Leoš Janáček i Generál v umyvadle plném blues. Autoři a autorky Salonu vybírají kulturní zážitky roku, díl druhý

Koncert Johna Calea v cardiffském Wales Millennium Centre. Zakladatel Velvet Underground oslavil osmdesátiny v rodné zemi spolu s velšskými hudebníky všech generací, rozložil své slavné skladby na prvočinitele a opět dokázal, jak nesmyslné je řadit hudbu do žánrových škatulek. Existuje jen rozdíl mezi pohodlným řemeslem a uměním experimentovat. Tamtéž jsem zhlédl Janáčkovu Věc Makropulos v provedení Velšské národní opery pod vedením hudebního ředitele Tomáše Hanuse. Brněnský rodák již léta uvádí ve Walesu, zbytku Británie i jinde ve světě českou hudbu a jeho produkce Janáčkových oper jsou vynikající. Věc Makropulos je absolutním vrcholem jeho trpělivé a výjimečné práce. Jak je vidět, v hudbě nejen život Čechů, ale i Velšanů… A pokud jde o literaturu, zaujal mě Liliputin Jana Němce, který dokazuje, že i v psaní mohou vznikat fresky: rychlé, a přitom emotivní texty.

----------------

Jedna věc pro mě letos znamenala výrazné vybočení z běhu všedních kulturních dní a rád bych ji zmínil i přesto, že jsem v tom měl trochu prsty. V září se v krásném starém bytě, kde žil dříve básník Zeno Kaprál, rozjela série zejména literárních událostí a setkání Rezidence Café Kaprál. Lví podíl na tom mají Marcela Straková a Petra Stránská z Brno 2028 a také lidé, kteří se sešli v „dramaturgické radě“: Tomáš Kubíček, Honza Němec, Petr Minařík a Mirek Balaštík. Během necelých dvou měsíců zde četli Dora Kaprálová, Petr Hruška, Sylva Fischerová, Petr Kukal, Honza Němec, křtila se tu posmrtná sbírka Zena Kaprála, proběhly večírky časopisu Host věnované novému číslu, nechyběl večer na téma Architektura a umění. Doufali jsme, že by věc mohla zaujmout, ale sám jsem byl překvapen skutečným zájmem, přičemž dlužno říct, že ten byt sám je artefakt, který přitahuje zaslouženou pozornost. Tak snad se nám podařilo přivést k životu novou literární scénu v Brně a bude to pokračovat; vypadá to velmi nadějně!

----------------

Bude to znít samolibě, ale napadl mě festival pouličního umění La Strada v Mikulově, který spolupořádám. Na nejsilnějších momentech ovšem zásluhu nemám, přináší je interakce umělců a ulice. Pohybová performance, během níž se spustí průtrž mračen. Setmí se, po náměstí lítají ve vichru věci, stánkaři a kavárníci hekticky balí, ale tanečníci pokračují v představení, jako by se jich vnější svět netýkal. Pohotový technik na ně z podloubí namíří reflektor, diváci jsou schovaní pod okapy a ve vchodech domů: magická chvíle. Klaun s červeným nosem zastaví projíždějící policisty, ale ti nemají smysl pro nesmysl: „Prosím vás, občane, neblbněte tady!“ Dav hrnoucí se z koncertu Leoše Mareše v amfiteátru se potkává s world trance elektronikou. Mnozí mají pocit, že si po cestě spletli planetu… Zkrátka obohacují mě periferní akce komunitního charakteru, ale s nadregionálním přesahem. Kombinují kvalitu a blízkost a umožňují návštěvníkům vystoupit z pasivity, stát se součástí dění, setkat se mezi sebou i s umělci.

----------------

Koncem loňského roku vyšel v nakladatelství Host překlad monografie Johna Tyrrella Janáček II. Car lesů. S prvním dílem (Osiřelý kos) je to dva tisíce stran věnovaných ježatému svéhlavci, který odmítl odejít s koncem „své“ belle époque. Tyrrell sleduje jeho kroky prostým chronologickým stylem. Možná nebylo nutné pokrýt desítky stran citacemi z dopisů Kamile Stösslové – obsahem i rozsahem jsou až otravné, vystihují ale Janáčkovu obsesi. Do vyprávění jsou vkládány kratší tematické kapitoly, které se opakovaně věnují i Janáčkovu rusofilnímu panslavismu. Právě z těchto inspiračních zdrojů vytryskly dva pozdní Janáčkovy skvosty: Glagolská mše a opera Z mrtvého domu. Národní divadlo Brno nedávno spojilo tyto dva kusy do unikátního scénického celku, jehož záznam je dostupný na YouTubu. Janáčka nelze odbýt – pokaždé se objeví znovu.

----------------

Musím se přiznat, že i já jsem si po událostech minulých let odvykla chodit na koncerty a živou kulturu obecně a volný čas věnovala tomu nejdostupnějšímu: sledování filmů, seriálů, poslechu podcastů a audioknih. Návyk mi zůstal i v době, kdy už je možné jít se za živým uměním zase podívat. A tak právě jedna z nedávných ojedinělých výprav ven mi přinesla vše, co mi chybělo – Estráda s Televizí Estráda v Rock Café. Šlo o večer plný zážitků záměrně pokleslého charakteru pod taktovkou uskupení, které se věnuje různým audiovizuálním disciplínám. Dostalo se mi najednou loutkového divadla Tři knedlíky lásky, promítání filmu Westráda, talk show Očistec s Andělem, kabaretního čísla a nakonec vystoupení loutkové DJky Laury Witowské. Mám pocit, že právě tenhle večer ve mně znovu nastartoval touhu chodit na živá vystoupení.

----------------

Kategorie „zážitek roku“ je pro mě matoucí, protože si pamatuju leda ten poslední a srovnat jej s jinými neumím. Určitě pro mě letos bylo zážitkem nové album Björk – Fossora. Björk patřila k těm, na jejichž hudbě jsem v devadesátých letech dospíval. Později se naše cesty na čas rozešly, abych se k ní nyní vrátil. Poslouchal jsem její album cestou vlakem z Brna do Českých Budějovic a zase zpátky. Je to nekonečná cesta. Podzimní krajina, vlhko, mlha, tma a skřípění vlaku se slévaly s jejím hlasem, který se za ty dekády snad vůbec nezměnil. Na nekončící cestě se mnou lomcoval více než ta hromada pomalu se sunoucího šrotu s výsměšným názvem rychlík Rožmberk. Zatímco Rožmberk mě děsil, že cesta snad nikdy neskončí, s Björk jsem doufal, že tomu tak bude, že uvíznu v nekonečné smyčce naděje spojující život se smrtí.

----------------

Benátské bienále (letos bohužel bez české účasti) si za ústřední téma vytknulo tělo a jeho proměny. To se ve vystavovaných pracích odrazilo především v otázkách genderu, rasy, historického útlaku menšin, ale i rychle se rozvíjejících technologií a jejich vlivu na to, co považujeme za „lidské“, „přirozené“. Vyhradit si na bienále jen jedno odpoledne se brzy ukázalo jako naivní a rychle jsem se smířila s tím, že neobejdu všechno. Nicméně jsem se hned několikrát vrátila k vystavovaným dílům letos zesnulé portugalské umělkyně Pauly Regové. Ta pracuje s černočernou ironií, nadsázkou, krutostí, násilím nebo znepokojivě posunutými pohádkovými motivy, díky čemuž často převrací mizogynní a patriarchální vzorce. Ženy, které Regová zobrazuje, jsou znepokojivé, často není příjemné se na ně dívat (třeba jako na ženskou postavu z díla Obžerství, která pojídá lžící malé dítě), ale mají rozhodně daleko k pasivním objektům.

----------------

Přemýšlím, zda je v čase, kdy nedaleko zabíjí válka, umění nevkusné, nebo nutné k sebezáchově. Asi oboje. Co si z letoška budu pamatovat, je světelná instalace Bez názvu (Stín 2) indické výtvarnice Shilpy Gupty. Vypadala jako velký kvádr, do kterého lze vejít jako do místnosti. Vešli jsme, několik málo lidí na výstavě, a na stěnu naproti nám se začaly promítat naše stíny. Zvedl jsem ruku a stín taky zvedl ruku. Paní za mnou vyskočila, stín taky vyskočil. Holčička zatančila, stín zatančil. Pak stín holčičky nesměle zamával, ustrašeně se rozhlédl a rozbrečel se. Otočili jsme se, abychom holčičku uklidnili, a zjistili jsme, že s námi v místnosti žádná holčička není. Tak silný dojem přítomnosti ducha jsem nikdy nepocítil. Instalaci jsme našli na otevírací výstavě pražské Kunsthalle s názvem Kinetismus. Koneckonců i to, že v Praze letos otevřela nová, trošku snobská výstavní síň, považuju za dobrou zprávu.

----------------

Novinka jihokorejského režiséra Paka Čchan-uka Podezřelá může v kontextu jeho dosavadní tvorby působit krotce. Žádné krvavé či explicitně erotické scény ani jedení živé chobotnice. Snímek, který s velkou vypravěčskou i stylistickou důmyslností kombinuje thriller s romancí a komedií, je ale založen především na podpovrchovém chvění, ne na vnějších efektech. Variace na Hitchcockovo Vertigo žánrové konvence jen nepřejímá, ale zviditelňuje, podvrací a přesazuje do nových souvislostí. S každým dalším odhaleným tajemstvím je zřejmější, že protagonisté – zarputilý detektiv a žena podezřelá z vraždy manžela – přecházejí mezi různými rolemi a pokaždé mají nachystanou jinou „pravdu“. Meandrující syžet stojí na půdorysu, kde každý významově bohatý záběr slouží vyššímu celku. Emoce se tu nerodí z křiku, krve ani slz, ale ze vzrušujícího skládání pečlivě vysoustružených dílků do zdrcujícího výsledného tvaru.

----------------

Vždy když v obdobných anketách respondenti uvádějí jako kulturní zážitek věci nečeské, malinko se ošívám. Beru to jako jakýsi dlouhý nos zpoza rohu: Heč, vy buránci, já jsem světák! Vídeňská galerie Albertina je ovšem za humny, a navíc tamní výstava trvá až do 8. ledna, pročež se na ni může vydat každý, koho tyhle řádky osloví. Jeďte tam, stojí to za vidění: Jean-Michel Basquiat! Samozřejmě to není bůhvíjaký objev, Basquiat je profláknutý přímo notoricky. Stanout v galerii před dvoumetrovým plátnem je ale něco zcela jiného než mít jeho obrázek na tričku. Čáranice to jsou mnohem, mnohem příšernější, než se zdá z reprodukcí. Z výstav tuzemských byla pro mě letos jedničkou Eva Kmentová a Olbram Zoubek: Lidská důstojnost v Museu Kampa. Samopalem prostřílené Ruce Evy Kmentové z roku 1968 palčivě bolí ještě teď.

----------------

Z českého písemnictví letos vyčnívá Generál v umyvadle plném blues, tisíc stran shrnujících dosavadní tvorbu Michala Šandy – jeho básně, prózy, dramata i publicistiku. Autor starší texty přepracoval a doplnil novými, coby pokračování „kontinuálního experimentu, jaký pravděpodobně nemá v naší literatuře obdoby“ – jak uvádí nakladatelství Větrné mlýny, které tuhle výjimečnou knihu vydalo. A i když Michal v této anketě píše, že vytahování se zahraničními zážitky z výročních anket trčívá jako dlouhý nos, nedá mi to nezmínit své podzimní setkávání s umělci v Alžíru a jejich úsilí tvořit navzdory nepříznivým poměrům. Za všechny budu jmenovat svobodomyslné nakladatelství Éditions Frantz Fanon a jeho knihu Soliloquies and Other Poems, první překlad básní velkého alžírského spisovatele Kateba Yacina do angličtiny.

----------------

Čím je člověk starší, tím více se zajímá o své stárnoucí idoly a má radost, když jim to ještě jde. Může si pak namlouvat, že i jemu to jeho „něco“ ještě nějakou chvíli půjde. Proto se bojím o Boba Dylana (zatím zbytečně) a proto jsem se koncem července bál i vídeňského koncertu Patti Smithové. Nechtěl jsem být svědkem úpadku. Patti však předvedla naopak sílu, radost, nasazení, takže mi v hlavě zněla ještě dlouho po posledním tónu a nebylo to jen kvůli decibelům. Událostí roku je pro mě i luxusní, tisícistránkový souborný opus magnum Michala Šandy Generál v umyvadle plném blues, kniha často šibeničně humorných a pokaždé invenčních textů a jiných artefaktů i artefaktíků. Ačkoli je Šandova bohatá a rafinovaná čeština pro slovenského čtenáře místy tvrdý oříšek, vyplatí se ho zkoušet rozlousknout.

----------------

Už si ani nevzpomenu, kdy jsem naposledy odcházela z českého nebo slovenského filmu nadšená. A právě pro vzácnost toho jevu vybírám jako svůj kulturní tip Světlonoc Terezy Nvotové. Snímek, během něhož jsem se ani jednou nekoukla na hodinky, s nímž se ztotožňuju v každé vteřině. Gradující žánrová fúze nakládá našemu středoevropskému konzervatismu, společenskému i fyzickému násilí. Post-rave hudba Pjoni tu dokonale zapadá do exteriérů Velké Fatry, vizuální nápady kontrují syrovému obrazu slovenského venkova. Mystický horor, kde zlo výjimečně nesídlí v hlubokém lese a kde to, co by mohlo na první pohled vypadat jako bláznivé ezo dvou bosorek, je ve skutečnosti racionalita a empatie. Rozum a srdce; na obojí často zapomínáme.

----------------

Událostí roku pro mě byl film Trojúhelník smutku, který na obrazu luxusní jachty a ostrova zábavně vykresluje kritiku naší třídní společnosti. Snímek švédského režiséra a scenáristy Rubena Östlunda vás donutí se smát nesmyslnosti současného společenského zřízení i nevyhnutelnosti jeho konce. Klíčová scéna postavená na střetu ruského kapitalisty a amerického marxisty mě úplně roztrhala. Některé momenty jsou nám až nepříjemně blízké, například když východoevropský oligarcha popisuje, jak astronomicky zbohatl: „Prodávám hovna. To jsem byl takhle ředitel zemědělských družstev a pak přišel převrat a já jsem vyvedl všechny peníze z podniku ven do nové vlastní soukromé firmy na hnojiva. Geniální. Jo, devadesátky, to bylo moje.“

----------------

K mým zážitkům z poslední doby patří snímek Ulricha Seidla Rimini. V Seidlových filmech byly výsměch a ironie přítomny vždy, Rimini se ale cíleně věnuje tématu stáří, a to mu dodává na drásavosti. Jestliže se dříve u Seidlových filmů dalo smát, tak teď už není komu. K tomu se přidává nedávná aféra, kdy se ukázalo, že rakouský režisér při natáčení v Rumunsku nechal dětské herce bez dohledu a vědomí rodičů účastnit se scén, které zobrazují násilí, alkoholismus a pedofilii. Od filmaře, který se nebojí nás kdykoli konfrontovat s naším pokrytectvím, je to dvojnásob ironické. Jako kdyby ani zprávu o pokrytectví a smutku pozdně moderní kapitalistické společnosti nešlo doručit jinak než s pokrytectvím a se smutkem.

----------------

Když byl tento rok katastrof a tragédií v půli se svou poutí, přijelo na plzeňský festival jako každoročně Slovenské národní divadlo. Do kontextu traumat, jež reflektovala všechna ostatní hostující divadla, přivezli Slováci kolektivní autorskou inscenaci Kým prídu Stouni… režiséra Matúše Bachynce. A pak jsme se dvě hodiny smáli: tolik neskutečně vtipných situací, neotřelých fórů, výborného rokenrolu… Jak pravila hlavní postava: „Situácia je taká vážna a my hráme takú kokotinu!“ Díky za ni, díky za ty dvě hodiny osvobozujícího smíchu, byly letos jediné. Na chvíli nás vrátily do světa, kde divadlo netepe jen nešvary doby, ale přináší též kolektivní sdílenou radost z vědomí, že lidskost má i rabelaisovskou podobu.