Rusko

Po rozpadu Sovětského svazu upadlo Rusko do vnitropolitické i ekonomické krize. Boris Jelcin sice dokázal odrazit v roce 1993 pokus reakčních komunistických kruhů o puč, jeho pokus o hospodářské reformy ale vedl k inflaci a hospodářskému úpadku.

Zemi dokázal konsolidovat až v novém tisícileté jeho nástupce Vladimir Putin, který tvrdě zasáhl proti oligarchům. Tvrdě postupoval i proti vzbouřencům v Čečensku a v sousedních oblastech na Kavkazu.

Pokoušel se také Rusku vrátit někdejší váhu a začal modernizovat ruskou armádu. V roce 2008 odpověděl vojensky na pokus Gruzie dostat pod kontrolu odštěpenou Jižní Osetii. Gruzie válku prohrála a Rusko uznalo samostatnost odtržených oblastí Jižní Osetie a Abcházie.

V roce 2014 se vyostřily vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou, kde byl v únoru svržen proruský prezident Viktor Janukovyč, který odmítl podepsal připravenou asociační dohodu s Evropskou unií. Janukovyč uprchl ze země a v nastalém chaosu Rusko bleskově anektovalo Krym a zajistilo si tak základnu v Sevastopolu. Současně začalo podporovat vzbouřence na Donbasu, kteří se pokusili odtrhnout část Doněcké a Luhanské oblasti a vyhlásili na těchto územích samozvané lidové republiky. Rusko kvůli těmto akcím čelí řadě sankcí, které se zostřovaly, ale žádný výrazný posun nepřinesly.

Na konci září 2015 se Rusko také zapojilo do války v Sýrii, kde vyhovělo žádosti syrského prezidenta Bašára Asada o vojenskou pomoc. Asadovi v tu dobu hrozila porážka, což by znamenalo, že Rusko nebude moci využívat přístav Tartús. Ruská intervence zaštítěná bojem proti terorismu změnila poměr sil na bojišti, přispěla k porážce Islámského státu, ale hlavně upevnila moc Asada.

Od připojení Krymu Rusko podniká hojné manévry, které vyvolávají obavy NATO. Velmi aktivní je i ruské letectvo nad Baltem i Severním a Černým mořem, kde dochází k častým incidentům se stroji aliance.

Rusko se také snaží upevnit své pozice v Arktické oblasti, na kterou si klade nároky.

Navzdory své rozloze Rusko v pořadí států podle lidnatosti uzavírá vedoucí desítku. Zejména sever a východ země jsou pro svou nehostinnou povahu téměř neobydlené. Většina populace se soustředí v evropské části země. Na celkové ploše přes 17 miliónů kilometrů čtverečních žije kolem 140 miliónů lidí. Tři čtvrtiny z nich žijí ve městech.

Většina tamních obyvatel má slovanské kořeny, třebaže se na území Ruska nachází řada etnických skupin. Rusové tvoří 80 procent populace. Vedle nich ale žijí také Tataři, Ukrajinci, Baškirové, Čuvaši, Čečenci, Arméni a kolem 140 menších národností. Podobný model se dá aplikovat i na náboženské rozložení. Za nejpočetnějšími vyznavači pravoslavné víry následují muslimové, kterých je nejméně deset, možná však až 15 procent. Etnické a regionální odlišnosti jsou důvodem pro časté teroristické útoky a ozbrojená střetnutí.

Od pádu Sovětského svazu v roce 1991 se Ruská federace potýká s úbytkem obyvatel. Přirozený přírůstek je dlouhodobě záporný. Úmrtnost je vysoká zejména mezi muži a na vině je alkoholismus, narkomanie a jiné civilizační choroby. Ženy je v průměru přežívají o dvanáct let. V roce 2011 na každých 100 mužů připadalo 116 žen.

Vláda se proto snaží přijímat některá nová opatření. Jedním z nich je bezplatný příděl stavební plochy pro rodiče s třemi dětmi a vysoké státní příspěvky.

Stát, do něhož by se Česká republika vešla 220krát, protíná devět časových pásem a tři čtvrtiny jeho rozlohy jsou součástí Asie. Rozkládá se od Černého a Baltského moře až po Tichý oceán. Jeho severovýchodní cíp se takřka dotýká Aljašky.

Ural tvoří výjimku v jinak převážně rovinatém Rusku. Táhne se 500 kilometrů od severu k jihu a tvoří geografickou hranici mezi Evropou a Asií.

Nejvyšší horou Ruska je Elbrus (5642 m) na Kavkazu. Podél jižních hraničních pásem se rozkládají vysočiny a stepní oblasti, Sibiř je pokrytá rozsáhlými jehličnatými lesy a tundrou.

Federace se skládá z množství administrativních útvarů. Celkových 83 subjektů se dělí na 21 republik, 46 oblastí, devět krajů, jednu autonomní oblast, čtyři autonomní okruhy a dvě města federálního významu (Moskva, Petrohrad). Všechny subjekty mají ve vztazích k federálním orgánům státní moci rovná práva. Státní moc v nich vykonávají jimi vytvořené výkonné orgány.

O legislativu státu se stará dvoukomorové Federální shromáždění. To sestává ze 178členné Rady federace, v níž zasedají zmocněnci nejvyšších představitelů výkonné a zákonodárné moci jednotlivých subjektů, a 450členné Státní dumy.

Prezident je volen ve všeobecných přímých volbách na šest let (do roku 2012 platila čtyřletá období) a může ve funkci setrvat maximálně dvě období za sebou. Ve federálních okruzích jej reprezentují zplnomocnění představitelé. Ústava z roku 1993 poskytuje hlavě státu rozsáhlé pravomoci a její odvolání je složité a kvůli několikastupňovému procesu málo pravděpodobné.

Prezidentem Ruské federace byl v roce 2012 podruhé zvolen Vladimír Putin. Stejný post v minulosti zastávali Dmitrij Medvěděv a Boris Jelcin. Během operace Borise Jelcina v roce 1996 se nakrátko stal prezidentem Viktor Černomyrdin.

Vladimír Putin se často chlubí svými zásluhami o oživení ruské ekonomiky, která na konci 90. let zažila finanční kolaps. V době, kdy se dostal k moci, už se však bídná situace měnila k lepšímu a Putin především upevnil oživenou ekonomiku.

Kromě toho ale také udělal kroky ke zmírnění politického vlivu ruských oligarchů, kteří vzešli z rapidní privatizace za éry Borise Jelcina. Ten měl za úkol transformaci izolovaného centrálně plánovaného hospodářství na světu otevřenou tržní ekonomiku.

Hospodaření však vyvolalo 17. srpna 1998 závažnou měnovou krizi. Tehdy ruská vláda provedla jednostrannou restrukturalizaci domácího dluhu a vyhlásila 90denní moratorium na splátky zahraničního soukromého dluhu. Krize uvedla Rusko do platební neschopnosti a přinesla s sebou masivní devalvaci rublu, kolaps bank, pokles HDP a růst inflace. Mimo to zapříčinila rezignaci prezidenta Jelcina.

Za Vladimíra Putina vzrostl hrubý domácí produkt i reálné příjmy. Odborníci to přisuzují zejména dobrému a výnosnému hospodaření s nerostnými surovinami. Ty jsou bezkonkurenčně hlavním pilířem celé ruské ekonomiky.

Největší ekonomický potenciál Ruska leží ve větších městech situovaných v evropské části země. Především Moskva se na hrubém domácím produktu podílí z jedné třetiny. Tam je také nejvyšší životní úroveň a je jedním z nejdražších světových měst. Samotní Rusové ji označují za stát ve státě. Zbytek země slouží především jako surovinová základna.

Rusko disponuje ohromnými zásobami ropy, zemního plynu, hnědého uhlí a niklu. Ty také tvoří naprostou většinu ruského vývozu a významně se podílejí na tvorbě HDP.  Kritici Rusko podezírají, že nerostných zdrojů využívá jako politických nástrojů. Nejvíce se v tomto smyslu mluví o energetickém gigantu Gazprom, který je největším exportérem zemního plynu na světě.

Eurasijská velmoc už ostatně několikrát v historii předvedla, jak dokáže otočením kohoutů ovládat i okolní svět. Například v roce 2006 Moskva přerušila dodávku ropy Ukrajině poté, co se státy mezi sebou rozhádaly, a nastalou situaci pocítil celý zbytek Evropy.

Závislost na exportu nerostných surovin se však stala Rusku osudná při rapidním poklesu cen ropy v roce 2008. Ruská federace byla jednou ze zemí, kterých se finanční krize dotkla nejvíce. Teprve v polovině roku 2009 se jí podařilo díky rozsáhlé finanční injekci zastavit propad a v prvním kvartálu následujícího roku zaznamenala mírný růst.

Po následné katastrofické vlně veder a sucha, která téměř zlikvidovala tamní zemědělství, se na jaře 2011 ekonomika Ruska opět zmáhala díky válce v Libyi a rostoucím cenám ropy.

Nedodržování nebo dokonce potlačování občanských a politických práv v Rusku je kritizováno zahraničními vládami a médii, některými ruskými médii a nevládními organizacemi.

Průzkumu demokratických svobod nevládní organizací Demokracy Ranking řadil Ruskou federaci v roce 2017 ze 115 zemí na 96. místo.

Rusko čelilo kritice například za násilné odtržení Krymu od Ukrajiny nebo kvůli uvěznění členek feministické punkrockové protestní skupiny Pussy Riot. Je také obviněno z vražd několika ruských novinářů a z manipulace s médii.