Esej Václava Bělohradského: Za naši civilizaci! Pohádka pro děti postkomunismu nemá šťastný konec

Věty Viliama Bucherta z Reflexu ohlašují nástup paranoické éry unipolarismu. Smířlivá doba postdějinná, vyhlášená roku 1989 Francisem Fukuyamou, je kus po kusu odvážena na skládku vybitých kontextů. Do veřejného prostoru se vrací agresivní rétorika protipojmů jako Západ – Východ, křesťané – muslimové, totalitarismus – svobodný svět, občané – dezoláti; rétorika, která pluralitu svobodně zvolených vztahů mezi lidmi redukuje na antagonismus přítel – nepřítel.

Globalizace komunikačních technologií zrušila ve světě vzdálenosti, rozdílné kultury na sebe narážejí, jejich prolínání vyvolává identitární paniku a následně poptávku po identitárních dogmatech. Křesťansko-osvícenský univerzalismus se propadá do tmy; nejvyšší povinností všech loajálních příslušníků euroatlantické civilizace je vést válku jak proti vnějším, tak proti vnitřním nepřátelům. To jsou ti, kdo ztrácejí víru ve vedoucí úlohu neviditelné ruky trhu a viditelné ruky demokratických stran; a také relativisté, kteří nevěří v konečné vítězství euroatlantické civilizace nad všemi nepřáteli.

Co ale znamená loajalita vůči civilizaci?

Po éře konfliktů mezi národními státy přišla éra střetů mezi ideologickými bloky; po rozpadu ideologických bloků přijde střet civilizací – předpověděl ve stejnojmenné knize z roku 1996 americký politický filosof Samuel Huntington.

Po skončení studené války se svět rozštěpil na civilizační okruhy, z nichž každý má svůj „pastýřský“ stát – Čínu, USA nebo Rusko. Podobné společenské, morální a náboženské hodnoty svazují národy stejného civilizačního okruhu pevněji než politické režimy, píše Huntington, světový řád bude v budoucnu výsledkem interakce mezi sedmi největšími civilizacemi: západní, konfuciánskou, japonskou, islámskou, hinduistickou, slovansko-pravoslavnou, latinskoamerickou a pravděpodobně i africkou.

Války 21. století se dle Huntingtona povedou podél zlomových linií mezi těmito civilizacemi; v ideologizovaných třídních konfliktech bylo otázkou: Na čí straně stojíš?, v konfliktech mezi civilizacemi je otázkou: Co/kdo jsi?

„Pokud je kulturní solidarita předpokladem ekonomické integrace, centrem klíčového východoasijského ekonomického bloku budoucnosti bude se vší pravděpodobností Čína. Tento blok se již fakticky formuje, asijská ekonomika, rostoucí kolem Číny, se rychle vynořuje jako nové epicentrum průmyslu, obchodu a finančních trhů.“

Pro Huntingtona jsou civilizace kulturní okruhy určené geopolitickou blízkostí a náboženskou tradicí: sdílené dějiny, náboženství, jazyk a kultura formují identitu lidí různých civilizací po staletí. Nemusel by mezi nimi být konflikt, kdyby globalizace nezrušila vzdálenosti, a nevyvolala tak střet civilizací, z něhož jediným racionálním východiskem je historickou zkušeností zdůvodněná rezignace na dětinskou ideu, že šíření jedné (jakékoli) civilizace je smyslem dějin lidstva.

Připomeňme si, že zkušenost vlastní relativnosti a dočasnosti je znakem vyspělosti civilizace.

Huntingtonova definice civilizací je povrchní, hlubším východiskem pro porozumění rozdílům mezi civilizacemi je pojem evoluční univerzálie, který roku 1964 zavedl americký sociolog Talcott Parsons. Označil jím vývojové skoky, díky nimž se radikálně zvyšuje schopnost živých organismů přizpůsobit se prostředí (příkladem takového vývojového skoku je třeba zrak).

Všechny lidské společnosti charakterizují tyto čtyři vývojové univerzálie: náboženství, jazyková komunikace, tabu incestu (exogamní společenství) a technologie (používání nástrojů). A pro všechny civilizované společnosti je typické, že v procesu adaptace na prostředí roste role symbolické komunikace na úkor genů.

Civilizační růst je podmíněn rozvojem dalších dvou univerzálií: sociální stratifikace a následně ustavením veřejného prostoru, kde se v důsledku alfabetizace celé společnosti formuje třída specialistů na legitimizaci sociálních a politických privilegií vládnoucích menšin.

Funkcí sociální nerovnosti a následné nadvlády peněžní a tržní ekonomiky je umožnit tvořivým antikonformním menšinám získat leadership ve společnosti a emancipovat akumulaci zdrojů od hledisek neredukovatelných na ekonomický kalkul.

Průmyslová revoluce předpokládá překotný rozvoj těchto čtyř civilizačních univerzálií: byrokracie (specializované administrace nezávislé na příbuzenských a tradičních poutech), univerzalistického legálního systému, volené politické moci a státem garantovaného rozvoje technovědy, která se stává hlavním zdrojem ekonomického růstu.

Slovo civilizace označuje v posledních dvou stoletích chaotickou směs hybridních, navzájem se prolínajících civilizačních forem vzniklých nerovnoměrným šířením evolučních univerzálií.

Například globální Jih nedokázal emancipovat administrativní racionalitu od příbuzenských vztahů, globální Sever zase podrobuje společnost diktátu průmyslovo-vojensko-byrokratického komplexu v míře stále méně slučitelné s demokracií, etika práce je dominantní jen v určitých civilizačních okruzích a tak dále.

Ve věku globalizace můžeme definovat euroatlantickou civilizaci jako planetární hybridizační sílu: některé „naše“ evoluční univerzálie jsou jinými společnostmi odvrženy, jiné se rozvíjejí anomicky (Durkheim), na úkor všech ostatních. Hybridizace všech politických a civilizačních forem se stále více prosazuje jako hegemonický směr dějinného vývoje.

Komunikační a informační revoluce proměnila naši planetu v planetární zasíťovanou mediasféru; po všech jejích koutech se válejí uniklá sdělení mimo pravdu a lež, v jejichž uměle vyvolávaných přívalech je možné utopit cokoli a kohokoli. V nekonečně propletených sociálních sítích vládne symetrická hyperkomunikace (všichni mluví bez přestání ke všem o všem a je stále větší nouze o pozornost); expanduje umělá inteligence oddělená od vědomí; celky subscendují do svých částí a prudce roste nabídka derealizované reality, z níž bylo stejně jako z dekofeinizované kávy odstraněno to, co zraňuje – to, co říká „ne“ naší (libo)vůli.

Přežití euroatlantické civilizace v současnosti závisí na schopnosti tyto procesy integrovat do demokratického způsobu vládnutí.

Boris Buden rozvinul teorii, podle níž ze sebe občané postkomunistických zemí nechali udělat „děti postkomunismu“: jejich politická identita byla pastýřskými zeměmi Západu zredukována na identitu dětí, které se učí tomu, co my dospělí už umíme – liberální demokracii.

Před rokem 1989 se západní elity připravovaly na nutnost hlubokých systémových změn, vtom ale přišla z východu Evropy vlna dětinské identifikace s demokratickým statem quo. Reformy byly odloženy, až si děti z Východu dodělají maturitu.

A co platí o vztahu k demokracii, platí i o vztahu k Západu: postkomunističtí antikomunisté se proměnili v aktivisty dětinského narativu o kontinentu, který odhodil břemeno své krvavé historie a stal se kvetoucí zahradou lidských práv, jejichž prosazení ospravedlňuje vojenské intervence kdekoli ve světě. Statisíce lidí třetího světa se topí u evropských břehů, politika prosazování „lidských práv“ z nich udělala bezprávné uprchlíky.

USA využily narativ o nevinném Západu obklíčeném „nepřáteli lidských práv“ k definitivní legitimizaci svého úsilí proměnit unipolární moment po pádu SSSR v epochu své planetární hegemonie. K moci se prodrala generace politiků, pro které je válka už jen počítačovou hrou (ne bolestnou vzpomínkou jako pro Gorbačova, Reagana nebo Mitterranda) a pro které jsou hodnoty a práva pouze placeným obsahem mediálních kampaní. A tak namísto intercivilizačního dialogu jsme ve válce s nepřáteli euroatlantické civilizace.

Falah Al-Thahabi, nejznámější bagdádský novinář, říká v rozhovoru pro Corriere della Sera, že před rokem 2003 byl Irák laickým státem: nejméně dvacet procent rodin bylo smíšených – šíité, sunnité, Kurdové a Arabové.

„Ústava vnucená Američany situaci změnila, irácké občany donutila identifikovat se s jedním náboženstvím nebo etnicitou, arabsky se tomu říká muhasasa. (…) Začaly konflikty, dlouho diskriminovaní šíité s podporou Íránu převzali moc. Každý sunnitský politolog, kterého jsem pozval do televize, byl během pár týdnů zabit. Následně Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty podpořily sunnity, a tím i ISIS.“

Irácká historička Balsam Mustafaová napsala v Guardianu, že Američané a jejich spojenci neměli žádný plán na rekonstrukci státu po zabití Saddáma Husajna: „Irák ovládl chaos, (…) bylo nespočet mrtvých a odsunutých, nastal úpadek veřejného zdravotnictví, výchovných institucí a základních služeb. Političtí odpůrci Saddámova mocenského systému se vrátili z emigrace a během následujících let ustavili etnicko-sektářskou síť protekcí, korupce a milicí a k obraně svých pozic a zájmů zavedli s podporou kmenových a náboženských vůdců zmanipulovaný volební systém, který znemožňoval změny. Věta Saddám padl, ale tisíc nových Saddámů povstalo! je klišé, avšak zachycuje novou iráckou realitu.“

Irácká katastrofa je jedním z důsledků deficitu intercivilizační komunikace, který charakterizuje všechny vojenské intervence Západu do třetího světa.

Například představa, že volby jsou prvním krokem na cestě k demokracii, je euroatlantický předsudek: konstitutivní podmínkou ustavení demokracie je dovoz civilizačního statku, který nazvu (podle Sartoriho) rozpojení identit. Identity jsou rozpojené, když mohu být současně Irem, ale nemusím proto být katolíkem; když mohu být křesťanem, ale i občanem Izraele; socialistou, ale i Američanem; Kurdem, ale i Iráčanem; Němcem, ale i Čechoslovákem.

Rozpojené identity jsou základem pluralistických komunit, které tvoří občanskou společnost – tvrdé jádro euroatlantické civilizace. Od komunit identitárního integralismu se liší tím, že z jedné identity neplynou nezbytně identity další – v arabských státech třeba může být Arab křesťanem většinou jen jako odpadlík (apostata).

Antropolog Gregory Bateson označil slovem metalog takový dialog, jehož účastníci tematizují nejen nějaký problém, ale i zarámování celé konverzace, které dělá některé příspěvky do konverzace produktivní a jiné neproduktivní (když jsou mimo její rámec). Umění tvořit metalogy je předpokladem úspěšného intercivilizačního dialogu; opakem je antilog: podrobení komunikace monologickému vztahu přítel – nepřítel.

Válka s nepřáteli euroatlantické civilizace vyvolává otázku, kdo má právo ji legálně vyhlásit a kdo má povinnost v ní bojovat.

Může euroatlantická civilizace vyžadovat preventivní poslušnost od obyvatel, kteří žijí v jejím dosahu? Kdo jsou legitimní reprezentanti naší civilizace? Spisovatelé, intelektuálové, mučedníci?

Z faktu, že jsem občanem určitého státu, plyne povinnost respektovat jeho vládu a zákony, ale z faktu, že patřím do civilizačního okruhu, kde vládnou určité většinové postoje, neplyne povinnost je hájit.

„Co nejvíce rozmanitosti na co nejmenší ploše“ – napsal Milan Kundera o Evropě. Má být ta rozmanitost podřízena sjednocující moci průmyslovo-vojensko-byrokratického aparátu?

Nejvyšší hodnotou euroatlantické civilizace je umění hodnotám rozumět, ne je vyznávat – říkáme tomu hermeneutická kompetence; a rozumět hodnotám znamená vidět je v jejich historické relativnosti a třídní podmíněnosti.

Italský filosof Gianni Vattimo vidí dějinné jádro Západu v umění nechat ideje „zapadat“: ideje vycházejí, plné patosu se vrhají na svět, aby ho změnily. Pak ale lidé porozumějí tomu, že vládnoucí ideje jsou vždy idejemi vládnoucích tříd, jak napsal Marx, že některým lidem slouží a jiné zotročují. Nemění svět, jen něco v něm, a to vždy v něčí prospěch a na něčí úkor.

Pouze toto umění odpatetizovat ideje, aby neoslepovaly, ale byly užitečné, můžeme právem (hrdě?) nazvat západní univerzalismus.

Děti postkomunismu Západu nerozumějí: „zapadání idejí“ nevnímají jako osvobození od toho, co je v idejích zaslepující, ale jako jejich úpadek.

Infantilizace pojetí Západu vyrůstá ze dvou předsudků. První zachytil Boris Buden po návštěvě Muzea komunismu v Praze takto: „Nejdůležitějším exponátem pražského muzea je (…) plakát ruské matrjošky se žraločími zuby. (…) Komunismus sice mohl být svého času projektem univerzální emancipace, dnes je však už jen ruskou panenkou, která nám hrozí kastrací (…). Co bylo kdysi univerzálním emancipačním požadavkem světového proletariátu, je (…) projektováno do kulturní jinakosti (Ruska).“

Poslední velké hnutí, které chtělo být alternativou ke kapitalismu, bylo spolu s nacismem zabaleno do pojmu totalitarismus, sešrotováno a vyvezeno na skládku odpadu ruského imperiálního státu. Strašidlo, které obcházelo Evropu po dvě století, bylo vysídleno z evropských měst do ruských stepí.

Dopad této delokalizace komunismu na evropské kritické myšlení je drtivý.

Do pojmu legalita je vepsán nárok na preventivní poslušnost, západní vztah k ní je proto ostražitý; naopak do pojmu legitimnost je vepsán zdůvodněný nárok na preventivní neposlušnost; dialektické napětí mezi legitimností a legalitou bylo konstitutivním rysem demokracie.

Nyní hrozí, že postkomunistický mainstream každý nárok na preventivní neposlušnost vystěhuje na periferii společnosti, kde kverulantští dezoláti, potom „co vykouří krabičku cigaret, vypijí patnáct piv, zazdí je pěti panáky a sní laciný salám“, usednou k internetu a dezinformují celý svět.

Druhým předsudkem infantilního pojetí Západu je připsat mu roli aktéra, před jehož nevinným pohledem „se zjevilo zlo, které udeřilo zvenčí“.

„Nevinné je jen nekonání (…), ani bytí dítěte není bez viny, a pokud je (člověk) dobrý, má i to být jeho vina,“ napsal Hegel. Ani jednání dětí, ani dějiny civilizací nelze vymanit ze vzájemného propojení dobra a zla, pozitivity a negativity, pravdy a klamu.

„Žádný čin není předem zabezpečen před tím, aby se nezvrátil ve zlo“, morální člověk musí reflektovat „vzájemnou odkázanost dobra a zla“ – shrnuje Tereza Matějčková Hegelovo pojetí morálního vědomí.

Magda Goebbelsová píše před svou sebevraždou synovi z prvního manželství, že zavraždila svých šest dětí, aby je „vykoupila ze života po Hitlerovi, který nestojí za to, aby byl žit“. Na okraj jejího dopisu připsal Joseph Goebbels: „Pravda nakonec zvítězí a my budeme zase nade vším: čistí a nevinní.“

Dar svobody je vykoupen nutností unést fakt, že o smyslu svých činů nerozhodujeme my, ale svědci jejich důsledků. Sartrovo slavné „Peklo jsou ti druzí!“ znamená, že musíme přijmout soud druhých nad námi jako svůj příběh, místo abychom si vyprávěli dětinskou pohádku o vlastní nevinnosti. „Kdo nemyslí z hlediska druhých, nemyslí vůbec“ – napsala Hannah Arendtová.

Infantilní pojetí Západu jako mocenského bloku, jehož investice, výrobky a bomby jsou nevinné i přes své ničivé důsledky, je rozhodující příčinou současného zhroucení světového řádu: už jen devadesát sekund chybí na symbolických hodinách posledního soudu (Doomsday Clock), na nichž vědci měří čas, který lidstvu zbývá do sebezničení.