Írán

Od islámské revoluce a nástupu ajatolláha Chomejního na konci sedmdesátých let se z Íránu stal teokratický stát, v němž má hlavní slovo nejvyšší duchovní. Konzervativní kněží tak v zemi udržují přísný muslimský režim, ačkoli někteří občané v poslední době tíhnou k Západu.

Íránská islámská republika se rozkládá v jihozápadní Asii na ploše 1,65 milionu kilometrů čtverečních. Část její severní hranice omývá Kaspické moře, jihozápad zase Perský a Ománský záliv.

Írán je drsná a hornatá země s nejvyšším bodem Damávand ve výšce 5 671 metrů. Většinu centrální části pokrývá rozsáhlá náhorní plošina obklopená příhraničními horskými pásmy. Nejhornatější je západní část, kde se nachází pohoří Kavkaz, Zagros a Elborz. Východní část je převážně pouštního charakteru. Země celá je poměrně vyprahlá a malé množství řek, které se na jejím území nachází, ústí většinou do bezodtokých jezer, nebo vysychá.

Hlavním městem Íránu je Teherán, který leží v severní části na úpatí pohoří Elborz. V původně bezvýznamné osadě dnes žije osm miliónů Íránců a jejím poznávacím znakem je silný smogový opar způsobený hustou dopravou a zastaralými fabrikami.

Nelze zapomenout také na Isfahán, symbol islámské architektury, který je naopak považován za jedno z nejkrásnějších měst na Zemi a na jeho území se nachází druhé největší náměstí na světě. Dalšími významnými sídly je Persepolis, jedna z íránských památek UNESCO, Mašhad, Tabríz, Šíráz či Ahváz.

Írán se rozkládá na území někdejší Perské říše, jednoho z nejmocnějších středověkých státních útvarů. Památky na dávnou éru jsou v něm dodnes patrné, byť byla velká část státu vinou častých ozbrojených konfliktů zničena.

Současnou podobu šíitské bašty v historii silně ovlivnily jak náboženské, tak kolonizační spory. V 19. století se tehdejší Persie dostala do rukou Velké Británie a Ruska, které si ve státě rozdělily sféry vlivu. V nepokojích proti cizí nadvládě povstal v první polovině 20. století plukovník Rezá Chán, jenž provedl státní převrat a jako Rezá Šáh Pahlaví se stal novým vůdcem země.

V roce 1935 vládce vyžádal, aby mezinárodní komunita začala používat název Írán (tj. Země Árjů, Árijců). V roce 1959 se přešlo zpět k Persii. Oficiální název Iránská islámská republika platí od revoluce roku 1979.

V roce 1941 jej na trůně vystřídal syn Muhammad Rezá Pahlaví, prozápadní vůdce, jemuž zlomila vaz islámská revoluce v sedmdesátých letech. Tehdy se muslimskému lidu znelíbilo jeho autokratické prosazování světských a liberálních reforem, zatímco země ekonomicky strádala. Veškeré opoziční složky se sjednotily pod šíitským konzervativním duchovním ajatolláhem Rúholláhem Chomejním navrátivším se z exilu a svrhly šáha.

Chomejní, jehož stín zůstal v Íránu k vidění na každém kroku, nastolil teokratický systém vlády a ujal se moci. Prvním prezidentem Íránské islámské republiky se stal na krátkou dobu Abú al-Hasan Baní Sadr. Moc prezidenta je však v Íránu omezena doživotně voleným nejvyšším šíitským duchovním a znalcem islámského práva ajatolláhem. Ten také de facto rozhoduje o tom, kdo se stane prezidentem.

Nejvyšší politickou arbitrážní instancí je dvanáctičlenná Rada dohlížitelů, jejíž jednu polovinu dosazuje sám duchovní vůdce a druhou šéf justice jmenovaný rovněž ajatolláhem. Rada dohlíží nad prací exekutivy a potvrzuje parlamentem přijaté zákony. 290členný legislativní orgán volený lidem tak má spíše formální funkci.

Svržení monarchie a zavedení éry duchovních vládců znamenalo především utužení íránských zákonů, které vyplývají z islámského práva šaría. Například ženy od té doby musí na veřejnosti chodit zahalené šátkem a volným svrchním oděvem. Rovněž došlo k zostření vztahů s domnělými nepřáteli islámu, reprezentovanými zejména západním světem. Vztahy mezi Íránem a USA definitivně vychladly v listopadu 1979, kdy se skupina studentů zmocnila americké ambasády v Teheránu a držela ji déle než jeden rok.

Během let 1980-1988 bojoval Írán v krvavé a nerozhodné válce s Irákem, která se nakonec přenesla do Perského zálivu a vedla ke střetu mezi americkým námořnictvem a íránskými ozbrojenými silami v letech 1987-1988.

Po smrti Chomejního v roce 1989 nastoupil na jeho místo Alí Chameneí, žák bývalého ajatolláha. Předtím osm let vykonával funkci prezidenta jako Chomejního faktická loutka.

V roce 1997 byl zvolen prezidentem Mohammad Chátámí, umírněnec, jenž razil reformní snahy a sbližování se Západem. Pro své liberální postoje našel oblibu zejména u mladých do 30 let, kteří tvoří nejpočetnější věkovou skupinu v zemi. Jenže jeho snahy se vymykaly názorům konzervativního Chameneího, a tak nakonec z větší části svým slibům nedostál. V roce 2003 opět začali sílit konzervativci, což potvrdily prezidentské volby o dva roky později, v nichž byl zvolen ultrakonzervativní starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínežád.

Nový prezident se stal brzy známou tváří Íránu zejména pro svůj vzdorovitý postoj v otázce jaderných zbraní a nepřátelský vztah k Izraeli. Šokoval svět popíráním holokaustu a tvrzením, že Izrael by měl být vymazán z mapy. Írán se díky němu znovu dostal na černou listinu západních zemí a OSN na něj opakovaně uvalila sankce kvůli jaderným programům.

Ahmadínežád znovu pobouřil svět v roce 2009, kdy dosáhl svého znovuzvolení. Podle mnohých byly volby zmanipulované, což nevadilo Nejvyššímu vůdci, který jejich platnost posvětil. Mohutné nepokoje, jež následovaly, potlačila vládnoucí garnitura pomocí brutálních zásahů armády. Účastníci krvavých protestů byli mučeni, zatýkáni a popravováni. Přesto si Ahmadínežád své postavení udržel. Avšak další nepokoje, které se na počátku roku 2011 prohnaly muslimskými zeměmi, daly vládě vědět, že opozice a nesouhlas v Íránu nadále existuje.

V posledních letech strávených ve funkci se Ahmadínežád zaměřoval spíše na zahraniční politiku, do křížku se světovými velmocemi se dostal pro prosazovaní íránského jaderného programu. Konflikt došel tak daleko, že hrozila i vojenská intervence ze strany Spojených států.

V roce 2013 byl zvolen do čela země umírněnější prezident Hassan Rúhání. Pod jeho vedením se o dva roky později podařilo uzavřít dohodu mezi Íránem a světovými velmocemi o omezení a kontrole íránského jaderného programu výměnou za ukončení tvrdých sankcí, které na zemi byly dříve uvaleny. V roce 2018 však americký prezident Donald Trump od sjednané dohody odstoupil a na Írán uvalil nové sankce.

Při dalších snahách o posílení jaderného programu se země spoléhala i na pomoc Ruska, které naopak nakupovalo iránské zbraně k použití ve válce na Ukrajině.

V září 2022 vypukly v Íránu protesty namířené proti povinnosti žen být zahalené do hidžábu. Představovaly reakci na smrt 22leté Mahsy Amíníové, kterou kvůli porušení zákona zmlátila mravnostní policie a na následky zásahu zemřela. V rámci demonstrací ženy pálily své hidžáby a stříhaly si vlasy.

Íránskou ekonomiku celá desetiletí táhne k zemi neefektivní státní dohled, který navíc podkopává vysoká míra korupce a inflace. Tamní hospodářství stojí i padá s ropou a zemním plynem, jejichž ložiska v Íránu patří k pěti největším na světě. Výnosy z průmyslových oblastí, tvořených především petrochemií, představují zásadní složku HDP. Privátní sektor se omezuje jen na malé dílny, farmy a služby.

S přibližně 90 miliony obyvatel se Írán řadí do popředí seznamu zemí světa. Obyvatelé se dělí do tří základních etnických kategorií: íránsko-indoevropské, turkické a semitské.

Největší složku populace tvoří Peršané, na území státu ale žijí také Kurdové, Ázerbajdžánci, Arabové, Židé a velké množství menšinových národů, jako jsou Gilánci, Lúrové, Balúčové, Asyřané a další.

Nejrozšířenějším jazykem v Íránu je perština, kterou včetně dialektů hovoří přibližně dvě třetiny lidí a pasivně jej ovládá naprostá většina obyvatel. V perštině také probíhá základní školní výuka. Cizí jazyky se mezi Íránci velké oblibě netěší.

Rozložení obyvatelstva je značně nerovnoměrné, ovlivněné ve značné míře nehostinnou krajinou. Nejvíce lidí žije v severní a severozápadní části země, zejména v provincii Teherán. Ve městech se sdružují téměř tři čtvrtiny všech obyvatel.

Téměř všichni obyvatelé jsou muslimové, přičemž výrazně převládají šíité nad sunnity. Jen malá část populace je tvořena původními zaroastrijci, křesťany a židy.