Hlavní obsah

Krutý konec Kaddáfího Libyi nestabilizoval

20. 10. 2021, 12:30

Dlouholetého libyjského diktátora Muammara Kaddáfího smetlo v roce 2011 arabské jaro a podpora jeho odpůrců ze strany Francie a Británie. Libyjskou armádu rozvrátily vzdušné útoky sil NATO, takže nemohla zatlačit postupující vzbouřence. Když útočníci na konci srpna ovládli Tripolis, plukovník Kaddáfí uprchl do Syrty. Když padla i ta, pokusil se odjet ve velké koloně. Ta však byla bombardována a Kaddáfí se musel 20. října schovat v odvodňovací rouře. Povstalci ho dopadli a zavraždili. Libye se následně změnila v zhroucený stát.

Foto: Profimedia.cz

Muammar Kaddáfí na fotografii z roku 2009

Článek

Libye vedená nepopulárním diktátorem se stala na počátku roku 2011 další zemí, kterou zasáhly masové protesty v rámci arabského jara, jež vedly nejprve ke svržení tuniského autokratického prezidenta Zina Abidína bin Alího a pak i egyptského prezidenta Husního Mubaráka.

Od počátku roku 2011 probíhaly malé demonstrace v libyjských městech Bajdá, Darná a Benghází kvůli chudobě, proti korupci a za větší svobodu. Obsazovaly se při nich domy stavěné vládou.

Důvody byly především ekonomické, doby blahobytu pomíjely.

Foto: Profimedia.cz

Plukovník Muammar Kaddáfí v roce 1969

Roční příjem na hlavu sice činil 14 tisíc dolarů, což bylo na Afriku velmi dobré, jenomže třetina Libyjců žila pod hranicí chudoby, nezaměstnanost dosahovala 13 procent a 16 procent rodin nemělo jediného člena se stabilním příjmem.

Libye už nebyla bohatou ropnou oázou, což se stalo režimu osudným.

Kaddáfího puč a vláda
Muammar Kaddáfí, narozený 7. června 1942 v Syrtě v chudé beduínské rodině, byl od mládí arabským nacionalistou, odpůrcem libyjské monarchie a obdivovatelem egyptského prezidenta Gamála Násira, který svrhl krále a provedl řadu reforem.
K moci se Kaddáfí dostal po puči mladých důstojníků 1. září 1969. Zemi rychle modernizoval, zvýšil životní úroveň Libyjců, když zdvojnásobil minimální mzdu, zavedl důchody a reguloval ceny. Průměrný věk stoupl z 57 na 77 let, protože zdravotnictví bylo zadarmo stejně jako školství, což vedlo k potlačení negramotnosti. Zrovnoprávnil také ženy, které braly stejný plat a mohly působit v armádě, ty nejhezčí ale musely plnit jeho sexuální choutky.
Peníze z ropy umožňovaly Kaddáfímu nastolit svébytnou formu islámského socialismu, spojenou s právem šaría. V rámci lidové revoluce, zahájené v roce 1973, pak zaváděl přímou demokracií, jež se ale netýkala jeho. Sám totiž zůstával nezpochybnitelnou autokratickou hlavou armády i revolučních výborů.
Současně hájil práva Palestinců, dokonce kvůli v nim v roce 1977 bojoval s Egyptem, aby zabránil podpisu mírové smlouvy mezi Tel Avivem a Káhirou. Podporoval palestinská hnutí, včetně teroristických.
Pohár trpělivosti přetekl v roce 1985 po únosu lodi Achille Lauro, únosu dopravního letadla Egypt Air a teroristických útocích na letištích v Římě a ve Vídni. Libye se 14. dubna 1986 stala terčem velkého amerického náletu, ale Kaddáfí utrpěl jen drobná zranění a v podpoře teroristů dál pokračoval.
Je spojován s atentátem na Boeing 747 americké společnosti PanAm, který zničila 21. prosince 1988 bomba na palubě nad skotským Lockerbie, což si vyžádalo 270 obětí. Při dalším atentátu na Douglas DC-10 francouzské společnosti UTA zemřelo 19. září 1989 170 lidí.
Agresivní Kaddáfího politika skončila po pádu železné opony, kdy už nemohl využívat sporů mezi supervelmocemi. Mezinárodní izolaci se mu podařilo prolomit, když se po pádu Saddáma Husajna zřekl vývoje zbraní hromadného ničení a odškodnil oběti atentátu v Lockerbie. Dokonce se domluvil s Brity a Francouzi na těžbě ropy, ani to však ekonomický propad Libye nezastavilo.

Noc, kdy vyhaslo 270 životů: Předvánoční atentát v roce 1988 nad Lockerbie

Evropa

Protesty sílí

Nejhorší situace byla na východě Libye, kde protesty začaly. V Benghází se 15. února sešlo před policejní stanicí několik set lidí, kteří byli násilím rozehnáni.

Protesty pokračovaly následující den a na 17. února naplánovala libyjská exilová opozice „den hněvu“, demonstrace se konaly v Benghází, Bajdě, Darná, Zintánu a Adždabíji.

Policisté k rozhánění davu použili ostrou munici, ale následující den bylo demonstrantů v Benghází více, část ochránců zákona se přidala na jejich stranu, další utekli.

Foto: Profimedia.cz

Odpůrci Muammara Kaddáfího

Od 18. února probíhaly tvrdé boje o ovládnutí Misuráty a od 24. února vzbouřenci kontrolovali Zavíju a Tobruk.

O den později zažil první velkou demonstraci Tripolis. Opoziční Národní přechodná rada, jejímž úkolem bylo koordinovat protestující z různých částí země, byla ustavena 27. února.

Vedle studentů a učitelů nebo umělců však bylo mezi demonstranty i hodně islamistů. Právě tím Kaddáfí obhajoval tvrdé zásahy, podle něj byli mezi protestujícími i členové al-Káidy.

Přes tvrdé zásahy se vládním silám na přelomu února a března nepodařilo dobýt zpět Ghajrán a Brigu, vzbouřenci naopak 4. a 5. dubna ovládli Rás Lanúf a Bin Džavád.

Foto: Profimedia.cz

Libyjští vzbouřenci ostřelují postavení Kaddáfího vládních vojsk v Rás Lanúfu.

Kaddáfí pak nasadil elitní armádní jednotky; 6. března zahájily vládní síly rozsáhlou ofenzívu za použití tanků a letectva a postupně dobyly zpět Rás Lanúf i Zavíju. Diktátor však čelil stále většímu mezinárodnímu tlaku.

Francie 10. března uznala Národní přechodnou radu jako reprezentanta země a 17. března 2011 byla vyhlášena nad Libyí bezletová zóna, aby Kaddáfí nemohl použít k podpoře svých jednotek vrtulníky a letadla.

Hrozbu zahraniční intervence, na kterou naléhaly Francie a Británie, se pokusil 18. března odvrátit ministr zahraničí Músa Kúsa, který vyhlásil příměří, jenomže ostřelování Adždabíjy a Misuráty pokračovalo.

Americký prezident Barack Obama, který přitom nechtěl jít do války, nařídil podniknout na Libyi letecké útoky.

Mezinárodní vojenská intervence

Vojenskou intervenci zahájila 19. března Francie, která podnikla první nálety. Následovalo americké ostřelování raketami s plochou dráhou letu. A vzápětí britské útoky. Velení operací převzalo 25. března NATO.

Likvidace libyjské protivzdušné obrany a základen vládních sil usnadnila postup rebelů, kterým vládní síly nebyly schopné čelit.[celá zpráva]

Foto: Profimedia.cz

Americká F-16 vzlétá k útoku na Libyi

NATO prodloužilo 1. června misi o 90 dní. V půlce června 2011 začali vzbouřenci postupovat od hranic Tuniska. Během srpna ovládli celou oblast u hranic do hloubky sta kilometrů.

Obklíčený přístav Zavíja osvobodili a týž den ovládli při postupu z východu většinu Brigy. Rás Lanúf ovládli 23. srpna a hlavní město Tripolis padlo 28. srpna.

Povstalci dobyli Kaddáfího komplex, hledají plukovníka

Svět

Smrt Kaddáfího

I když se spekulovalo, že Mummar Kaddáfí po pádu Tripolisu zamíří na jih do pouště ke kmenům, které mu zůstaly věrné, protože nabídky k emigraci odmítl, vydal se do rodné Syrty, která byla s Baní Valídem poslední baštou jeho zastánců.

V Syrtě se skrýval až do chvíle, kdy se rozhořela bitva o město a bylo jasné, že ho ovládnou vzbouřenci.

Kaddáfí se svými věrnými, mezi nimiž byl i bývalý ministr obrany abú Bakr Junís Džabr, vyrazil 20. října kolem 8:30 z města v koloně 75 vozidel.

Zpozorovalo ji britské komando, které bylo vysláno na průzkum poté, co se podařilo zachytit satelitní hovor Kaddáfího. Na kolonu ze vzduchu zaútočil americký bezpilotní predator i francouzské Mirage 2000D.

Při náletech bylo zničeno přes dvacet vozidel a zahynulo několik desítek Kaddáfího věrných. Zasaženo bylo i vozidlo těsně před plukovníkovým.

.

Foto: Profimedia.cz

Kaddáfí se schoval se synem Mutasímem a exministrem obrany v nedalekém domě, který ostřelovali vzbouřenci postupující po zemi. Syn se rozhodl s dvaceti členy ochranky podívat se po nezničených autech a přesvědčil otce, aby se k nim přidal.

Plazili se v písku a využívali zavlažovací systém. Jeden granát, který hodili, se odrazil od zdi a dopadl zpět. Zabil strážce i exministra.

Plukovník se pak schoval v meliorační rouře. Tam jej nalezli vzbouřenci, plukovníka vytáhli a za ne zcela jasných okolností ho zavraždili.

Záběry potvrzují, že Kaddáfího lynčovali

Svět

Jedno z videí zachycuje Kaddáfího ještě živého, jak jej vzbouřenci zakrváceného vlečou k sanitce.

Další záběry ukázaly, jak byl bodán bajonetem a jak se pak vedle bezvládného polosvlečeného těla diktátora vzbouřenci z Misuráty radovali a stříleli do vzduchu. Je vidět, že Kaddáfí měl na hlavě střelnou ránu.

Podle pitvy Kaddáfího zabila kulka, která ho zasáhla do hlavy. Střelen byl i do břicha a měl zraněnou nohu, zřejmě od střepin. Vzbouřenci popřeli, že by byl vydán rozkaz ho zabít.

Kaddáfího mrtvé tělo bylo uloženo do chladicího boxu v Misurátě a do 24. října vystavováno spolu s mrtvým tělem jeho syna Mutasina, který zemřel za nejasných okolností během útěku ze Syrty. Aby každý viděl, že je diktátor mrtvý.

Foto: Profimedia.cz

Tělo Muammara Kaddáfího vystavené v mrazáku v Misurátě

Kaddáfího smrt ukončila boj vzbouřenců proti jeho vládě. Prozatímní vzbouřenecký premiér Mahmúd Džibríl oznámil tři dny po Kaddáfího smrti v Benghází, že Libye byla osvobozena.

Protože vzbouřenci kvůli smrti Kaddáfího čelili kritice ze zahraničí, zdůraznil, že si přál, aby byl plukovník dopaden a souzen za zločiny proti lidskosti. Sám si přál být žalobcem.

Vysoký představitel vzbouřenecké Národní přechodné rady Ali Tarhúní pak přiznal, že během bitvy o Syrtu došlo porušování lidských práv.

I když britský ministr zahraničí William Hague dával najevo svou nespokojenost, že Kaddáfí nebyl souzen, většina západních politiků vítala, že je po smrti.

Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová s úsměvem řekla: „Přišli jsme. Viděli jsme. Je mrtvý.“ Italský premiér Silvio Berlusconi dal najevo naději, že smrt Kaddáfího znamená konec války v Libyi.

Opak byl však pravdou.

Chaos po pádu diktátora

Pád Kaddáfího nepřinesl Libyi dosud stabilitu, je rozvrácená i deset let po jeho smrti, i když bylo na konci loňského roku uzavřeno příměří mezi hlavními frakcemi a vytvořila se další společná vláda.

Kaddáfího odpůrci tvořili nesourodou skupinu, kterou spojoval jen odpor k diktátorovi, jinak ale měl každý své cíle. Jednotlivé kmeny prosazovaly vlastní zájmy.

Nešlo však jen o tradiční soupeření mezi východem země, reprezentovaným Benghází a Tobrukem, a jejím západem.

Na povrch vypluly etnické třenice mezi Araby, k nimž patřili obyvatelé Zintánu, kmeny turkického původu z Misuráty, Berbery a potomky Čerkesů.

Ještě v létě 2012 se zdálo, že vývoj bude poklidný, protože proběhly volby do Všeobecného národního kongresu GNC, který 8. srpna 2012 převzal na 18 měsíců moc od Národní přechodné rady.

Šok přišel 11. září 2012, když členové skupiny Ansar aš-šaría zaútočili na americký konzulát v Benghází, při kterém zemřel v plamenech velvyslanec Christopher Stevens a šéf kanceláře americké diplomatické služby Sean Smith.

O několik hodin později, už 12. září, následoval minometný útok na půldruhého kilometru vzdálenou budovu, kterou využívala CIA a kde zemřeli dva jí najatí zaměstnanci Tyrone S. Wood a Gleb Doherty.

Libyjská milice zabila velvyslance USA

Svět

Byť se předpokládalo, že útokem vyvrcholil spontánní protest, vyšetřování ukázalo, že byl plánovaný a stála za ním skupina, která bojovala proti Kaddáfímu.

Plukovníkova slova o zapojení teroristů do protestů se ukázala pravdivá. Šetření navíc prokázalo, že byla podceňována bezpečnost v obou budovách a opomíjely se varovné zprávy i nárůst násilí, což nakonec přiznala i Clintonová.

I to přispělo k jejímu odchodu z funkce. Po útoku byl konzulát v Benghází uzavřen a na velvyslanectví v Tripolisu zůstal jen nezbytný personál.

Útoku na americký konzulát v Benghází šlo předejít, Clintonová selhala

Amerika

Zhroucený stát se stal rejdištěm teroristů

Část Libye se ocitla pod kontrolou islámských radikálů, působili tam revolucionáři z Benghází vedení skupinou Ansar aš-šaría i Šúra Mudžáhidů v Darná.

Proti islamistům z Ansár aš-šaría a Brigádám mučedníků 17. února zasáhla 16. května 2014 Libyjská národní armáda (LNA) vedená generálem Chalífou Haftarem, což si vyžádalo desítky mrtvých.

Bojovalo se však nejen v Benghází. Haftarovi vojáci v květnu na čas obsadili i budovu parlamentu v Tripolisu. Poslanci totiž krátce před plánovanými volbami vybrali nového premiéra Ahmada Mitíka, podporovaného Muslimským bratrstvem.

Boje mezi milicemi v Benghází mají na 50 obětí

Svět

Situaci neuklidnily ani volby z 25. května, jichž se účastnilo jen 18 procent voličů. Jen potvrdily rozdělení země, kde byly po volbách dvě vlády a dva parlamenty. Končící parlament odmítl uznat právoplatnost nového s převahou islamistů.

Mezinárodně byl v roce 2014 uznáván jen původní parlament, který přesídlil do Tobruku, a s ním spojená vláda i Libyjská národní armáda vedená Chalífou Haftarem.

Zvraty v kariéře polního maršála Chalífy Haftara
Chalífa Haftar, narozený 7. listopadu 1943 v Adždabíji, patřil k důstojníkům armády, kteří Kaddáfímu v roce 1969 pomohli k moci. V roce 1973 působil v libyjském kontingentu, který bojoval na straně Arabů v jomkippurské válce s Izraelem.
S Kaddáfím se rozešel v 80. letech během neúspěšné libyjské intervence v Čadu. Když padl v roce 1987 do zajetí, plukovník se k němu obrátil zády.
Haftar, který se dostal do Zairu, pak plánoval puč s americkou pomocí, ta však po konci studené války nepřišla a Haftar se v 1990 dostal s pomocí CIA do USA, kde získal i občanství.
V roce 1993 byl v Libyi odsouzen v nepřítomnosti k smrti a v roce 1996 se zapojil do neúspěšného povstání proti Kaddáfímu, po kterém se opět vrátil do USA.
V březnu 2011 se Haftar vrátil do Libye, ale Národní přechodná rada ho nepotvrdila ve funkci vrchního velitele vzbouřeneckých sil. Velitelem libyjské národní armády se stal až 17. listopadu 2011.

Za nastalého chaosu byla 13. prosince 2014 ustavena Libyjská provincie Islámského státu, který byl ten rok na vrcholu moci. Ovládl tehdy sever a západ Iráku.

Libyjská odnož na sebe upozornila, když v lednu 2015 zajala v zemi koptské křesťany z Egypta a poté zveřejnila záběry, jak jich 21 sťala. Stála také za útokem na hotel Corynthia v Tripolisu, kde skupina teroristů zabila 27. ledna deset lidí.

Foto: Profimedia.cz

Chalífa Haftar na fotografii z roku 2020

Koncem roku 2015 ovládal Islámský stát v Libyi pruh pobřeží od Sidru, kde ohrožovala ropná pole i terminál Ras Lanúf, přes Syrtu až k Misurátě.

Jak uvedl v roce 2016 Ted Bromund z konzervativní nadace Heritage, Libye se změnila „z výjimečně tyranského a vražedného režimu ve zhroucený stát s rozsáhlým násilným působení islamistů“.

Radikálové z Islámského státu zveřejnili video se stětím 21 egyptských křesťanů

Blízký a Střední východ

S odstupem se kriticky na intervenci v Libyi díval i tehdejší český ministr zahraničí Alexandr Vondra.

„Operace v Libyi, Sýrii, Afghánistánu a vlastně i Irák jsou selháním. U některých z nich ale byl vpád vynucený okolnostmi. Libye byla do jisté míry také vynucená, protože se v rámci arabského jara povstání přesunulo do Libye a vznikl tlak mediální i reálpolitický,” uvedl Vondra.

„Ve Francii a v Británii roli hrály jejich byznysové zájmy. Spojené státy do toho jít nechtěly a najednou byly vystaveny jejich žádosti - pojďte nám pomoct, protože to nezvládneme sami. Čili zase nenaplánovaná věc s nejasně definovaným cílem,“ dodal.

Chaosu využívali převaděči. Libye se stala centrem, odkud se migranti z Afriky i Blízkého východu, kde postupoval Islámský stát a pokračovala vleklá občanská válka v Sýrii, dostávali před Středozemní moře do Itálie.

Naplnila se tak Kaddáfího slova, že pokud on padne, bude Evropa čelit přílivu migrantů. Sám je na základě s dohody s italským premiérem Silviem Berlusconim zadržoval v táborech na svém území, za což získával řadu výhod.

Ani Berlusconi se ho však na počátku roku 2011 nezastal.

Haftarův boj s islamisty a tažení na Tripolis

Vytlačit salafisty z východu Libye se snažil Haftar, ale dlouho se mu to nedařilo, byť použil i letadla. Nakonec mu Francie, která měla na východě Libye zájem pokračovat v těžbě ropy a plynu, na konci roku 2015 poslala vojenské poradce a specialisty na boj v obydlených zónách.

Pak se začala situace obracet a v roce 2017 LNA po krutých bojích ovládla Benghází.

V té době se však politická situace změnila, protože země měla od roku 2016 už tři vlády, když vznikla mezinárodně uznávaná vláda národní jednoty GNA vedená Faízem Sarrádžem.

Na jejím vzniku se podílela i východolibyjská vláda. Východolibyjský parlament sídlící v Tobruku ji však neuznal, protože nepotvrdila Haftara ve funkci velitele LNA. Libyjská národní armáda se tak rázem stala vzbouřeneckou skupinou.

Východisko z krize se nedařilo nalézt, Sarrádž i Haftar, který byl povýšen na polního maršála, se sice v roce 2017 setkali na konferenci pořádané OSN, ale odmítli spolu jednat.

Poté, co Haftar vyčistil od radikálů Benghází a v červenci 2018 je vyhnal i z Darná, rozhodl se celou zemi dobýt silou, protože měl podporu Egypta, Kataru i Francie a podařilo se mu získat na svou stranu i Rusko.

Tažení na Tripolis zahájil 4. dubna 2019, obhajoval je tím, že Vládu národní jednoty GNA hájí milice z Misuráty, v jejichž řadách bojuje řada islamistů.

Haftara podporovali ruští žoldnéři z Wagnerovy skupiny, pádu Tripolisu ale zabránilo Turecko, které začalo milicím z Misuráty navzdory embargu dodávat zbraně včetně dronů a obrněných automobilů.

Na začátku roku 2020 dokonce vyslalo Turecko do Libye i vojáky. Ještě v lednu 2020 Haftar ovládl Syrtu, ale Tripolis hájený s pomocí Ankary už dobýt nedokázal a 4. června 2020 oznámil, že se z okolí hlavního města stahuje.

Turecko chtělo jeho úplnou porážku, ale proti tomu se postavil Egypt.

Polní maršál Haftar se stáhl z Tripolisu, město kontroluje vláda

Svět

Poté, co Sarrádž slíbil, že odstoupí z funkce, bylo 23. října 2020 podepsáno příměří. Letos v únoru byl vybrán nový premiér Abdal Hamíd Muhammad Dbaíbá, který má podporou kmenů na západě země, a trojčlenná prezidentská rada.

Té předsedá libyjský diplomat Muhammad Júnis Manfí mající podporu východní části země ovládané polním maršálem Chalífou Haftarem. Jejich úkolem bude uspořádat 24. prosince celostátní volby.

Reklama

Výběr článků