Libye

Zemi nasáklou ropou ležící na severu Afriky silně ovlivnila osobnost jejího bývalého vůdce. Muammar Kaddáfí se postavil do čela státu po puči v roce 1969 a od té doby si tvrdými postupy dobýval neotřesitelnou pozici pro sebe i svou zemi, jejíž ekonomika stojí na ropném průmyslu. Po pádu Kaddáfího režimu v roce 2011, k němuž přispěla intervence NATO, je země v rozkladu.

Libye je jednou z pětice afrických zemí, které se rozkládají při pobřeží Středozemního moře. Skládá se ze tří území: Tripolska na severozápadě, Kyrenaiky na východě a Fazzānu na jihu.

Stát sdílí otevřené hranice s Tuniskem a Egyptem, avšak hranice s Alžírskem, Čadem, Súdánem a Nigerem smí překročit pouze Libyjci. Hlavním městem je miliónový Tripolis, mezi další významná sídla patří Benghází, Misurata a Homs.

V Libyi, která je členem OSN, OPEC a Ligy arabských států, žije vzhledem k celkové rozloze poměrně malé množství lidí. Přibližně 6,5 miliónu všech obyvatel ve výsledku znamená, že na jeden čtvereční kilometr připadají v průměru jen tři lidé. Ve skutečnosti navíc naprostá většina z nich žije v přímořských oblastech, a to zejména v Tripolisu a Benghází.

Arabové a Berbeři tvoří 97 procent celkové populace, zbytek připadá na nomádské kmeny Tebouů a Tuaregů, Řeky, Malťany, Italy, Pákistánce, Turky a Indy. Statistika z roku 2006 evidovala kolem 350 tisíc cizinců, nestabilita administrativních opatření však tímto číslem velmi často hýbala. Před válkou v roce 2011 v zemi žilo podle odhadů kolem miliónu cizinců.

Prakticky všichni Libyjci jsou sunnitští muslimové. V zemi je jediným jazykem povoleným při administrativním styku arabština, což platí i při komunikaci s většinou tamních obyvatel. Někteří se však dorozumí i anglicky nebo italsky. Jinak žije v zemi kolem 20 procent negramotných obyvatel.

I před protivládním povstáním a válce, která vyústila v pád režimu, byla téměř třetina lidí nezaměstnaná a velká část ze zbytku neměla pro svou práci dostatečnou kvalifikaci. Čtvrtina lidí pracovala v průmyslu, který se odvíjí zejména od ropy. Téměř dvacet procent všech pracujících se živilo zemědělstvím.

Přitom je bývalá římská kolonie z větší části pokryta pouští a neúrodnou půdou. Naprostou většinu z celkových 1,76 miliónu kilometrů čtverečních rozlohy tvoří rovinaté pláně.

Podél pobřeží převažuje suché středozemní klima, které dále do vnitrozemí získává výhradně pouštní charakter. Voda se nachází v artézských studních a obyvatele Libye často trápí její nedostatek. Opačně je to s ropou, které má Libye údajně nejvíce z afrických zemí.

V roce 1951 byla vyhlášena nezávislost Libye. Hlavní zlom však nastal až koncem 50. let, kdy byla nalezena bohatá ropná ložiska. Libye se stala strategicky významnou zemí. V roce 1969 provedl sedmadvacetiletý důstojník Muammar Kaddáfí vojenský převrat a postavil se do čela země. Pro Libyi to znamenalo nastoupení cesty radikálních změn.

Revoluce byla založena na myšlence odtržení země od okolního světa a Kaddáfí, nevyzpytatelný státník, který se rád nechával doprovázet ženskou ochrankou, shrnul své ideály do takzvané Zelené knihy.

Jedním z jeho cílů bylo udělat z Libye, jejíž počátky sahají až do sedmého století před Kristem, nejvlivnější stát černého kontinentu. Svou vládu založil na kultu osobnosti a silné síti rodinných a kmenových spojenectví podporovaných výnosy z ropy. Nastolil nový systém džamahíriji, což lze volně přeložit jako "stát mas". Oficiálně tak moc v rukou třímala nejrůznější lidová uskupení, zatímco ve skutečnosti byl neomezeným vládcem autokrat Kaddáfí, jenž zakázal všechny politické strany.

Brzy po svém nástupu zrušil americké základny a znárodnil veškerý ropný průmysl. Začal razit ofenzivní politiku a dostal se do svárů s několika zeměmi. Předně se rozkmotřil s Izraelem a USA, přerušil styky i se sousedním Egyptem. Kromě toho zuřivě podporoval Organizaci pro osvobození Palestiny a některé teroristické organizace, např. irskou IRA. Proti němu se postavila zejména tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová a americký prezident Ronald Reagan.

Několikrát byl v minulosti prokázán podíl Libye na krvavých událostech v různých zemích světa. Nejtragičtějším byl výbuch amerického civilního letadla nad skotským Lockerbie, při kterém v prosinci 1988 přišlo o život 270 lidí. USA na tyto útoky reagovala bombardováním některých strategických objektů na libyjském území, ale také hospodářským embargem a zmrazením libyjského majetku v USA.

V roce 2003 se Kaddáfí rozhodl vymanit svůj stát z izolace a zbavit jej nálepky problémové země. Přijal odpovědnost za teroristické útoky a oznámil konec programu vývoje zbraní hromadného ničení. Dva roky předtím si získal světové státy vyjádřením lítosti nad teroristickými útoky 11. září a příslibem pomoci v boji proti Al-Káidě.

I tak na Libyi stále leží stín málo důvěryhodného státu. V únoru 2011 se jí nevyhnula smršť nepokojů, jež se prohnala celým arabským světem. Kaddáfí proti vzbouřencům zakročil způsobem jemu vlastním, povolal armádu do zbraně a údajně nařídil bombardování civilistů.

Navzdory původnímu očekávání se nepokoje dlouho nedařilo zastavit ani s pomocí Severoatlantické aliance. Protesty v Libyi se staly vedle Sýrie nejdelšími a nejkrvavějšími v rámci arabských nepokojů.

Teprve koncem léta spojenci dobyli Tripolis a Kaddáfího honosné sídlo. Plukovník byl pak několik týdnů na útěku. Teprve 20. října 2011, kdy se podařilo dobýt dlouho vzdorující město Syrta, byl Kaddáfí dopaden a zabit. Původně se mu podařilo z města uprchnout, pronásledovatelé ho ale dopadli, když se skryl v odpadní rouře.

Zemřel zřejmě v přestřelce. Podle zveřejněných záběrů je ale jasné, že jej povstalci, kteří jej dopadli, lynčovali. Tvrdí, že se dostali do přestřelky s Kaddáfího věrnými, když ho vezli do nemocnice, Kaddáfího prý zabila náhodná kulka.

Krátce po Kaddáfího smrti byla jmenována nová, přechodná vláda, jež dostala za úkol dovést zemi k předčasným volbám. Stabilizovat zemi se ale nepodařilo a krize vyústila v dvojvládí. Mezinárodně uznávaná vláda a parlament přitom musely opustit hlavní město Tripolis a uchýlit se do Tobrúku. Rostl vliv radikálních islámských milic včetně odnože Islámského státu.

Počátkem roku byla země řízena Všeobecným národním kongresem (VNK). Islamisté jej ovládli poté, kdy zvolený předseda Núrí abú Sahmajn zneužil své pravomoci k potlačení diskuze a jednání kongresu a jednostranně si uzurpoval moc tím, že nedostál své povinnosti odstoupit.

Chalífa Haftar nařídil v únoru 2014 rozpuštění kongresu s požadavkem na dohlížení nad novou volbou, kterou by mělo obstarat sestavení komise úřednické vlády. Jeho požadavky však byly ignorovány.

Libyi tak v květnu 2014 zasáhla občanská válka. Síly věrné Haftarovi zahájily rozsáhlou pozemní a vzdušnou ofenzivu proti islamistům v Benghází, přezdívanou Operace důstojnost. Jen o dva dny později se Haftar pokusil rozpustit kongres v Tripolisu, konflikt zabránil VNK zablokovat nové červnové volby.

Důsledkem voleb bylo vytvoření Rady poslanců namísto VNK a vyústily v drtivou porážku islamistů. Ti 13. července zareagovali na porážku zahájením Operace Libyjský úsvit, jež měla za cíl dobytí mezinárodního letiště v hlavní metropoli. Po 41 dnech bojů islamisté svého cíle dostáli. V důsledku probíhajících bojů byla 31. července evakuována česká ambasáda v Libyi.

Tripolis a západní Libye skončily v rukou mezinárodně uznávané vlády, východ země ovládl polní maršál Chalífa Haftar. Ten nesouhlasil s vytvořením vlády v Tripolisu vedené premiérem Faízem Sarradžem, protože nechtěla akceptovat Haftara jako nejvyššího velitele ozbrojených sil.

V dubnu 2019 Haftar, jakožto velitel Libyjské národní armády (LNA), nařídil dobytí hlavního města Tripolis, kde sídlí mezinárodně uznávaná vláda. Učinil tak v době, kdy byl v hlavní metropoli přítomen generální tajemník OSN António Guterres.

Haftar toto tažení označil za „vítězný pochod, který otřese zemí”.  Dobývání Tripolisu situaci v Libyi značně zhoršilo, ale Haftar v něm pokračoval i přes výzvy Rady bezpečnosti OSN, Ruska a Spojených arabských emirátů.

Ze země stahovaly své zaměstnance Itálie, USA i Indie. Jen během prvních pár dní si boje vyžádaly nejméně 120 mrtvých, zhruba 13 000 lidí z hlavního města uteklo.