Trump nepochopil Rusko a naivně skočil na Putinovy lži, vysvětluje expert

Je to jednoduché, Putin a vládnoucí ruská garnitura příměří nechtějí, protože válku používají k upevnění moci a jakékoli ústupky by pro ně znamenaly oslabení. Byli by vnímáni jako někdo, kdo nedosáhl cílů, které chtěl. Hlavním cílem je změna ukrajinského režimu, který se jim nelíbí, chtějí, aby ukrajinská vláda byla proruská a neorientovala se na EU a NATO. To slyšíme od roku 2014, že je ukrajinská vláda fašistická a nelegitimní a že Ukrajinci nejsou národ. A dalším cílem je obsazení části Ukrajiny.

Všimněte si, že Rusové donedávna prezentovali válku jako konflikt s celým Západem a s nástupem Trumpa to už takto nezní. Nyní je největší zlo Evropská unie a ne Amerika. Trump jim otevřel dveře a Putin jednání používá k posilování své image ve světě, když říká: Trump uznal, že máme pravdu, a my jsme ochotní zasednout k jednacímu stolu. Ale příměří podmiňují stále tímtéž: anexí ukrajinských oblastí a změnou ukrajinského režimu. A proto Rusko stále útočí, protože nedosáhlo svých cílů a není v jeho zájmu válku ukončit.

V Rusku určitě za hlupáka není, naopak je hrdina, který Rusku vrátil velikost. Horší je, že Trumpovu rétoriku přebírá řada politiků a médií i v Česku. Začalo se zpochybňovat, že Rusko je jednoznačným agresorem, a je nám podsouván Putinův narativ, že za válku může Západ. V tom je Putin částečně úspěšný, přestože většina Čechů ví, kdo je agresor, ale už se mnohem víc relativizuje: „kdoví, jak to bylo“.

Trump neměl od počátku žádný plán. Myslel si, že z pozice amerického prezidenta bude moc dělat cokoli a všichni ho poslechnou a vše bude skvělé. Otázkou je, jestli byl tak naivní, nebo je v tom něco jiného. Ukázalo se, že to nejde, protože vůbec nepochopil Rusko. Američané se stali protivníkem Sovětského svazu na konci druhé světové války, když americký diplomat a ambasador v Moskvě George Kennan vysvětlil prezidentu Harrymu Trumanovi, že Stalin není důvěryhodný partner a že jeho cíle se s americkými vůbec neshodují. A Američané toto ctili celou studenou válku a až Trump skočil na Putinovu lež, že mohou být partnery a že se mohou respektovat.

To je zásadní Trumpova chyba. Jestli si to uvědomil, tak jedině dobře, ale obávám se, že je schopen dalších kotrmelců.

To je jedno z vysvětlení. Ale jedním z povahových rysů Donalda Trumpa je, že si hraje na reál politiku, že Amerika je velmoc, která bude jednat jen se sobě rovnými. A možná jako rovného vidí Putina. Také se určitě vzhlíží v autoritářských praktikách, protože usiluje o posílení svého politického postavení. A máte pravdu - pro USA je mnohem větší nebezpečí Čína a také je více zajímá indo-pacifický prostor než Evropa.

Jedna by mohla být velice rychlá. A to je smrt Putina. Nemám konspirační tendence a nemluvím o nemocech. Ale je to smrtelník. Druhá varianta je, že se ho někdo z ruské věrchušky bude chtít zbavit. A v poslední době se dějí určité změny, které destabilizují a rozkolísávají Putinův systém založený na ekonomicko-vojenském základě silovčiků a oligarchů a politických elit, jež na autoritářském systému profitují. Pokud nebude Putin, tak ta válka rychle skončí.

Pokud bude válka pokračovat, tak bude stále umírat hodně Ukrajinců. Ale zašli už tak daleko, už se brání tři roky a docela úspěšně, tak se budou bránit dál. Uvědomují si, že slábnou a že není dobré, když se od nich USA a některé evropské státy odvrací, ale je na nich stále více patrné, že vnímají nutnost se vzepřít osudu. To bylo vidět už na obou revolucích: oranžové i na Majdanu. Je vidět, že jsou velice pevní a chtějí dál vzdorovat a budou se bránit, i když budou Rusové dál postupovat. Nevidím tam nikde chuť kapitulovat.

Čím dál větší. Jsou tam vidět stále výraznější kulturně-politické změny. Před rokem 2014 byla Ukrajina nejednotná v tom, kdo je Ukrajinec a kam směřují. Politická scéna byla hodně rozmanitá, část byla proevropská, část nacionalistická a část proruská. Dnes vidíme, jak se ukrajinská společnost sjednotila. A v tom Putin prohrál. Nedaří se mu v informační válce. Myslel si, že proruskou část přesvědčí a vyvolá převrat, ale i ta proruská část pochopila, že Rusko je existenciální hrozbou. Vede to dokonce k tomu, že i ti, kteří byli vždy ruskojazyční, se začínají učit ukrajinsky a užívají ukrajinštinu mnohem více.

Sankce jsou důležité i z etické roviny, protože obchodovat s vrahem není akceptovatelné. Ruská ekonomika je velmi jednoduchá, je založená na těžbě a jednoduchém průmyslu. Bohužel na vývoz ropy a minerálů nejde účinně sankce použít, protože exportují přes třetí země. Pro Ukrajinu je špatná zpráva, že Rusové dál chtějí sypat svoje lidské i materiální zdroje do války, a pokud se Rusko nezhroutí, tak nebude mít Ukrajina klid.

Většina Rusů je apolitická. Apriori nevěří demokracii a ti, kteří zažili 90. roky, tak na demokracii nevzpomínají rádi a vzhlížejí k autoritářství. Je to hodně živené Putinem a jeho kultem osobnosti. Ti, kteří s režimem nesouhlasili, jsou už pryč anebo jsou zatlačení. Ruský systém je podobný tomu, co bylo u nás za socialismu. Mají třeba paragraf, který se týká hanobení armády a je za něj až šest let natvrdo. A nemusíte protestovat na ulici, stačí post na sociální síti. Soudy si to mohou vykládat, jak potřebují, a mačkají lidi, aby se báli cokoli říci a byli úplně apatičtí. Ruská společnost se bouřit nebude. Mají sice vážné ekonomické problémy, ale oni jsou v tom zvyklí žít.

Systém se mění hlavně tím, že začaly bohatnout i části světa, které byly marginalizovány. A to nemusí být špatně a může to být pro nás příležitost. Politolog Francis Fukuyama řekl, že nástup Číny nemusí znamenat úpadek Západu, ale že se Čína pouze vrací tam, kde byla. Je to miliardová země, která měla skvělou kulturu a historii. Pouze zažila století ponížení a teď se vrací zpět. Týká se to i jiných regionů, které vidí svět z úplně jiné perspektivy a chtějí mít také své slovo. Nejde jen o soutěžení velmocí. Je tu 194 suverénních zemí a Západ reprezentuje jen malou část.

Ale některé z nich jsou autoritářské, kde vůdci zatahují vnější politiku do vnitřní. Je to Rusko, ale i Čína, Turecko nebo Írán. Tam se hrají různé geopolitické hry, ale ne v zájmu lidí, ale jen vůdců, kteří chtějí udržet svou pozici. A nejen tyto země, ale i další z uskupení BRICS, jako je Brazílie či Indie, jež neměly dříve takovou reputaci a neměly respekt Západu, chtějí změnit systém, aby byly více respektovány.

Obojí je možné. Konflikt je vedený vždy z pozice autoritářských vlád, protože ty si ho mohou dovolit. Demokracie neválčí. Čtenáři asi namítnou, že Američané válčili za studené války a v nultých letech proti terorismu. To ale nebylo kvůli posílení americké vlády, protože Američanům je zahraniční politika šumák. To bylo vedeno z idealistických cílů v domnění, že USA je vedoucí velmocí, která má chránit principy. Ale je tu i optimistická verze, protože ani Čína nemá zájem na globálním konfliktu, v němž může hodně ztratit. Teď ekonomicky rostou a soupeří o zdroje, ale ekonomickou cestou. Ke konfliktům to může vést, ale spíše regionálním, nemyslím si, že hrozí globální, jaderná apokalypsa. Má se Evropa obávat, že úplně ztratí vliv i prosperitu?

Měli bychom se obávat hlavně sebe. Naše pozice a stabilita vychází ze stability Evropské unie. Ta není jen o dotacích, úřednících a byrokracii, ale je to systém založený na tom, že demokratické země odvrhly nacionalismus a začaly budovat společenství bez nacionalistických ambic. Měli bychom si uvědomit, že je lepší patřit do tohoto světa. Nacionalismus, jak ho vidíme třeba na Slovensku, Maďarsku nebo Rumunsku, kde je společnost rozdělena a hodně se mluví o rumunských zájmech, není budoucnost. Pokud by Rumunsko opustilo Unii, tak by to pro ně byla katastrofa. Evropská unie, i když nemá vlastní armádu, tak je to silný globální hráč.

Ano, ale je potřeba říci, že to je hlavně Trump, který víří vody. Většina Američanů nás stále vnímá jako kulturního spojence a jsme jim určitě bližší než Číňané nebo Indové. Evropa se snaží dělat nějakou zahraniční agendu a zaujímat pozici. Není to vždy efektivní, například u nedodržování sankcí vůči Rusku, chvíli to trvá, než se to rozhýbá, ale zaplať pánbůh za to. Je to 27 států a to je hodně a že se dokážou na řadě věcí dohodnout, je skvělá ukázka, že EU má smysl.

Američané dali dost jasně najevo, že Tchaj-wan, Japonsko a Jižní Korea jsou pilíře jejich politiky v Pacifiku a že se to nezmění ani za Trumpa. A čínský prezident Si Ťin-pching si to uvědomuje, i když vystrkuje drápky a zkouší americké reakce. Ale Američané nic nezměnili na tom, že jsou garantem bezpečnosti tohoto prostoru. I severokorejský vůdce Kim Čong-un si uvědomuje, že Jižní Korea je pod deštníkem americké armády a že by neměl žádnou šanci. I když má jaderné zbraně, tak si uvědomuje, že by šlo o destrukci sebe sama.

Totéž se týká Číny a Tchaj-wanu. Tchaj-wan je světová velmoc ve výrobě nejvyspělejších čipů a nikdo se bez nich neobejde, ani Čína. A to bude Čínu brzdit, aby se uchýlila k nějaké válečné akci a destrukci.