Tunisko

Tunisko má na rozdíl od jiných arabských států poměrně moderní a prozápadní profil. Oba dva prezidenti, kteří v zemi vládli do roku 2011, brojili proti terorismu a zasadili se o bezpečnost země, emancipaci žen a vzdělání dětí. Přesto se země stala ohniskem protestů, které se následně přelily do dalších arabských zemí, a odstartovala tak takzvané Arabské jaro.

Nejmenší ze severoafrických států leží vklíněný mezi Alžírskem a Libyí. Zabírá celkovou rozlohu kolem 160 tisíc kilometrů čtverečních, z nichž téměř polovinu tvoří poušť a zbytek převážně suché stepi. V severní části Tuniska, které propůjčilo své jedinečné prostředí filmovým hitům, jako je Indiana Jones, Star Wars nebo pythonovský Život Briana, se táhne pohoří Atlas a více než tisícikilometrové pobřeží.

Do Evropy je to z Tuniska kousek, Sicílie je vzdálená jen něco přes sto kilometrů. Hlavním městem je přibližně miliónový Tunis ležící na severu. Stát je rozdělen do 24 správních jednotek, guvernorátů.

V jistém směru se dá o Tunisku hovořit jako o nejevropštější zemi severní Afriky. Narozdíl od jiných muslimských zemí se může pochlubit liberálními sociálními zákony a genderovou rovností obyvatel. Navíc se po léta staví proti terorismu a udržuje blízké vztahy s USA a Německem.

Do roku 2011 poznala země pouze dva prezidenty. Poté co Francie v roce 1956 udělila státu nezávislost (Tunisko bylo pod její správou od roku 1881), usedl do čela Habib Bourguiba, jenž v zemi nastolil vládu jedné strany. Během tří dekád jeho panování vedl tvrdou politiku vůči terorismu a prosazoval lidská práva včetně emancipace žen, které mají v Tunisku možná nejsnazší život ze všech arabských zemí, zákaz polygamie a uzákonění povinné a bezplatné školní docházky. V listopadu 1987 jej po nenásilné revoluci nahradil Zine el Abidine Ben Ali.

Ačkoli v nedávné době došlo k uvolnění v oblasti svobody slova a někteří političtí vězni byli propuštěni, stále zde bylo málo prostoru pro opozici a kritiku vládnoucí strany. Ta vyhrála volby třikrát v řadě s 99,9procentním podílem. Alimu se také vytýká, že v roce 2004, kdy měl opustit úřad, překroutil ústavu, aby mohl vládnout další dvě období.

Ben Aliho éru ukončily až občanské nepokoje v lednu 2011, které měly své ohnisko právě v Tunisku a jako jiskra pak přeskákaly na další arabské země. Prezident po několika dnech i se svou ženou uprchl do zahraničí, přičemž si s sebou odnesli tuny zlata a jiných cenností.

Země si v následujících letech dokázala vybudovat relativně stabilní demokratické zřízení, je také považována za jedinou zemi, kde protestní hnutí mělo výrazný úspěch.

Navzdory politickým nepokojům se Tunisko dlouhodobě považuje za relativně bezpečnou zemi. Částečně také proto, že se vláda snaží udržet vysoký počet turistů, jenž drží zemi nad vodou a sedmi procenty se podílí na tvorbě HDP. Ročně jich přijíždějí milióny. Šok však země zažila v roce 2015, kdy se relativně krátce po sobě odehrály dva teroristické útoky, při kterých zemřelo na šedesát lidí. Teroristé se tehdy zaměřili právě na zahraniční turisty. Země se však po útocích rychle vrátila na přední místa cílových turistických destinací.

Tunisko je více prosperující než jeho nejbližší sousedé, což je částečně dáno vřelejšími vztahy s Evropou. Poměrně velká část obyvatel (dvě desetiny) působí v zemědělství, které tvoří 10 procent HDP. Tunisko je například hlavním vývozcem datlí, oliv a jiných exotických plodin. V průmyslu, který zahrnuje zejména zpracování ropy a těžbu nerostných surovin, je zaměstnáno kolem 30 procent obyvatel a na hrubém domácím produktu se podílí 35 procenty. Přesně polovina pracuje ve službách, jež jsou z velké části spojeny právě s cestovním ruchem. Ten znatelně poklesl po bombovém útoku v roce 2002, postupně se ale situace uklidnila. Podobná situace nastala po teroristickém útoku v roce 2015. Země disponuje zásobami ropy, fosfátů, železné rudy, olova, zinku a soli.

V zemi, na jejímž území se kdysi nacházelo starověké Kartágo, žije dnes kolem deseti a půl miliónu lidí. Naprostá většina z nich jsou Arabové, po jednom procentu celkové populace tvoří Berbeři, Evropané a Židé. Podobnému rozložení odpovídá také náboženství. Po jednom procentu je židů, křesťanů a stoupenců minoritních náboženství, zbytek tvoří muslimové. Oficiálním jazykem je arabština, v obchodním styku se hovoří také francouzsky. Celá čtvrtina populace je však negramotná.