Nejvyšší soud (NS)

Nejvyšší soud (NS) představuje jeden z vrcholů české soustavy soudů. Ústava stanovuje, že rozhoduje o všem v rámci pravomoci soudů, co nepodléhá rozhodování Ústavního soudu nebo Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší soud sídlí v Brně. Jeho činnost dále zejména upravují zákony o soudech a soudcích a občanský soudní řád.

Soudcem se může stát pouze občan ČR starší 30 let s dokončeným magisterským právnickým vysokoškolským vzděláním. Jmenování je na neomezenou dobu.

U NS se zároveň vyžaduje alespoň 10 let právní praxe a musí jít o soudce, „který svými odbornými znalostmi a zkušenostmi dává záruky řádného výkonu této funkce“. K výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem jeho předsedy.

Prezident republiky ze soudců Nejvyššího soudu vybírá jeho předsedu a místopředsedu. Předsedou je od roku 2020 Petr Angyalossy.

Základem rozhodovací činnosti NS je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích - tj. o dovoláních a stížnostech pro porušení zákona. Vedle toho NS přísluší určitá speciální agenda - uznání rozhodnutí zahraničních soudů, povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu v rámci Evropské unie i v rámci vydávání (extradice) do ciziny.

Nejvyšší soud rozhoduje v senátech a velkých senátech kolegií. Senát se obvykle skládá z předsedy soudu a dvou soudců. Velký senát čítá třetinu kolegia, nejméně však devět soudců. Rozhoduje v situaci, kdy senát došel k jinému právnímu názoru než rozhodnutí NS.

Plat soudců Nejvyššího soudu upravuje zákon. V roce 2022 se jednalo o měsíční částku od cca 185 tisíc pro běžného soudce, který nepředsedá senátu ani kolegiu, po sumu cca 252 tisíc korun náležící předsedovi NS.

Soudci Nejvyššího soudu tvoří podle úseku své činnosti kolegia. V současné době má Nejvyšší soud občanskoprávní a obchodní kolegium a trestní kolegium.

Velké senáty čítají z třetiny soudců příslušného kolegia NS, nejméně však z devíti soudců. Rozhodují v situaci, kdy tříčlenný senát došel k jinému právnímu názoru než rozhodnutí NS.

Tříčlenné senáty rozhodují zejména o dovoláních, ve věcech trestních či i o stížnostech pro porušení zákona. Skládají se z předsedy soudu a dvou soudců.

Nejvýznamnějším kolektivním orgánem Nejvyššího soudu je plénum, které je složeno z předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a ostatních soudců Nejvyššího soudu. Zasedání pléna jsou neveřejná, může se jej účastnit ministr spravedlnosti a přizvané osoby.

Nejvyšší soud uveřejňuje v anonymizované podobě rozsudky na své internetové stránce.

Vznik a postavení Nejvyššího soudu ČSR upravoval zákon č. 5/1918 Sb. Původně soud sídlil v Praze, ale v roce 1919 přesídlil do Brna.

Následkem Protektorátu Čechy a Morava existovaly po roce 1945 dva nejvyšší soudy, kdy se k původnímu prvorepublikovému přidal ještě Slovenský nejvyšší soud se sídlem v Bratislavě. Na základě dohod se staly součástí jednotného Nejvyššího soudu, který měl sídlo v Brně.

Na základě ústavního zákona o čs. federaci z roku 1968 vznikla federální struktura orgánů. Vedle nejvyššího soudního orgánu československé federace tak vznikly i nejvyšší soudy obou republik. Nejvyšší soud ČSSR sídlící v Praze byl vrcholným orgánem pro celou federaci.

Po roce 1989 se zásadní změna soudního aparátu dotkla NS jen v oblasti personální. Jeho organizační struktura a postavení zůstaly zachovány, přičemž po rozpadu federace přešla pravomoc Nejvyššího soudu ČSFR k 1. lednu 1993 na Nejvyšší soud ČR.

V roce 2006 odvolal prezident Václav Klaus předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Ta se proti odvolání bránila u Ústavního soudu, který její odvolání zrušil, když zrušil část zákona o soudech a soudcích, která umožňovala odvolání předsedů a místopředsedů soudů.

Následně jmenoval prezident Jaroslava Bureše místopředsedou soudu. I toto jmenování zrušil na návrh Brožové Ústavní soud nálezem z 12. 9. 2007, když konstatoval, že předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu lze jmenovat jen z řad soudců tohoto soudu a ne všech soudců, přičemž předtím konstatoval, že Bureš nebyl jako soudce přidělen k Nejvyššímu soudu pro absenci povinného souhlasu jeho předsedkyně.

Proti tomuto výroku jako neústavnímu protestovala část ústavních soudců i právnické veřejnosti, neboť ústava výslovně stanoví, že předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou jmenováni ze soudců bez omezení na tento soud, což je rozdíl od Nejvyššího správního soudu, kde takovéto omezení jen na soudce Nejvyššího správního soudu stanoví soudní řád správní.