Japonsko

Od konce 60. let patřilo Japonsku druhé místo v pořadí světových ekonomik. O čtyřicet let později jej z dominantní pozice vytlačila Čína. Propad způsobil realitní krach na počátku 90.let. Další pohromou bylo ničivé zemětřesení v roce 2011, zatím největší, jaké zemi samurajů postihlo. Všechna úskalí ale země statečně překonává a dnes patří mezi světové jedničky v oblasti ekonomiky.

Japonsko je specifický stát, globálně zcela nepostradatelný, ačkoli se mu daří po léta zůstávat do značné míry uzavřený okolnímu světu. Důvodem je zejména jedinečná kultura, která je pevně zakotvená v tradičních hodnotách a zvycích. Na druhou stranu je ale Japonsko celosvětovou technologickou jedničkou. V žádné jiné zemi není kontrast mezi pozůstatky z dávných dob a moderními výdobytky tak znatelný jako v Japonsku.

Jeho občané, kteří jsou stejně specifičtí jako celá země, jsou pověstní svou přísnou výchovou a disciplínou, precizností, důrazem na hygienu a společenské chování. Také kriminalita je v Japonsku na velmi nízké úrovni. Celá společnost se řídí silnou společenskou a zaměstnaneckou hierarchií, jejíž původ sahá až do prvního tisíciletí, kdy bylo uzákoněno rozvrstvení podle povolání. Velká část zaběhnutých tradic je však v současnosti ohrožena západními zvyklostmi a ideály, k nimž tíhnou zejména mladí lidé.

Země vycházejícího slunce se rozkládá na čtyřech hlavních ostrovech o celkové výměře bezmála 380 tisíc kilometrů čtverečních. Stát v Pacifiku se kromě vlastního území na východním okraji asijského kontinentu pře také o ostrovy Senkaku ve Východočínském moři. O neobydlené ostrovy, na nichž se nachází významná naleziště ropy a zemního plynu, se uchází také Čína a Tchaj-wan.

Vleklý spor se odehrává také v Kurilách, které od porážky Japonska v roce 1945 ovládá Rusko, ačkoli Japonci považují část z nich za své území. Kvůli tomuto sporu dosud mezi oběma zeměmi nedošlo k uzavření míru. Když v roce 2010 ruský prezident Dmitrij Medveděv navzdory varování Tokia sporné souostroví navštívil, vzedmula se v Japonsku vlna nevole, která měla za následek i dočasné stažení japonského velvyslance z Moskvy.

Celý stát je rozdělen na 47 prefektur. Nejvýznamnější z nich je městská oblast Tokia. Jedná se o nejrozsáhlejší světovou aglomeraci, jejímž poznávacím znakem je maximální modernizace. Na jeho území se nachází císařský palác a vládní budovy. Samotné město obývá kolem 8 milionů lidí.

Celkem žije v Japonsku kolem 130 milionů obyvatel, což při jeho rozloze znamená, že na jednom kilometru čtverečním žije průměrně asi 340 osob. Více než tři čtvrtiny populace žijí v rozlehlých městech při pobřeží čtyř hornatých a zalesněných ostrovů. Zemi trápí stárnoucí populace. Zhruba čtvrtinu obyvatel tvoří lidé starší 64 let, kolem 70 tisíc obyvatel je přes 100 let. Navíc v Japonsku dlouhodobě klesá porodnost.

Etnicky je Japonsko silně celistvé, k čemuž velkou měrou přispívá tamní složitá imigrační politika. Jen necelá dvě procenta tvoří cizinci, mezi nimiž převládají Číňané, Korejci, Brazilci a Filipínci. Velkou část tvoří pracovníci zahraničních firem, které mají v ostrovní zemi své pobočky.

Specialitou Japonska je šintoismus, náboženství, které se provozuje výhradně tam. Spočívá zejména v emocionální rovině a klade důraz na mystiku a úctu k přírodě. Společně s buddhismem se k němu hlásí více než čtyři pětiny obyvatel. Většina z nich navíc kombinuje víru a rituály obou těchto náboženství.

Kvůli nízkému počtu cizinců se na japonských ostrovech hovoří téměř výhradně japonsky, což platí i pro zahraniční obchodníky, jimž se doporučuje vzít si k ruce tlumočníka. Japonština nespadá do žádné jazykové skupiny a je označována za izolovaný jazyk. Písmo, které se pro ni užívá, převzali Japonci od Číňanů kolem 5. století a uzpůsobili si je pro vlastní jazyk. Dnes je nemožné zjistit, kolik znaků přesně obsahuje.

Japonsko leží v problémové oblasti, kterou nezřídka postihují přírodní katastrofy. Časté jsou například tajfuny. Ještě větší hrozbu ale představuje zemětřesení. Země totiž leží na hranicích minimálně tří tektonických desek. Ostrovní stát postihuje celá pětina všech zemětřesení světa, proto jim Japonsko předchází pomocí nejrůznějších opatření, zejména v oblasti architektury. Je také známo, že Japonci procházejí pravidelně evakuačními cvičeními a prakticky pořád mají v dosahu evakuační zavazadla.

V březnu 2011 postihlo Japonsko ničivé zemětřesení o síle 8,9 stupně Richterovy škály, které se zapsalo jako páté nejsilnější na světě od roku 1900. Společně s následující vlnou tsunami katastrofálně poničilo severovýchodní část země a počty obětí se vyšplhaly do tisíců. Katastrofa ovlivnila zemi prakticky ve všech směrech, zejména co se týče hospodářství.

Ta se přitom právě vzpamatovávala z šoku, který vyvolala celosvětová krize v roce 2009. Japonsko, coby země silně závislá na exportu, jí byla značně postižena. Země prožívala největší hospodářský propad za více než tři dekády a pokles ekonomiky byl dokonce nejsilnější mezi všemi členskými státy G7. Mohla za to především závislost na vývozu aut a elektroniky. Také nezaměstnanost, která se jinak v zemi vycházejícího slunce drží dlouhodobě při zemi, se přiblížila pětiprocentní hranici.

Japonské hospodářství, které z velké části tvoří produkce automobilů a spotřební elektroniky, se přitom dlouhou dobu těšilo pověsti ekonomického zázraku. Válkou poničená země se během rekordně krátké doby oklepala a v roce 1968 se umístila za Spojenými státy ve zmíněném žebříčku. Odborníci to přisuzují jednak pracovitému obyvatelstvu, jednak velké vládní podpoře průmyslu a strategické poloze. Její obrovský vzestup je ještě zarážející o skutečnost, že je Japonsko poměrně chudé na přírodní zdroje. Kvůli zakořeněné touze po soběstačnosti ale sahá k importu jen v nejpotřebnějších oblastech.

Významnou složkou ekonomiky je také rybolov. Ryby tvoří společně s rýží hlavní část tamních jídelníčků. Zároveň ale japonský rybolov vyvolává řadu nepokojů především ze strany ochránců zvířat. Těm se nelíbí zejména vybíjení velryb. Japonsko má jako jedna z mála zemí udělenou mezinárodní výjimku pro jejich lov a ročně jich zabije kolem 800 kusů, údajně pro vědecké účely.

V osmdesátých letech se dokonce mluvilo o tom, že Japonsko v brzké době sesadí Spojené státy z jejich dominantního postavení. Jenže realitní bublina na přelomu 80. a 90. let splaskla a Japonsko upadlo do pomalého, ale neúprosného poklesu, způsobeného zejména vzrůstající deflací.

Jedním z důvodů poklesu byl také obrovský státní dluh. Ten v roce 2010 rekordně přesáhl 200 procent tamního HDP, nejvíce ze všech zemí OECD. Počátkem roku 2011 se pak pohyboval kolem 950 bilionů jenů, tedy přibližně kolem 200 bilionů českých korun. V tomto ohledu na tom bylo Japonsko ještě hůř než například Řecko nebo Irsko, které musely v roce 2010 požádat o pomoc Evropskou unii.

Vláda přišla s novou strategií a nalila do ekonomiky další biliony jenů. V březnu 2011 však přišla smrtící rána v podobě krutého zemětřesení, které mělo obrovské ničivé následky a podrazilo očekávané oživení hospodářství. Kromě ochromení infrastruktury bylo zničeno množství významných podniků.

O dva roky později Japonská centrální banka nakoupila dluhopisy a cenné papíry ve výši 60-70 bilionů jenů, čímž chtěla eliminovat deflaci zdvojnásobením nabídky peněz v Japonsku v průběhu dvou let. Světové trhy na tento krok reagovaly a japonský akciový index (Nikkei 225) od listopadu 2012 stoupl o více než 42 %. V prosinci 2018 byla schválena dohoda o volném obchodu mezi Japonskem a Evropskou unií, v roce 2020 pak se Spojeným královstvím po brexitu.

Další ránu Japonsko utržilo po roce 2019 s příchodem pandemie koronaviru a následně celosvětovou inflací související rovněž s válkou na Ukrajině. Tehdejší předseda vlády Šinzó Abe uvedl, že pandemie způsobila národu nejhorší hospodářskou krizi od konce druhé světové války.

Na konci roku 2022 Japonská centrální banka šokovala finanční trhy nečekaným rozhodnutím změnit politiku ovlivňování výnosové křivky, čímž de facto umožnila, aby se zvýšily dlouhodobé úrokové sazby. Kurz japonského jenu v reakci prudce zpevnil, zatímco akcie výrazně oslabily. Novým opatřením chce zejména vdechnout život do skomírajícího trhu s dluhopisy. Politiku ovlivňování výnosové křivky však ekonomové považují za kontroverzní. Přesto Japonsko nadále patří k ekonomicky nejsilnějším státům světa.

Japonci jsou pověstní svou pracovitostí. Většina z nich zůstává po celý život věrná stejnému zaměstnavateli a práce pro ně bývá hlavní životní náplní.

Proto také velmi těžce nesou pracovní neúspěch, který nezřídka vykupují sebevraždou. Křivka ekonomického vývoje přesně kopíruje počet sebevražd mezi Japonci. Například v dubnu 2009 si sáhla na život v průměru více než stovka lidí denně.

Toho roku přišly podle vládních údajů sebevraždy stát na 2,7 bilionu jenů (zhruba 600 miliard korun). Život si zejména v důsledku obav z dluhů, ztráty zaměstnání, rodinných problémů a depresí vzalo 32 tisíc lidí z celkového počtu 130 milionů obyvatel.

Koneckonců fenomén sebevražd není v Japonsku trendem poslední doby, stačí vzpomenout sebevražedné letce kamikaze nasazené za druhé světové války nebo tradici hromadných sebevražd a rituální samurajské sebevraždy zvané seppuku.

Japonsko je konstituční monarchií s parlamentním systémem vlády. Ten je jedním z nejstarších ve východní Asii, založen byl v roce 1889. Hlavou státu je císař, jehož moc je pouze protokolární. Od roku 1989 vládl Japonsku císař Akihito, 125. panovník nejstarší vládnoucí dynastie na světě. V květnu 2019 ho po abdikaci nahradil jeho syn Naruhito. Jedná se o první abdikaci za posledních 200 let. Obvykle totiž vláda abdikaci nepovoluje a vládnutí končí smrtí císaře. Tím byla ukončena éra Heisei (všudypřítomný mír) a započala éra Reiva (krásná harmonie).

Nejvyšší moc tak má v rukou zejména ministerský předseda a dvoukomorový parlament. Hlavní slovo má 480 členná dolní komora, která v některých případech ani nepotřebuje souhlas 242členné horní komory.

V roce 2010 byl zvolen premiérem Naot Kan, šéf Demokratické strany Japonska (DSJ), který vystřídal v obou funkcích předchůdce Jukio Hatojamu. Kanova DNJ vystřídala u moci v roce 2009 Liberální demokratickou stranu, která v zemi vládla s krátkou přestávkou od roku 1955. Tehdy také v souvislosti s novou ústavou došlo ke zformování současného systému politických partají.

Od roku 2012 byl premiérem Šinzo Abe, který již v Japonsku byl premiérem mezi lety 2006 až 2007. Svůj mandát obhájil i ve volbách v roce 2014 a 2017. V roce 2021 jej na postu vystřídal Fumio Kišida za Liberální demokratickou stranu.

Předkové dnešních Japonců pravděpodobně přišli na ostrovy z pevninské části Asie. První známky osídlení ovšem pocházejí již z doby kamenné. Deset tisíc let před Kristem v zemi začala působit kultura Džómon, jíž se připisují vůbec první keramické nálezy na světě. V roce 660 př. n. l. usedl na trůn dominantní provincie Jamato vůbec první japonský císař Džimmu. Zhruba o tisíc let později se do země dostal buddhismus a čínské písmo, které si Japonci přizpůsobili pro vlastní jazyk.

Historický vývoj Japonska probíhal ve značné míře podle čínského vzoru. Kromě písma převzali Japonci například také správní a soudní systém a některé technologické a kulturní výdobytky. Dynastie Jamato se v průběhu prvního tisíciletí po Kristu snažila o centralizaci regionu, což se však nedařilo a moc přešla z císaře na klanové vůdce jednotlivých provincií.

Teprve mocenské nepokoje ve druhé polovině 12. století s sebou přinesly změnu ve formě nástupu vojenských vládců, šógunů. Bylo to také období, kdy se velké úctě těšili speciálně cvičení bojovníci, samurajové. Šógunát byl svržen ve 14. století.

Po sérii občanských válek došlo o dvě století později k založení nového šógunátu, jehož centrem se stalo město Edo, později přejmenované na Tokio. Panovníci nového režimu dlouhou dobu razili politiku izolacionalismu. Teprve v polovině 19. století muselo Japonsko pod hrozbou vojenských útoků otevřít své přístavy zahraničním lodím. To značně oslabilo vládu a šógunát padl.

V následujícím období došlo pod císařem Mucuhitem k modernizaci státu, jež zahrnovala mimo jiné centralizaci správního systému a ustanovení parlamentu.

V roce 1904 vypukla válka s Ruskem o Koreu a Mandžusko, kterou Japonsko vyhrálo a získalo tak Koreu a část Mandžuska. V první světové válce se Japonsko postavilo na stranu spojenců, ale do bojů výrazně nezasáhlo.

Celosvětová hospodářská krize ve 20. letech se Japonsku nevyhnula a způsobila šíření militantních a nacionalistických nálad mezi nespokojeným obyvatelstvem. Došlo dokonce i k několika pokusům o svržení vlády. V roce 1933 vystoupili Japonci ze Společnosti národů a podnikali kroky k zabrání Číny. Pod císařem Hirohitem obsadili několik významných čínských měst a válka s "Říší středu" trvala až do roku 1945.

Ve druhé světové válce se tentokrát Japonsko přiklonilo na stranu Německa a Tokio se stalo součástí fašistické osy. 7. prosince Japonci vstoupili do války nečekaným útokem na americkou základnu Pearl Harbor. Odpovědí jim byl vstup USA do války a následná ofenziva spojenců. V té době byli nasazováni i sebevražední piloti kamikaze, jenže ani tento zoufalý pokus neodvrátil japonskou kapitulaci 2. září 1945. Stalo se tak poté, co byly 6. a 9. srpna svrženy atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki.

Po válce byla přijata nová, pacifistická ústava, která mimo jiné přímo odsuzuje užití síly při mezinárodních sporech a vedla k demilitarizaci státu. Od jejího vydání se v souvislosti s Japonskem sice nehovoří o armádě, ale stát disponuje jednotkami obranných sil, které vlastní nejmodernější vojenské vybavení. Na jejich udržení vynakládá země desítky miliard dolarů ročně.

A má k tomu důvod. V současnosti se totiž strachuje před vzestupem čínských a severokorejských jaderných programů a dokonce uvažuje o militarizaci a sahá po asertivnějším jednání v daném regionu, které by se mělo týkat rozmístění protiraketových systémů Patriot a posílení jednotek na jihu země.

V prosinci 2022 pak země představila pětiletý plán na zbrojení za v přepočtu 7,3 bilionu korun, nejnákladnější od druhé světové války. Plán na zbrojení Japonsku zajistí střely s dlouhým doletem, které by mohly dosáhnout až do Číny, a umožní zemi vést dlouhodobý vojenský konflikt. Japonsko tím reaguje na nebezpečí invaze Číny na Tchaj-wan a napětí po invazi Ruska na Ukrajinu.