Rodiče žalovali nemocnici, která nedala umírající dceru na ARO. Jen by jí to prodloužilo bolest, řekl ÚS

Dívka, jejíž věk soudy nijak nespecifikovaly, zemřela v nemocnici na začátku roku 2012. Rodiče v žalobě tvrdili, že jejich dcera byla diskriminována z důvodu jejího zdravotního stavu a byla jí upřena šance na léčbu, což nakonec vedlo k jejímu úmrtí.

Soudy ale došly k závěru, že lékaři postupovali správně a pokud by dívku přesunuli na dětské ARO, kam se po naléhání rodičů nakonec stejně dostala a také tam zemřela, resuscitovali by jí a dál se všemožně pokoušeli její život prodloužit, mohlo by to vést k dívčině nepřiměřenému utrpení, neboť boj o její život už byl prohrán.

„V určitých okamžicích již o život pacienta bojovat nelze, neboť zdravotní péče dále nepřináší pacientovi prospěch, a je třeba respektovat lidskou smrtelnost, jež nemůže zdravotnictví a medicína odvrátit,“ konstatoval Nejvyšší soud. Připomněl i slova primáře dětského ARO, který pokračování v resuscitační péči označil jako týrání dítěte.

S verdiktem Nejvyššího soudu se dívčin otec nesmířil a podal stížnost k Ústavnímu soudu. V té tvrdil, že pokud lékaři nemocnice navzdory výslovnému nesouhlasu jeho a matky odmítli přeložit dceru na ARO ve chvíli, kdy jí začaly selhávat životně důležité orgány, došlo k diskriminaci.

„Některé formulace soudů naznačují, že zatímco nemocnice se snažila jejich dceru vysvobodit z utrpení tím, že ji nechají zemřít, on a matka se pokoušeli o přesný opak, což považuje za hrubý argumentační faul,“ tvrdil ve stížnosti otec s tím, že šlo vlastně o pasivní eutanazii.

U senátu se soudcem zpravodajem Josefem Baxou ale neuspěl. Soudci ve svém rozhodnutí, které v těchto dnech zveřejnili, zdůraznili, že šlo o vyřešení otázky, zda by se nemocnice u srovnatelných pacientů zachovala stejně či skutečně byla dívka diskriminovaná.

„Bylo prokázáno, že i v případech jinak diagnostikovaných pacientů v terminálním stádiu, u nichž není naděje na odvrácení multiorgánového selhání a u nichž je pouze prodlužována bolest, volí lékaři obdobný postup,“ napsali soudci.

Baxa při té příležitosti připomněl koncept tzv. marné léčby. „Pro hodnocení vhodnosti péče pro specifického pacienta jsou relevantní nejen kritéria čistě medicínská/klinická, tedy léčba musí objektivně vést k záchraně života, ale i kritéria nemedicínská/subjektivní, jako kvalita života, snesitelná míra diskomfortu a strádání,“ vysvětlil Baxa.

Podle rozhodnutí zdravotní stav dívky již dospěl do fáze, kdy byly naplněny právě znaky marné léčby. „Přesun na ARO, zahájení resuscitace a další poskytování lékařské péče bylo neúčelné, mohlo by dokonce vést k nepřiměřenému utrpení pacientky a neúměrně zasahovat do její důstojnosti,“ stojí v rozhodnutí.

„Lékaři nemocnice stěžovatele i matku o zamýšleném postupu opakovaně informovali a snažili se s ohledem na nezvratný zdravotní stav jejich dcery dosáhnout vzájemné shody a řešení přijatelného pro všechny zúčastněné, v každém případě však v nejlepším zájmu pacientky,“ napsali soudci.

„Jestliže dcera stěžovatele nakonec na ARO přesunuta byla, šlo ze strany lékařů nemocnice spíše o symbolické vyhovění přání otce a matky, nikoli však o medicínsky motivované rozhodnutí. Skutečnost, že lékaři nemocnice navzdory přání a nesouhlasu otce a matky z objektivních důvodů nepokračovali v dalších léčebných úkonech, nelze vykládat jako provedení eutanazie,“ zakončil Baxa.