Krvavé boje o Iwodžimu. Fotka s vlajkou se později stala symbolem války

„Co se týče samotného vylodění, první jednotky zpočátku nenarážely na žádný odpor, ale v okamžiku, kdy se na plážích z jemného písku zpomaloval pohyb techniky, došlo k dělostřeleckému přepadu,“ říká Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu.

Vyloděným jednotkám se nakonec podařilo dostat se z pláže, když použily k vytvoření cest buldozery. V půl dvanácté dosáhli první námořní pěšáci jižního okraje prvního letiště, které ovládli a dokázali ho udržet navzdory nočnímu zběsilému japonskému protiútoku.

„Jako klíčová se ukázala vyhaslá sopka Suribači, která byla využita jako nedobytná pevnost, protože byla doslova provrtána různými chodbami. Ty fungovaly jednak jako sklady a nemocnice, ale umožňovaly také skryté přesuny jednotek i náhlé výpady,“ vysvětluje historik.

Japonci se tvrdě bránili. Představa, že se malý ostrov o rozloze 21 kilometrů čtverečních stane americkou kořistí během několika dní, se ukázala jako mylná. Iwodžima byla přitom terčem amerických leteckých útoků už od června 1944, od října pak i cílem náletů bombardérů a tři dny před vyloděním neúčinná dělostřelecká palba bezvýsledně převracela sopečnou půdu na ostrově.

„Nakonec se z toho stala nesmírně krvavá šestinedělní bitva. Pokud sečteme padlé, raněné a nezvěstné, utrpěli Američané poprvé větší ztráty než Japonci. Ti však měli mnohem více mrtvých,“ říká Láník.

Japonský generál Tadamiči Kuribajaši změnil drobný, avšak poctivě zaminovaný ostrůvek v pevnost. Podzemní tunely měřily 18 kilometrů, velitelská stanoviště byla hluboko ve skále, hlavní velitelský bunkr Nanpo se ukrýval víc než dvacet metrů pod povrchem. V chodbách byly ukryty i těžké zbraně včetně 320mm moždířů.

Kuribajaši se nesoustředil na obranu pláží, ale rozhodl se pro hloubkovou obranu. Místo divokých sebevražedných protiútoků provázených pokřikem banzai jeho vojáci prováděli přepady ze zálohy a po útocích se zase stáhli.

Že nemusí jít všechno hladce, se ukázalo 17. února 1945, kdy doprovodný torpédoborec USS Blessman vysadil u jedné z vyloďovacích pláží družstvo potápěčů. Japonci je spatřili a spustili na ně palbu, přičemž zabili jednoho potápěče. Týž den byl z dobře ukrytého japonského děla šestkrát zasažen i těžký křižník USS Pensacola, což si vyžádalo 17 mrtvých. Následující den torpédoborec Blessman zasáhla bomba shozená z japonského letadla a zabila 40 námořníků.

Tím však americké ztráty nekončí. Pří útoku kamikaze byla 21. února potopena eskortní letadlová loď USS Bismarck Sea a vážně poškozena velká letadlová loď USS Saratoga. Sebevražední piloti lehce poškodili i další plavidla.

Přes úpornou japonskou obranu dosáhli Američané vrcholu 169 metrů vysoké Suribači 23. února 1945 a vztyčili na ní vlajku. Zachycuje to známá fotografie, ta přitom není až tak autentická, jak by si někdo mohl myslet, připomíná Láník: „Fotografie Joea Rosenthala, která se stala předlohou pro památník americké národní námořní pěchoty, jak tam zvedají vlajku, je trošičku na kašírovaná. Původní vlajka, která byla vztyčena, neměla takové rozměry, aby to působilo tak impozantně.“

Ovládnutí sopky ale v žádném případě neznamenalo konec bojů, operace pokračovaly další měsíc. „Akt vztyčení vlajky však měl obrovský morální dopad na americké vojáky,“ vysvětluje historik.