Je na čase schovat prapory. Esej Petra Fischera

Dnes by jistě byla náměstí plná lidí s americkými vlajkami, kteří by volali po vojenské misi a rozčilovali by se na sítích, jak někdo může nepochopit, že právo na útok je vlastně právem na sebeobranu a že se po vzoru Huntingtonova „střetu civilizací“ musí Západ bránit, aby nezanikl (boj kulturních okruhů jako nejprojektivnější a také nejškodlivější myšlenka současnosti). Jak může být někdo tak slepý, že nevidí nutnost války, potřebu převzetí moci a předělání autokratické společnosti ve společnost demokratickou?!

Daleko více než tehdy by dnes znělo éterem, že kdo se bojí mrtvých v Iráku, podporuje diktátora Saddáma a je vlastně proti své vlastní kultuře. Je sebevrahem, co ztratil obyčejný cit a přirozený lidský pud sebezáchovy.

Napadení Iráku a likvidace Saddáma Husajna byly rámovány nezapomenutelnou show amerického ministra zahraničí Colina Powella, který Radě bezpečnosti OSN v přímém přenosu televizí celého světa ukazoval snímky, co měly doložit, že Saddámova armáda drží chemické a biologické zbraně. Když se později ukázalo, že žádné takové zbraně v Iráku nejsou a že Powellova slide show jaksi neodpovídá skutečnosti, dnešním jazykem řečeno, že to byla dezinformace, bylo už dávno po válce a Irák byl pod nadvládou Američanů.

Symbolické useknutí Saddámovy hlavy (ve skutečnosti iráckého vládce pověsili, i to bylo v televizi) ale klidu na Středním východě moc nepomohlo. Americký vojenský vpád do regionu naopak přitáhl spoustu nových islamistických a jiných zuřivých bojovníků, kteří chtěli také jen žít „ve své zemi“. Výsledkem byla radikalizace, válka v Sýrii, která odstartovala obrovskou utečeneckou vlnu a také dala vzniknout násilnickému Islámskému státu (ISIS).

Milion těch zoufalých „chcimírů“ v Londýně a další miliony v šesti stech městech celého světa se tehdy vlastně moc nemýlily: válka nepřinesla řešení, jen spálila zdroje, důvěru a naději, že máme nějaké univerzálně přenositelné sdílené hodnoty, že spolu všichni na planetě dokážeme žít v relativním klidu.

Dnes je situace jiná. Válka je obranná, stojíme na správné straně obránců země napadené cizí mocností (Ukrajina), ale opět i na straně mstitelů, na straně spravedlivé odvety (Izrael), která má stejně jako tehdy v Iráku vést ke zničení teroristického Zla, a tedy k uklidnění situace.

Válečné zlo je nutné pro budoucí dobro, říká mnoho z nás. Výzvy k míru jsou u Ukrajiny směšné, protože útočník dál systematicky ničí jinou zemi, jejíž kusy si vzal, a chce si je nechat navždy. V případě Izraele je ale odveta také „nutná“ a výzvy k zastavení bojů v Gaze kvůli rostoucímu počtu civilních obětí jsou brány jako zrádné výkřiky lidí, kteří nepochopili, že válečný trest je jediná cesta spravedlnosti. A právě za ni se s prapory v rukou bojuje v ulicích měst.

Tanec praporečníků za svobodu jednoho či druhého, Izraelců či Gazanů, dnes vypadá jako střetnutí fotbalových fanoušků, kteří celou svou bytost nasazují za „svatou válku“, za svůj tým a jeho vítězství. Je jedno, jestli je to válka za svobodu občanskou, kterou někteří nikdy nezažili, nebo na obranu vlastní země, kterou napadli teroristé, ztotožňovaní snad až příliš snadno s reprezentací státu, který neexistuje. Proliferace vlajek a potřeba jimi mávat, abych byl, aby se týmy poznaly, odlišily, aby bylo jasné, kudy vede bojová linie. Logika války znemožňuje nebýt pod vlajkou. Nestát na jedné či druhé straně, vyhnout se onomu „jste s námi, nebo proti nám“. Vyberte si, ať víme, kdo jste.

Londýnská demonstrace proti válce v roce 2003 nebyla rozhodně demonstrací na podporu Saddáma, dnes už by jí ale asi v očích mnohých byla, tak jako demonstrace proti bombardování Gazy jsou vždy (a priori) akcemi na podporu teroru Hamásu. I ti, kteří nevolají antisemitská hesla, jsou antisemité, vždyť nebyli předtím na demonstraci proti teroru a mučeným židovským obětem!

Začnete se zajímat o lidské utrpení, až když ničí palestinské příbytky? Tak jako z druhé strany přichází empatie až tehdy, když jsou zabíjeni Židé? Kde je pláč za mrtvé Palestince, které na Západním břehu zabily radikální bojůvky místních židovských osadníků? Kde za desítky mrtvých pracovníků OSN? Naši mrtví jsou vždy cennější než mrtví na druhé straně, natož mrtví humanitárního personálu.

Prapory nám znemožňují stát na lidské pozici, humanismus je přežitek, který ve světě tančících praporečníků nemá své místo, dokonce je směšný. Případně se stává majetkem jedné strany, která stojí na straně dobra.

Přesně to vystihuje reklama na newyorském Times Square: „Be Human – Stand For Israel!“, tedy „Buď člověk – podpoř Izrael!“ Kdo to nedělá, jako by ani člověkem nebyl.

Prožíváme naplno dějinný paradox, který by se dal charakterizovat větou: Jsou chvíle v dějinách lidstva, kdy by se humanisté měli střílet, protože brání uskutečňování humanismu, který se neprosadí jinak než se zbraní v ruce.

Humanismus a lidská práva se dnes prosazují bojem, při němž nutně umírají civilisté, kteří vlastní vinou (neodešli) nebo náhodou (narodili se tu) stojí zrovna na špatné straně války o smysl dějin, jímž je znovu a zas „životní prostor“.

V současném boji Izraele, který chce v Gaze definitivně do kořenů zlikvidovat teroristickou síť Hamásu, aby se říjnový masakr na jihu Izraele už nikdy nemohl opakovat, se humanistická pozice odporu k válce a zabíjení posouvá ještě dál, k většímu emocionálnímu vypětí, například když si izraelský velvyslanec při OSN připíchne žlutou židovskou hvězdu jako dějinnou výčitku všem, kteří se dnes odvažují držet „falešného humanismu“ a viditelně nepodporují odvetné tažení Izraele. Žlutá hvězda, symbol holocaustu – je to něco jako tričko s Che Guevarou?

Válka zjevně maže i estetické hranice a limity vkusu či mantinely morálního vydírání, které až bezohledně parodoval jeden mem střílející si z citovaného billboardu na Times Square, na němž najednou virtuálně stálo: „Ceasefires Are Anti-Semistic“ – „Klid zbraní je antisemitský.“

Ve světě tančících praporečníků se nejvíce bojuje na sociálních sítích, jejichž algoritmy stojí na vylučování a vytváření binárních protikladů, na stupňování konfliktů více než na jejich usmiřování.

Sociální sítě již dávno předpokládaly logiku války jako rozhodující prostředí lidské komunikace a také ji dlouhé roky rozvíjejí. Z diskutérů či soupeřů se tu ve vteřině stávají nepřátelé.

Největší výhodou sítí je, že přesně a bez pochybností vymezují naši vlastní identitu. Nepřítel vnější a po něm i vnitřní definují společenství, ale nakonec dávají i jistotu osobního já, které se s tím kolektivním díky sociálním sítím velmi rychle emotivně propojuje.

Sociální sítě v konfliktních situacích snadno vytvářejí „identitární trans“, podobný běsnění kmene na techno ravu. Kmenová logika se může konečně naplno projevit. A tak hned letí vlajky vzhůru, aby se pod nimi mohlo tančit. Každý musí přiznat barvu, stát tam, kde ho jeho kmen chce mít. Být s námi, nebo proti nám! Jsme přece jedné krve, ty i já.

Moderní společnosti se od počátku vyznačují destrukcí starých ideologií, které postupně ztrácejí na spojující síle. Společnost se fragmentarizuje, každý je sám sebou, ale chybí mu to společné, bez něhož se ztrácí v atomizovaném davu, a nakonec ani nedokáže vystoupit jako individualita, když jsou všichni v davu stejně neviditelní.

Totalita, tvrdí Hannah Arendtová, vzniká někde tady, v potřebě sdílení většího celku, který naší existenci dává smysl, který z davu dělá společenství. Totalita ideje, totalita národa, totalita státu, totalita myšlení – zvláštní druh uzavřenosti, kruh, který je i specifickým typem věčnosti, obranou před smrtelností, jíž se moderní lidé bojí stejně jako bolesti umírání.

Typickou vlastností totality je, že v ní není nic navíc. Totalita je hladká, není tu žádný odpor, nic, co by vadilo, překáželo, nic, co by nešlo zařadit, co by nesloužilo celku. Totalitě chybí jinakost, odlišnost, která by vyžadovala změnu provozu, zádrhel, vyvolávající nutnost proměny vidění a myšlení. A taky respekt k tomu, že jiné nelze převést na totalitně stejné.

Rozlomení této totality, to je chvíle, kdy začíná věk pomoderní, v němž snad stále ještě přebýváme.

Postmoderna, říká se dodnes dokola vlastně radikálně špatně, je věkem relativizace všeho, zpochybnění všech hodnot. Přitom věku pozdní modernity není nic cizejšího. Relativizující je ve zcela jiném smyslu: v tom, že za východisko považuje relatio, tedy vztahy věcí, lidí, institucí. Pochybnosti o hodnotách pak nejsou ničím jiným než snahou ubránit se diktátu hodnot, o nichž se nepřemýšlí, které se vystavují jako totalitní balvany věčnosti. Svět, v němž všechno je hodnota, nemá žádnou hodnotu.

Jedinou „hodnotou“ pozdního věku je to jiné, odlišné, které jako levinasovská tvář vyčítá a diktuje zároveň. Nutí k morálnímu činu, aniž by mi ale dopředu říkala, kterou vlajku si mám vzít na zítřejší demonstraci, pod jakým praporem se šikovat v dějinném pochodu Pravdy a Spravedlnosti, v jakém dresu myslet.

Praporečnická doba znemožňuje přemýšlení o jiném, vnímat vyčítavý morální diktát, naopak veškerou energii vynakládá na sebepotvrzování a vylučování či degradaci jiného, které je třeba zničit nebo odstranit z dohledu.

Jaký div, když se to děje nakonec i mně, když jsem sám v pozici jiného a jsem šokován tlakem vyloučení a anihilace. Jiný narušuje náš hladký obraz světa, novodobý manicheismus boje světla a tmy podporovaný popkulturou i sociálními sítěmi.

Je na čase schovat prapory, přestat vidět svět jako fotbalové hřiště a druhé jako materiál k likvidaci. Prapory jsou alibi myšlení a citu, schopnosti vidět a slyšet druhé, kteří nikdy nebudou jako my, a přesto s nimi musíme žít, neboť je nelze z planety odsunout jinam.

Bez vášní, bez vlajek, do nichž se v euforii zabalujeme, se snadněji vymaníme z logiky války, která dnes ovládá svět. Snadno a rychle se totiž ukáže, že i jinakost je relace, vzájemný vztah, v němž nikdo nemá a nemůže mít navrch.