Článek
Alžírsko získalo v roce 1962 nezávislost na Francii. K moci se však na téměř třicet let dostala Fronta národního osvobození, která nastolila tuhou diktaturu. Ačkoli se vypjatá situace v zemi postupně zmírňovala, i nadále nad Alžírskem visí stín terorismu a chudoby.
Alžírsko je po Súdánu druhým největším africkým státem a je dokonce čtyřikrát větší než Francie, která severoafrický stát ovládala až do šedesátých let minulého století. Země se nachází v západní části severní Afriky a od Španělska ji dělí přibližně 200kilometrový pruh Středozemního moře.
Její území, které zabírá přibližně 2,4 miliónu kilometrů čtverečních, tvoří z větší části pouště. Sahara pokrývá více než čtyři pětiny státu. Od západu k východu se táhne horský masiv Atlasu, zatímco při pobřeží se nachází typická středomořská krajina. Oblast je poměrně náchylná k zemětřesení.
Naprostá většina z 35 miliónů obyvatel žije při pobřeží
Stát je rozdělen do 48 provincií, v jejichž čele stojí guvernér. Hlavním městem je třímiliónový Alžír ležící na severu. Další významná města jsou Oran, Constantine a Annaba. Právě ve městech žije většina obyvatel, a to navzdory snaze vlády zabránit masové migraci do metropolí. Devadesát procent z celkových 35 miliónů obyvatel navíc žije v blízkosti tisíc kilometrů dlouhého pobřeží. V poušti dosud žije kolem jednoho a půl miliónu polousedlých beduínů.
Naprostá většina Alžířanů jsou Arabové nebo původní Berbeři. Druzí jmenovaní tvoří odhadem celou jednu třetinu obyvatelstva a do 7. století, kdy oblast ovládli Arabové, byli majoritním etnikem. Berbeři se usídlili v horách a vzdáleni arabskému vlivu si dodnes uchovali silné kulturní hodnoty i vlastní jazyk. Evropané tvoří sotva jedno procento populace. Stejné je to s podílem náboženství. Naprostou většinu tvoří sunnitští muslimové, vyznavači jiné víry se počítají v řádech tisíců.
Oficiální řečí je arabština, národním jazykem berberština. V zemi se běžně používá také francouzština a v obchodním styku angličtina.
V jednotlivých regionech Alžírska se situace liší, ale obecně je v zemi spíše nízké bezpečnostní riziko. Při cestách se však doporučuje raději se vyhnout severní oblasti Kabýlie, kde žijí obyvatelé se separatistickými tendencemi.
Po získání nezávislosti následoval tuhý režim
Druhá polovina dvacátého století byla pro Alžírsko tragickým obdobím. Od roku 1830 se země nacházela v područí Francouzů a teprve v roce 1954 podnítila nově vzniklá Fronta národního osvobození (FNO) snahu o osamostatnění. Nastaly tvrdé boje, které skončily uznáním nezávislosti v roce 1962. Země však zaplatila krutou daň v podobě více než miliónu lidských životů.
Historické tržiště v Alžíru v Alžírsku
FNO se ujala moci a nastolila totalitní systém vlády jedné strany, který trval do roku 1989. Významnou roli a rozhodující podíl na moci získala armáda, která brutálně zacházela s odpůrci režimu. Monopolní postavení jedné strany znamenalo jak hospodářský, tak politický úpadek.
Za následek měl tento režim rozsáhlé občanské nepokoje, které vypukly koncem 80. let. Vyprofilovalo se v nich několik extremistických skupin, zejména nejvýznamnější Fronta islámské spásy (FIS). Pro uklidnění situace sáhla vláda k diplomatickému kroku - zavedla v zemi multipartajní systém, jenže když ve volbách v roce 1991 uspěla FIS, vládnoucí strana zrušila výsledky voleb a nastolila vojenskou vládu. To roznítilo další nepokoje, jež nakonec vedly ke krvavé civilní válce, ve které až do roku 1998 padlo přes 150 tisíc lidí.
