Donald Tusk

V mládí kouřil marihuanu, alkoholu se nevyhýbal a o tom, že by mohl být členem vlády, slyšel poprvé, když dělal střechy v norském Tromsö. Cesta polského expremiéra a bývalého předsedy Evropské rady Donalda Tuska na vrchol moci rozhodně není typická, i když se o politiku zajímal od mládí.

Vlastně se o ni zajímat musel: dům jeho rodičů stojí jen sto metrů od plotu gdaňských loděnic, základní školu měl naproti jednomu z vchodů do obřího podniku a gymnázium proti druhému. Už jako třináctiletý viděl v prosinci 1970, jak vojáci a policisté „dělnické vlády“ pálí do dělníků z loděnic a jak při masakru zabili desítky lidí.

O deset let později, když se v týchž loděnicích rodila Solidarita, už  jen nepřihlížel. Byl spoluzakladatelem studentské Solidarity a dělal novináře: psal pro časopis polských odborů.

Tehdy se setkal i se svým pozdějším soupeřem Lechem Kaczyňským. „Je to nějaký šílenec, který chce v lidovém Polsku šířit liberalismus,“ ohodnotil jej Kaczyňski.

„Nemohlo to jinak dopadnout, protože můj protějšek se tehdy bez rozpaků hlásil k socialismu jako k hospodářské vizi, která je mu nejbližší,“ popsal Tusk své setkání s pozdějším pravicovým politikem.

Když vláda v roce 1981 zahnala Solidaritu do ilegality, ztratil Tusk práci a musel prodávat housky v podchodu. Dál psal do ilegálních listů pod pseudonymem Anna Barycz.

Tak získal i nového přítele, který si myslel, že se seznámí s pěknou ženskou, která má navíc i něco v hlavě. „Dost jsem se zklamal, protože přišel nějaký chlapík v trampkách a řekl: Já jsem Donald,“ vzpomíná na ten okamžik europoslanec a bývalý ministr Janusz Lewandowski.

Nakonec založil Tusk s Lewandowským a dalšími přáteli firmu Swietlik, která zajišťovala natírání továrních komínů. Dělali to bez předepsaného lešení, náklady na něj si ale účtovali - před svým svědomím se hájili tím, že zisky jdou na činnost Solidarity.

„Byla to tvrdá práce 16 hodin denně pod palčivým sluncem, aby se stihly termíny. Donald věděl, jak vést firmu. Uměl ale být i dělníkem,“ řekl o té době jeho přítel Jerzy Borowczak.

Jméno Donald zdědil po jakémsi britském lordovi, na nějž kdysi narazila jeho babička při cestě do Anglie. Dala je Tuskovu otci, po něm ho dostal i nynější premiér sám.

Po svých rodičích patří ke kašubské menšině, což se dověděl, až když dokončil studia historie. „Divil jsem se, protože v rodině se o tom nikdy nemluvilo,“ řekl poté, co ho na kašubské kořeny upozornil spisovatel Lech Badkowski.

Kašubové, malé slovanské etnikum, které žije v oblasti Gdaňska, museli dlouhou dobu zápasit s nacionalistickými tlaky ze strany Němců i Poláků.  Zajímavě to demonstrují osudy obou Tuskových dědů.

Jeden z nich musel narukovat do wehrmachtu. Ani fakt, že při nejbližší příležitosti přešel na stranu Spojenců a bojoval v řadách polské západní armády, nezachránil jeho vnuka před obviněním, že dědeček byl nacistický dobrovolník (obvinění se objevilo v roce 2005, když Tusk soupeřil s Lechem Kaczyňským o prezidentské křeslo).

Druhého Tuskova dědečka hladil po hlavě Hitler osobně. Expremiérův předek totiž pracoval jako stavbař ve Vlčím doupěti a utrpěl  těžké zranění, když se tam plukovník von Stauffenberg pokusil diktátora neúspěšně zabít. V nemocnici pak ležel se spoustou dalších, jež atentát zasáhl. Hitler se na ně přišel podívat a bavil se s nimi. Aby se tomu vyhnul, tvářil se Tuskův děd, že omdlel, a tak ho „vůdce“ jen pohladil a šel dále.

Snad aby vyrovnal svůj „dluh za zapomnění“ kašubských kořenů, sestavil Tusk později první kašubský slovník pro děti. Kromě toho napsal sérii knih o dějinách rodného Gdaňska.

Na fotbal si bývalý premiér najde čas vždycky. Tuhle vášeň snad zdědil po „pohlazeném“ dědečkovi, který byl členem polského fotbalového klubu v Gdaňsku. I kvůli tomu odmítl opustit roku 1945 město, ačkoliv všichni ostatní prchali před Rusy (Gdaňsk byl tehdy převážně německý).

I v dobách, kdy byl premiérem, hrál Tusk obvykle třikrát týdně. Jednou dokonce dostal pokutu za to, že byl na hřišti, a nikoli ve sněmovně, kde se projednával důležitý zákon, navržený vládou.

Na hřišti to často vypadá tak, že Tusk stojí u brány protivníka a kouká, kdy mu přiletí nějaká přihrávka. Přitom hlasitě kárá ty, kdo podle něj selhali. Když on sám nechytí přihrávku nebo netrefí branku, rozpačitě mumlá „Co jsem to udělal“ nebo křičí „Jéžiši, promiňte“.

Fotbal rád srovnává s politikou. „Počítá se boj a vítězství. Pokud nejdeš na hřiště, abys vyhrál, nepleť lidem hlavu a jdi dělat jogging,“ říká.

„Donald měl vždycky tah na branku. Nebál se jít mezi obránce a ti mu často okopali kotníky. Teď, když se stal premiérem, kopou ho méně,“ hodnotil jej protihráč a poslanec Tuskovy strany Arkadiusz Rybicki.

V politice však Tusk „tah na branku“ dlouho neprokazoval. Když se jej novináři jednou ptali, v jaké oblasti by se asi nejspíše dostal do Guinessovy knihy rekordů, bez váhání odpověděl: „V oblasti ztracených příležitostí.“

Navenek Tusk působí jako mírný, usměvavý člověk. Takový byl už na škole. „Všichni ho měli rádi, neměl nepřátele, nikoho neštval,“ vzpomíná jeho spolužák.

Když usiloval o funkci premiéra, dával jasně najevo, že chce žít v dobrém s Němci i s Rusy, „dědičnými nepřáteli“ Poláků. A je faktem, že za něj se vztahy s oběma zeměmi skutečně změnily k lepšímu. Polsko pod jeho vedením stáhlo své vojáky z kontroverzní mise v Iráku a zbavilo se i pověsti zlobivého dítěte Evropy, kterou mu „obstarali“ bratři Kaczyňští.

Jen vůči nim panovalo zjevné napětí, zvláště poté, co Tusk „sesadil“ v roce 2007 Jaroslawa Kaczyňského z funkce premiéra. Napětí se projevovalo nejen vetováním vládních zákonů ze strany bývalého prezidenta Lecha Kaczyňského, ale i řadou často až komických střetů.

Pokud Lech Kaczyňský uděloval vyznamenání na jednom konci Polska, dělal Tusk totéž někde jinde. Když se mělo letět do Bruselu na summit EU, hádal se s hlavou státu, kdo poletí vládním letadlem (nakonec letěli oba, protože prezident si najal soukromou linku).

Spor ale nakonec více uškodil Tuskovi než Kaczyňskému, od nějž stejně nikdo nečekal nic jiného než hašteření. A tak expremiér po čase raději „vycouval“.

V Polsku, které mělo velké problémy s korupcí a skandály politiků, zůstával Tusk dlouhou dobu bez poskvrny. Stín na něj vrhla až v roce 2009 aféra se členy jeho vlády, kteří šli údajně na ruku loterijní lobby. Všichni obvinění museli odejít, i když se nic plně neprokázalo.

Přestože se Tusk snažil omezit roli státu v ekonomice a rozsáhle privatizoval, býval obviňován, že je moc měkký a odkládá důležité reformy. Dokud ale vedl zemi, jež prožívala hospodářský růst i v době, kdy okolo zuřila krize a finanční katastrofy, nemusel se asi moc bát.

Občas Tusk vyvolával dojem, že je v politice příliš smířlivý, až „laxní“. Ale on ji nikdy nebral tak úplně vážně. Dva dny před volbami, které jej vynesly do křesla premiéra, se procházel se svou ženou po pláži, aby si ještě užili podzimního slunce. Všichni ostatní v té době dělali „24 hodin denně“ na své volební kampani.

Na summitu Evropské unie 30. srpna 2014 byl Tusk jmenován předsedou Evropské rady a o pár dní později podal i s celou polskou vládou demisi. Předsedou Evropské rady byl do roku 2019.