Článek
Blízký východ považuje vystudovaná arabistka, íránistka a archeoložka za svět, kterému my Evropané vůbec nerozumíme. Stereotypy a předsudky podle ní pomáhají z části formovat i média a množství informací o válkách, násilí, zlu a skandálech.
„Problémy, které jsou s regionem spjaté, jsou samozřejmě pravdivé, reálné a ohrožují i nás. Ale svět není černobílý, je spíše do šeda. O skandálech se píše lépe než o hezkých věcech, což říkám i z pohledu novinářky, která ví, co chtějí lidé číst. Z toho důvodu si o Blízkém východě myslíme jen to nejhorší, i když je to oblast, která má hodně co nabídnout po stránce kulturní, historické i společenské,“ konstatuje Hrabalová v podcastu.
Sledujte podcast Slepá mapa také na Instagramu, ať vám neutečou další zajímavé informace o chystaných dílech, kvízy či bonusový obsah.
Že existuje řada předsudků o muslimském světě, ovšem chápe. Sama je totiž také mívala. „Vyrůstala jsem v Olomouci, kde žil jediný černoch. Vždy, když šel po ulici, tak jsme si říkali koukej, koukej, černoch. Když jsem pak jela poprvé do Senegalu, byla jsem hodně nervózní. Blonďatá, naivní a blbá dvacítka. To samé s Blízkým východem, kterému jsem jako teenager vůbec nerozuměla. Když proběhly útoky na dvojčata (útok na Světové obchodní centrum v New Yorku, 11. 9. 2001 - pozn. red.), tak jsem řekla něco ve smyslu, že co Arab, to terorista. Teď bych si za to nafackovala.“
Předsudky jsou podle Hrabalové do jisté míry iracionální, před problémy zemí, jako jsou třeba Jižní Súdán či Afghánistán, však oči nezavírá.
„Pro ženy je ostražitost na místě úplně všude. Osobně bych byla opatrnější třeba v Latinské Americe, kterou jsem také navštívila. Islámský svět má ale velkou výhodu, a tou je absence alkoholu. Alkohol k bezpečí žen moc nepřispívá,“ míní.
Lákadlem jsou lidé
Lásku k arabskému, africkému či perskému světu pro Hrabalovou odstartoval Erasmus ve Francii, kde se zamilovala do přednášek na téma středověkého Egypta.
„Blízký východ byl v té době oproti Evropě napřed z hlediska znalostí. Já o tom tehdy slyšela vůbec poprvé, takže jsem hned běžela domů, půjčila si knížky, změnila sylabus a už jsem z toho regionu hlavou ani tělem nikdy neodešla.“
Lenku Hrabalovou provází muslimský svět už od vysoké školy.
Ještě během studií žila Hrabalová nejprve v Jordánsku a pak takřka dva roky v Maroku, které považuje společně s Íránem za své největší „srdcovky“. Do regionu ji coby archeoložku nalákaly primárně památky, dnes se však specializuje spíše na moderní dějiny. A když do oblasti severní Afriky či Blízkého a Středního východu vyráží, je to primárně kvůli lidem.
„Miluji náboženské festivaly, ačkoli jsem absolutní ateistka. Ale velmi ráda koukám na to, jak jiní lidé věří. Jsem schopná si sednout do mešity, kostela či jiné svatyně, čučet a potom se bavit s lidmi. Životní styl v tamních městech je velmi podobný tomu našemu, možná by vás i překvapilo, jak moc. Ale když odjedete na venkov, otevře se vám úplně jiný svět.“
S Talibánci se nefotí
Hrabalová se při výpravách nevyhýbá ani zemím, které mají pověst nebezpečných. Její zatím poslední cesta vedla do Afghánistánu, jehož negativní obraz považuje za značně zjednodušený.
„Řekněme, že Talibán má podporu zhruba 40 procent lidí v zemi, zbytek obyvatel jeho fanoušky úplně není. Lidé mohou oprávněně nadávat na lidská a ženská práva či ekonomickou situaci, ale co se líbí všem je to, že Talibán obnovil v zemi bezpečnost. Předtím Talibán útočil, ale po odchodu amerických vojsk už nemá kdo útočit, takže se bezpečí výrazně zlepšilo,“ popisuje Hrabalová pragmaticky.
Dodává, že část lidí je se životem v zemi spokojená a část extrémně nespokojená, ale pro turisty je teď situace víceméně stabilní. Je to i z důvodu, že se radikální hnutí snaží vylepšit reputaci země.
„Cestovní ruch je pro Talibán jistá páka. Lidé přijedou, vše si nafotí, ukazují, jak je Afghánistán hezký a zlepšují tím image země,“ vysvětluje.
Zároveň upozorňuje na řadu cestovatelů, kteří se fotí s ozbrojenci a pomáhají tak normalizovat Talibán v zahraničí. „Nesmíte zapomínat na to, že vy jako turista jste sice relativně v pohodě a pobyt si užijete, ale nemusíte tam žít.“
Hrabalová navíc vysvětluje, že cizinky mají při cestách do oblasti Blízkého východu i jiná práva. „Používá se titul honorární žena, což znamená, že jste víc než místní žena, ale stále nejste muž. Mně třeba při konverzaci hodně pomáhá, že mám doktorský titul. Nejsem člověk, který by se něčím takovým normálně oháněl, ale tam jste díky tomu najednou partner pro konverzaci.“
Jak nahlíží vystudovaná archeoložka na ničení památek? Je Afghánistán přívětivý vůči turistům, obzvláště cizinkám? Proč není dobrý nápad fotit se s ozbrojeným Talibáncem? Jaké stereotypy panují vůči Evropanům na Blízkém východě? Jsou lidská práva v islámském světě na vzestupu? Za jakou cenu se tak mnohdy děje? A jaký vliv mají změny klimatu na migraci? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.
Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.
Podcast Slepá mapa pravidelně přináší rozhovory o blízkých i vzdálených koutech naší planety, exotických kulturách, lokálních pamětihodnostech a jedinečných cestovatelských zážitcích. Pusťte si Slepou mapu třeba na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.
Poslechněte si i naše další podcasty:
