Článek
Planeta s označením LHS 3844 b nese rovněž jméno Kua'kua, což znamená motýl v domorodém jazyce na Kostarice. Obíhá kolem hvězdy menší a s nižší zářivostí než Slunce a vzdálená je od Země asi 49 světelných let (464 bilionů kilometrů).
„Tato planeta není hezké místo,“ uvedla astronomka Laura Kreidbergová, výkonná ředitelka německého Max-Planckova institutu pro astronomii a hlavní autorka studie, zveřejněné tento týden v časopise Nature Astronomy. „Je to pekelná, neúrodná skála - podobá se mnohem víc Merkuru než Zemi. Nejsou tam stopy atmosféry. Místo toho vidíme tmavý povrch, pravděpodobně starý. Představte si holou skálu, řítící se miliardy let vesmírem. Tam byste se nechtěli vydat,“ dodala pro agenturu Reuters.
Na „denní“ straně planety vládne teplota okolo 725 °C. Na „noční“ straně pak nebylo detekováno žádné světlo.
Pozorování svědčí o prastarém planetárním povrchu pokrytém ztmavlým regolitem – sypkým, roztříštěným horninovým materiálem, jenž pokrývá pevné podloží a vznikl v důsledku věky trvajícího bombardování mikrometeority a vystavení hvězdnému záření.
„Jelikož LHS 3844 b postrádá takovou silikátovou kůru (jakou má naše planeta - pozn. red.), lze usuzovat, že desková tektonika podobná Zemi se na tuto planetu nevztahuje, nebo je neúčinná,“ cituje hlavního autora zmíněné studie Sebastiana Ziebu z astrofyzikálního centra Harvard & Smithsonian v Massachusetts na svých stránkách Společnost Maxe Plancka. „Tato planeta pravděpodobně obsahuje jen málo vody,“ dodává.
Pod drobnohledem díky Webbovu dalekohledu
Webbův dalekohled, který NASA vypustila na oběžnou dráhu v roce 2021 a provoz zahájil rok nato, umožnil revoluční pokrok při studiu exoplanet. Díky výkonným infračerveným pozorovacím schopnostem dokáže odhalit chemické složení a vnitřní dynamiku atmosfér exoplanet a dokonce ukázat, jaké druhy mraků se v nich vyskytují.
Díky teleskopu nyní astronomové mohou přímo studovat geologii a složení povrchu exoplanet, uvedl Sebastian Zieba. „Před spuštěním teleskopu Jamese Webba to pro nás bylo náročné. Ten však nyní staví Zemi a Sluneční soustavu jako celek do širšího kontextu a umožňuje nám ověřit, zda jsou procesy nebo složení povrchu, které známe ze Sluneční soustavy, běžné i u jiných hvězd,“ řekl.
„Je to, jako bychom si najednou očistili brýle a poprvé viděli planety jasně,“ dodala Kreidbergová.
