Vladimir Putin

Současný ruský prezident Vladimir Vladimirovič Putin je nejmocnějším mužem v Kremlu od roku 1999. Když si ho jako svého nástupce vybral Boris Jelcin, nikdo od nepříliš známého bývalého agenta KGB mnoho neočekával. Putinovi se však podařilo zkonsolidovat moc a proměnit rozvrácenou, chaotickou ruskou demokracii ve stát se silně autoritářskými prvky a obnovenými velmocenskými ambicemi.

Většinu současné mocenské elity v Rusku tvoří bývalí agenti ruské tajné služby, která plynule navázala na sovětskou KGB. Sám Putin se proslavil výrokem, že neexistuje nic jako „bývalý agent KGB“.

S pomocí prokremelských médií si Putin vybudoval poměrně silný kult osobnosti s obrazem ruského patriota, chlapáka, který střílí tygry, svlečený do půli těla loví ryby, či jezdí na koni a bravurně mlátí s protivníky o žíněnku při hodinách juda. Zároveň vystupuje jako věřící pravoslavný křesťan. Možná i díky tomu se stále těší neobvykle silné podpoře veřejnosti.

Od roku 2008 však víru v Putina oslabuje hospodářská krize, která společně s poklesem cen ropy dolehla i na Rusko. Navíc Putinův obraz občas naruší nepotvrzené zvěsti o jeho milenkách, či majetku, který během svého vládnutí hromadí.

Putin se narodil 7. října 1952 v sovětském Leningradu (nyní znovu Sankt-Petěrburg, česky Petrohrad) a měl sovětský příkladný dělnický původ. Jeho otec bojoval ve 2. světové válce a matka přežila blokádu Leningradu.

Roku 1975 dostudoval práva na leningradské Státní univerzitě. V průběhu studia na vysoké škole se stal členem KGB a Komunistické strany Sovětského svazu, jejichž členem zůstal až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991. V letech 1985–1990 působil jako sovětský špión na území NDR v Drážďanech.

Od roku 1983 byl ženatý s Ludmilou Alexandrovnou Škrebněvovou, učitelkou španělštiny a bývalou letuškou, se kterou se po více než třicetiletém manželství v roce 2014 rozvedl. Mají dvě dcery: Marii (*1985) a Jekaterinu (*1986). Putinova „děvčata“ se však objevují na veřejnosti jen výjimečně.

Svou politickou kariéru započal Putin začátkem devadesátých let v Sankt-Petěrburgu. V létě 1998 se na rok stal šéfem bezpečnostní služby FSB (nástupkyně KGB). A následoval raketový postup do křesla premiéra, aby se po čtyřech a půl měsících stal 31. prosince 1999 úřadujícím prezidentem po abdikaci Borise Jelcina. Po vítězství v březnových prezidentských volbách se stal řádným prezidentem od 7. května téhož roku. Mandát později obhájil a v čele Ruska prožil dvě čtyřletá funkční období.

Jeho mocenští souputníci patří k takzvané skupině „Ozero“ čili Jezero, která vznikla v Petrohradě v 90. letech. Šlo především o činné či bývalé agenty tajné služby, kteří se scházeli o víkendech nedaleko Petrohradu u jednoho jezera a probírali své názory na politickou situaci. Jedním z účastníků těchto setkání byl i "civilista" – Dmitrij Medveděv, kterého si Putin vybral za svého spoluvládce. Ústava mu neumožňovala ucházet se o třetí funkční období.

Postavil do čela narychlo ustavené politické formace Jednotné Rusko, která se ziskem více než 65 procent vyhrála podle očekávání v parlamentních volbách a Putin se po odchodu z Kremlu stal premiérem.

Ačkoli byl od roku 2008 prezidentem Medvěděv, nikdo nepochyboval, kdo je nejmocnějším mužem Ruska. Názorově se však s předchůdcem někdy neshodoval, například kvůli opomíjení ekologie, „primitivní“ ruské ekonomice spoléhající se jen na přírodní zdroje, korupci a nedostatek pluralitní demokracie.

Medvěděv navrhl několik ústavních změn, mezi nimi prodloužení prezidentského funkčního období na šest let. Spekulovalo se, že po jejich přijetí odstoupí, aby se brzy Putin opět stal prezidentem. V úřadu ale strávil celé čtyři roky, Putin jej vystřídal až v řádných volbách v roce 2012. „Dima“ dopředu dostal přislíbeno premiérské křeslo.

Rusové nejčastěji označují jako Putinovu zásluhu skutečnost, že se za jeho vlády Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize. Nicméně z pohledu ekonomů, mnohem větší měrou k tomu napomohl výrazný růst cen ropy a dalších surovin, které Rusko vyváží.

>> Více o ekonomické situaci Ruska a jeho historii čtěte zde <<

Putin se brutálně vypořádal nejen s odbojnými Čečenci na Kavkaze, ale změnou ústavy zlikvidoval i do té doby poměrně značnou nezávislost jednotlivých republik a autonomních oblastí rozlehlé Ruské federace. Potlačil také politickou opozici, nezávislá media a ruské magnáty – oligarchy ovládající hospodářství Ruska, kteří se mu postavili na odpor.

Uvěznění Michaila Chodorkovského, který ovládal značnou část ropného průmyslu, bylo jen jedním exemplárním příkladem. Za Putinovy éry byly ze strategického odvětví energetiky vytlačeny i zahraniční firmy. V Rusku byla také zavražděna řada novinářů, kteří se snažili rozkrýt různé mocenské hry. K nejznámějším patří atentát na Annu Politkovskou v roce 2006 v den Putinových narozenin.

V oblasti zahraniční politiky se Putinovo Rusko orientuje na obnovu svého velmocenského postavení. Moskva především posilovala své pozice v prostoru bývalého Sovětského svazu a bránila se dalšímu rozšiřování NATO směrem ke svým hranicím a také budování amerického protiraketového štítu, jehož prvky měly být rozmístěny v Polsku a České republice. Přesto byly vztahy se Západem a především s USA poměrně přátelské až do invaze ruských sil do Gruzie v létě 2008. Nová administrativa Baracka Obamy proto v roce 2009 nabídla Kremlu restart ve vzájemných vztazích.

Po Putinově návratu do prezidentského křesla v roce 2012 se však vztahy mezi Ruskem a USA znovu vyhrotily. V červnu roku 2013 vyhledal v Rusku útočiště Edward Snowden, bývalý systémový administrátor pracující pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA). Podal médiím utajované informace o celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace bezpečnostními službami USA. Za to byl Snowden ve Spojených státech obviněn a hrozily mu exemplární tresty. Dokud však čerpal azyl uprchlíka, americké prsty spravedlnosti na něj nedosáhly.

Po vypuknutí občanské války v Sýrii projevili představitelé USA názor, že použití chemických zbraní Asadovým režimem je důvod k vojenské intervenci. Putin však nesouhlasil a pro list The New York Times argumentoval, že chemické zbraně v Sýrii nepoužila vláda, ale povstalci, aby vyprovokovali zahraniční zásah proti Damašku. Nakonec se americkým a ruským diplomatům podařilo dojít k dohodě, podle které byly chemické zbraně zneškodněny.

Poté, co byl 22. února 2014 na Ukrajině po opozičních protestech prezident Viktor Janukovyč zbaven funkce, odmítl Putin uznat legitimitu nově ustanovené ukrajinské vlády a již v noci z 22. na 23. února nařídil ruským bezpečnostním složkám přípravu obsazení Krymu. V březnu téhož roku ruští neoznačení vojáci, kterým se přezdívalo „zelení mužíčci“, a proruské milice obsadili území autonomní oblasti Krym. Následovalo krymské referendum, na základě jehož výsledků vyhlásil Krym samostatnost a požádal o začlenění do Ruské federace. Putin prohlásil, že Krym byl vždy součástí Ruska a jeho připojení k Ruské federaci schválil – i přes nelibost vlád západních zemí, které Rusko „potrestaly” zavedením ekonomických sankcí.

Krymský poloostrov, jehož anexi dokončilo 21. března 2014 Rusko, přestože patřil Ukrajině, má dlouhou a krvavou historii, protože představuje bránu k Azovskému moři a umožňuje kontrolovat Černé moře.

>> Více o Krymu čtěte zde <<

Následně se na východě Ukrajiny rozpoutala válka. Rusko na ni reagovalo aktivní vojenskou, materiální a diplomatickou podporou separatistů v jejich snaze vytvořit tzv. Nové Rusko. Koncem června 2015 se kvůli nastalé situaci uskutečnil telefonický rozhovor mezi Putinem a americkým prezidentem Barackem Obamou. Obama vyzval Putina ke stažení vojáků a válečné výzbroje z východní Ukrajiny. Prezidenti se dohodli, že se sejdou šéfové diplomacie obou zemí, aby vyjednali řešení tohoto konfliktu. Hovořili spolu i o dalších otázkách, jako je například válka proti Islámskému státu.

Rusko se syrskou vládou v čele s prezidentem Bašárem Asadem udržuje dobré vztahy, po vypuknutí tamní občanské války dodávalo Asadovi kromě humanitární pomoci i výzbroj. Činilo tak proto, že vidí v Asadově vládě překážku proti militantnímu islamismu představovaném především organizací Islámský stát.

Vojenskou intervenci zahájilo Rusko 30. září 2015 na základě žádosti prezidenta Asada po jednomyslném schválení ruským parlamentem.

Po zničení letu Kogalymavia 9268 nad Sinajským poloostrovem, obsazeného především ruskými občany, a teroristických útocích v Pařízi Rusko přitvrdilo a zesílilo své nálety. Ruský personál popisoval bomby vzkazy typu „Toto je za naše mrtvé” a „Za Paříž”.

Turecko varovalo Rusy, aby se v Sýrii vyhnuli bombardování civilních turkménských vesnic, jinak dojde k „závažným důsledkům”. 24. listopadu byl tureckou F-16 nad syrsko-tureckou hranicí sestřelen ruský bombardér. Putin tento akt nazval „ránou dýkou do zad” vzhledem k faktu, že ruský stroj nepředstavoval pro Turecko žádnou hrozbu, a varoval, že incident bude mít tragický dopad na vztahy obou zemí.

Rusko na incident reagovalo zavedením sankcí. V květnu 2017 ale většinu omezení zrušilo a v listopadu téhož roku Putin prohlásil, že vztahy mezi Ruskem a Tureckem jsou plně urovnány. Podle tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana Ankara doufá v úplné zrušení zbylých sankcí na dovoz jejich produktů.

18. března 2018 Vladimir Putin svůj prezidentský post obhájil počtvrté. Volilo jej přes 55 milionů Rusů. Na druhém místě skončil komunista Pavel Grudinin a na třetím nacionalista Vladimir Žirinovskij. 7. května téhož roku složil přísahu a nastoupil do prezidentské funkce. Otázku dalšího, pátého mandátu, označil za legrační.

Později začal plánovat snížení pravomocí prezidenta a naopak posílení předsedy vlády. Tak by mohl pořád mít významnou úlohu v chodu země i v případě opuštění Kremlu.

V roce 2020 však změna základního zákona umožnila Putinovi usilovat o další dvě šestiletá funkční období. Omezení počtu funkčních období na dvě sice platí dál, Putinovi se však dosavadní (třetí a čtvrté) neměla započítat. Po roce 2024 by tak mohl být volen dál a stát v čele Ruska do května 2036, kdy mu bude 83 let.

„Pokud (ke kandidatuře) nedojde, tak v následujících dvou letech – a to znám z vlastní zkušenosti – se normální náplň práce části vlády změní v hledání možného následovníka. Musíme pracovat, ne hledat následovníky,“ pronesl tehdy.

Kromě pokračování ve vyhrocených vztazích se Západem charakterizuje začátek Putinova nového prezidentského období i nárůst nespokojenosti Rusů s tím, kam se ubírá jejich země. To se odráží i v Putinově popularitě, která v nejpříznivějších dobách dosahovala i 80 procent, na konci roku 2018 však klesla na 56 procent.

Odborníci odhadují, že za poklesem stojí nepopulární schválení důchodové reformy, která posouvá věk odchodu do důchodu o pět let, u mužů na 65 let a u žen na 60 let. Průměrný věk mužů v zemi je přitom jen o málo vyšší, v roce 2016 dosahoval 66 let. Důvodem může být i únava Rusů z dlouhého Putinova vládnutí, většina z nich přitom dosud nevidí k ruskému prezidentovi žádnou alternativu.

24. února 2022 ruská vojska vpadla na Ukrajinu. Rusko invazi popisovalo jako „speciální vojenskou operaci“. Cílem měla být denacifikace Ukrajiny a ochrana ohroženého Ruska i rusky mluvících Ukrajinců. Rusko s Běloruskem, odkud také vojska vkročila na ukrajinské území, následně čelilo značným ekonomickým sankcím. Během probíhající války na Ukrajině světová média i vrcholní politici spekulovala, že je Putin vážně nemocný. Rusko špatný zdravotní stav Putina vyvrátilo.

>> Kompletní shrnutí války na Ukrajině čtěte zde <<