Saddám Husajn

Saddám Husajn vládl Iráku, na jehož území se zrodily starověké civilizace a který byl v první polovině 20. století poznamenán jedním vojenským převratem za druhým, téměř tři desetiletí.

Podílel se na změně zahraniční orientace z tehdejšího Sovětského svazu na Západ a v úvodních letech jeho vlády tvrdé ruky se země stala ekonomickým tahounem regionu. Nakonec byl Husajn sám strůjcem svého pádu. Masakrování Kurdů, válka s Íránem, obsazení Kuvajtu a zbrojní program ho připravily o přízeň zejména Spojených států.

Saddám zřejmě nevěřil, že USA naplní hrozby a Irák v březnu 2003 napadnou, jakkoliv byly záminky Washingtonu pro úder sporné. Bagdád padl 44 dní po invazi. O pár měsíců byl skrývající se Husajn zadržen, souzen a nakonec rychle popraven.

Husajn (celým jménem Saddám Husajn Abd al-Madžíd al-Tikrítí) se narodil 28. dubna 1937 v rodině chudých pastevců z města Avja poblíž Tikrítu.

Otce nepoznal, zmizel půl roku před jeho narozením. Měl také bratra, který ale jako třináctiletý zemřel na rakovinu. Saddám proto do svých tří let vyrůstal v rodině svého strýce z matčiny strany. Pak se matka znovu vdala a Husajn žil v její nové rodině do svých deseti let, kdy se rozhodl uprchnout zpět do Bagdádu k strýci, jehož dceru si Saddám později vzal.

Husajn studoval právo. Studium však po třech letech ukončil a ve svých 19 letech vstoupil do socialistické panarabské strany Baas. V roce 1959 se účastnil atentátu na premiéra Abdalaríma Kásima a při akci byl zraněn. Před úřady utekl do Sýrie a Egypta a v nepřítomnosti byl v únoru 1960 odsouzen k smrti.

O tři roky později se ale do Iráku vrátil a brzy byl zvolen do vedení strany Baas. Když v povstání z července 1968 získala Baas moc, stal se Husajn vicepremiérem. O jedenáct let později svrhl iráckého vůdce Ahmada Hasana Bakra a prohlásil se prezidentem. Prezidentský úřad zastával mezi lety 1979 a 2006, kdy ho oběsili.

Všeobecně se uvádí, že měl Husajn nejméně čtyři ženy a pět dětí, syny Udaje a Kusaje a dcery Raghad, Ranu a Halu. Jeho první sňatek se sestřenicí dohodl jeho strýc, když mu bylo pět roků.

Stejně jako na jeho konci, participovali Američané i na Husajnově vzestupu. Ústřední zpravodajská služba CIA v roce 1968 dopomohla jeho straně Baas ke svržení prezidenta Abdula Rahmána Árifa. Husajn hrál v převratu klíčovou roli a v následujících letech byl silou udržující nemocného prezidenta Ahmada Hasana Bakra u moci.

Než se stal v roce 1979 sám hlavou státu, inicioval znárodnění Irácké petrolejářské společnosti, kterou odejmul západnímu vlastníkovi, a vybudoval pevný policejně represivní aparát. Země vydělávala na ropě, jejíž ceny vyletěly po krizi z roku 1973 nahoru.

Husajnovi se čistkami a zvyšováním životního standardu načas podařilo potlačit třenice mezi různými sociálními, etnickými, náboženskými a ekonomickými skupinami. Modernizace zahájená v sedmdesátých letech, během nichž mohl Irák zaměstnat i statisíce zahraničních dělníků, pokračovala. Husajnův režim ke zděšení islámských konzervativců téměř úplně upustil od tradičního práva šaría a zlepšil postavení žen.

Přesto si prezident šíity ani Kurdy na svou stranu nenaklonil a dál se musel spoléhat na menšinovou podporu dělnických a zemědělských vrstev a sunnitů ze středních tříd. Kurdská opozice k baasistickému panarabismu se neměnila, šíité se zase v roce 1979 zhlédli v islámské revoluci v Íránu.

Prezident nabízel v kombinaci nacionalismu a panarabismu vizi sjednoceného arabského světa vedeného Irákem. Pro ty, kteří nevyužili Husajnových výhodných nabídek, měl v záloze tajná paramilitaristická komanda, mučírny a popravčí čety.

Irák zároveň nabral víc prozápadní kurz, přízeň mu po ropné krizi projevovala zejména Francie. Rozkol s Íránem byl ještě v roce 1975 odvrácen dohodou, která se mimo jiné zakládala na ústupcích Bagdádu při pohraničních území. Írán na čas upustil od podpory Kurdů. O čtyři roky později navíc stanul Husajn v čele arabské opozice proti dohodám Egypta s Izraelem v Camp Davidu.

Počátkem osmdesátých let Irák za pomoci Francouzů urychlil nukleární program. První jaderný reaktor Osirak však zničil v červnu 1981 izraelský nálet.

Další ohrožení představoval ajatoláh Chomejní a islámská revoluce, která ho vynesla do čela státu. Chomejního radikální islám byl v opozici k sekularismu Husajnova režimu. Oba muži se neměli v oblibě už dřív. Chomejní žil mezi lety 1964 a 1978 v exilu v iráckém Nadžáfu, šíitském městě, odkud šířil myšlenky tradičního náboženství a práva. Byl to Husajn, kdo ho vydal zpět do Íránu.

Íránsko-irácké válce předcházely teritoriální spory. Husajnův útok podporoval Západ, umírněné arabské státy i Sovětský svaz, všechny strany se obávaly expanze radikálního islámu, který představoval íránský režim.

Většina světa tak byla ochotna Husajnovi tolerovat vývoj jaderného arzenálu a chemické útoky nejen proti Íráncům, ale i vlastním Kurdům. Plynový útok v Halabdži v březnu 1988 nepřežilo 5000 lidí.

Íránská armáda se během konfliktu ukázala být schopnější. Teherán však odmítal mír až do roku 1988. Ve válce zahynul milión lidí a další statisíce byly zraněny. Ekonomiky obou států byly v ruinách. Husajn, který již dlužil za válečnou pomoc, si půjčil na opravu infrastruktury a apeloval na bohaté státy regionu, aby mu dluh odpustily. Jeho země přece válkou hájila i jejich zájmy, tvrdil.

Sousední Kuvajt, jenž iráčtí nacionalisté považovali za své historické území a jemuž Husajnův režim dlužil na 30 miliard dolarů, to odmítl a byl také proti navrhovanému navýšení cen ropy a snížení produkce.

Historické spory o ropná ložiska byly 2. srpna 1990 formální záminkou k invazi do Kuvajtu. Spojené státy, které během 80. let poskytly Iráku zhruba 40 miliard dolarů, rozvázaly s Husajnem spojenectví, a to i přesto, že Kuvajt měl blízko k Moskvě a stavěl se nepřátelsky k Jeruzalému.

Poté, co Husajn neuposlechl výzvy OSN ke stažení z Kuvajtu, vytlačila koaliční vojska USA a OSN jeho oddíly v únoru 1991 a okupovala jižní Irák. Iráčané neměli proti početným a mnohem lépe vybaveným převážně americkým a britským jednotkám šanci.

Zejména noční záběry naváděných raket a přesunů jednotek v režii Pentagonu mohly v přímém přenosu sledovat v televizi milióny diváků po celém světě. Husajn se pomstil zapálením kuvajtských ropných plošin a ostřelováním spojeneckých základen v Saúdské Arábii.

Součástí mírové dohody byl souhlas Iráku, že se zbaví chemických a biologických zbraní a pustí do země zbrojní inspektory OSN. Do splnění závazků měly platit ekonomické sankce.

Husajnova rétorika se změnila v protiamerickou a protiimperialistickou. Vůdce změnil stanovisko a prezentoval se jako pravověrný muslim, přičemž znovu zavedl platnost tradičních právních norem a na státní vlajku dal připsat „Allahu Akbar“, tedy bůh je velký (odstranění nápisu odhlasoval irácký parlament v lednu 2008).

Dál platily ekonomické sankce, které byly zmírněny programem OSN Ropa za potraviny, jenž umožňoval Iráku prodej omezeného množství ropy za jídlo a léky. Projekt poznamenal korupční skandál, do něhož byli zapleteni i pracovníci OSN.

Zbrojní inspektory Irák střídavě přijímal a vypovídal. Američané s Brity občas vojensky zaútočili, jako v případě operace Desert Fox (Pouštní liška) v roce 1998. Represe režimu proti domácí opozici se zpřísňovaly.

Letecké útoky na USA z 11. září 2001 změnily ve Spojených státech politické klima. Američané vedení neokonzervativcem Georgem Bushem mladším zaútočili na Afghánistán a na Irák zaměřili víc pozornosti.

Washington obvinil Husajna z genocidy Kurdů, držení zbraní hromadného ničení a napojení na síť mezinárodního terorismu. Invazi do Iráku zahájil 20. března 2003 i přes nesouhlas OSN. Zbraně hromadného ničení se v Iráku nenašly a nepotvrdilo se ani Husajnovo napojení na teroristy z al-Kajdy.

Husajnovi se podařilo několik měsíců po pádu Bagdádu před spojenci prchat. Americký správce v Iráku Paul Bremer oznámil Husajnovo zadržení 14. prosince 2003. Diktátora údajně chytili u jeho rodného Tikrítu.

V polovině následujícího roku byl Husajn obviněn z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v sedmi bodech. Nakonec byl o dva roky později odsouzen k trestu smrti hlavně za podíl na masakru 148 šíitů v Dudžailu v roce 1982.

Saddámovi právníci zpochybňovali pravomoci tribunálu, odvolávali se na to, že Husajn je stále iráckým prezidentem. Několik z nich se stalo terčem atentátníků. Během procesu musel být navíc vyměněn předsedající soudce.

Poté, co trest smrti potvrdil odvolací soud, byl Saddám Husajn 30. prosince 2006 pověšen. Podle některých zpráv mu dal oprátku kolem krku jeho rival, šíitský vůdce Muktada Sadr. Popravu provázely nedůstojné výkřiky přítomných, jak vyplynulo z videozáznamu, který tajně pořídil jeden z iráckých představitelů mobilním telefonem. Na internet se pak dostalo ještě video s mrtvým tělem diktátora v márnici.

Šest let po zahájení invaze ohlásily Spojené státy stažení svých vojsk do roku 2010. Poslední americké jednotky se však ze země až stáhly v prosinci 2011. Násilnosti mezi soupeřícími skupinami nicméně pokračovaly. To nakonec vedlo k vzestupu Islámského státu v roce 2014. Americké jednotky se tak už po necelých třech letech vrátily zpět do Iráku.