranné pásmo před jeho vlastním teritoriem při případném útoku protivníka. Se satelitními divizemi Moskva získala značnou údernou sílu, kterou mohla podpořit svým masivním jaderným arzenálem.

V neposlední řadě varšavský pakt nově legitimizoval přítomnost sovětských vojsk na území satelitních zemí a tím i udržoval vnitropolitickou stabilitu komunistických režimů. Společné velitelské struktury pak Moskvě usnadnily ozbrojené umravnění neposlušného člena paktu, jak se to stalo v Československu v srpnu 1968.

Autor je historik