Silové řešení dominuje mezinárodním vztahům, říká bezpečnostní expert Bříza

Situace se mění, když ne přímo radikálně, tak docela dramaticky. Nazval bych to renesancí jaderných zbraní. Státy, které je mají, chtějí navyšovat jejich počty tak, aby byly ještě méně napadnutelné jinými. A státy, které je nemají, by je rády zařadily do výzbroje, aby se staly členem tohoto zdánlivě nenapadnutelného klubu.

Dohoda New Start, která by měla vypršet v únoru, je zásadní. Limitovala počet jaderných hlavic a počet odpalovacích zařízení supervelmocí. Hlavic mělo být 1550 na 750 odpalovacích zařízeních. Ve světě je několik jaderných států, ale jen dvě jaderné supervelmoci - USA a Ruská federace, které drží 90 procent všech jaderných hlavic. Každá z nich asi 5000, čili panuje parita a systém vzájemného zaručeného zničení. Proto dvě jaderné supervelmoci uzavřely celou řadu bilaterálních smluv.

Domnívám se, že v tuto chvíli není v zájmu ani jedné supervelmoci takovou dohodu uzavřít. Není to jenom kvůli konfliktu na Ukrajině a oslabeným komunikačním linkám mezi jadernými supervelmocemi, ale také kvůli Číně.

Čína byla vždy vyjmuta ze systému smluv, který limitoval počty jaderných zbraní, protože jich neměla tolik, aby ohrozila jednu ze dvou jaderných supervelmocí. Doba se však významně změnila. V minulosti byly uzavřeny mezi jadernými supervelmocemi i smlouvy, které eliminovaly nosiče jaderných zbraní. Byla mezi nimi i smlouva o likvidaci raket krátkého a středního dosahu INF z roku 1987 (vypovězena byla v 2019, pozn. red.), ale ani ta se netýkala se Číny. Dnes je Čína je největší velmocí, co se týká raket krátkého a středního dosahu, které mají dosah 500 až 5500 kilometrů. Nikdo nemá tak velký arzenál.

Ano a v kontextu války na Ukrajině buďme rádi, že byla tato dohoda podepsána. Představte si, že by Ruská federace měla ve výzbroji stovky nebo tisíce raket krátkého středního dosahu, jak tomu bylo v Sovětském svazu před koncem studené války. Použila by je proti Ukrajině. To by byla devastace Ukrajiny, která je beztak velká, ještě o to větší. Tato celá jedna složka zbraní byla naštěstí touto smlouvou eliminována.

Čínu nebude jednoduché dostat k jednacímu stolu. Čína je na vzestupné trajektorii, bude se chtít stát supervelmocí. K tomu potřebujete několik prvků - velikost území, počet obyvatel a přístup strategickému moři. To všechno má stejně jako ekonomickou sílu. Po dekády se úspěšně snaží na bázi dumpingu cenami pod výrobní náklady dobýt světové trhy svým spotřebním zbožím tak, aby v daných státech byly továrny zavřeny a závisely na čínském importu. Posledním, ale klíčovým prvkem musí být vojenská síla. Její demonstraci jsme viděli na přehlídce.

Přehlídka vypadala, že Čína má nejmodernější a nejlepší armádu světa. Ono to tak není, nemá bojové zkušenosti. Řada předvedených zbraňových systémů je ve fázi prototypů nebo nabíhající sériové výroby. Vzpomeňte si na přehlídky Ruské federace, kdy jsme ještě nedávno my, včetně mě, byli přesvědčeni, že Ruská federace prošla generační obměnou svých konvenčních sil a má moderní armádu.

Čína se dlouhou dobu zdržovala toho stát se tak velkou jadernou velmocí jako Ruská federace nebo Spojené státy a nebylo to jenom z technologických důvodů. Čína spolu s Indií byly dvě jediné jaderné velmoci, které měly doktrínu nepoužít jadernou zbraň jako první. Opravdu je považovaly pouze za nezbytně nutný prvek odstrašení.

Ruská válka na Ukrajině Číně ukázala, že nechce čelit nikomu z pozice slabosti ani v jaderném odstrašení. Nárůst čínských jaderných sil je opravdu dramatický. Jednoznačně souvisí s válkou na Ukrajině, protože předtím si Čína držela dlouhá léta arzenál kolem 400 jaderných hlavic. Předloni měla 420, loni 500, letos už má 600 hlavic. Každý rok zařazuje do výzbroje 20 procent nových hlavic a je nade vší pochybnost jasné, že nejdéle do konce této dekády bude mít přes 1000 hlavic.

Čínský prezident zcela jasně řekl, že si Tchaj-wan vezmou, jenomže mají trochu jiné vnímání času. Čas pro ně nehraje roli. Vidíme obrovský nárůst čínského hladinového loďstva. Počty lodí jsou vyšší, než mají Spojené státy, ale dominance amerického loďstva se svazy letadlových lodí je pořád obrovská. Čína jí není schopná konkurovat, proto šla cestou vývoje specifických zbraňových systémů typu hypersonických kluzáků. Když se rozhodneme uzmout Tchaj -wan, tak má celou škálu zbraní, které jsou schopny zajistit, že americké námořnictvo připlouvají na pomoc bude zastaveno.

Bezesporu to tak může být. Jedním z důvodů, proč ruská jaderná doktrína umožňuje jaderný útok jako první, byla, je a bude Čína. Ruská federace má svoji dominantní vojenskou a ekonomickou sílu v evropské části. To by byl v případném konfliktu s čínskou lidovou armádou, která by poslala přes hranice milion mužů, obrovský handicap, protože by musela vyrovnat počty vojáků. Než by je však přepravila z evropské části do asijské, tak by mosty přes sibiřské veletoky mohly být zničeny, čínská armáda by postupovala a nešlo by ji zastavit. Proto si Ruská federace vyhrazuje použít jaderný arzenál i proti takto vedenému útoku.

Mocenský blok, který zmiňujete, nějak funguje, ale je to sňatek z rozumu. Čína a Indie jsou obrovští geopolitičtí rivalové. Historicky spolu měly mnoho půtek a konfliktů. Čína má taky ambice má expandovat do Ruska. Už se to děje neinvazivní formou migrace. Příhraniční regiony jsou hodně infiltrované čínským obyvatelstvem.

Partnerství jsou to nevyvážená, takže si nemyslím si, že by z nich mohl vzniknout nějaký silný vojenský blok. Dokud se to Číně vyplatí, uvidíme tyto svazky, ale nemyslím si, že by to mělo mít nějakou dlouhotrvající podobu jako Severoatlantická aliance v naší euroatlantické civilizaci. Určitě se ale dostáváme k situaci, kdy silové řešení konfliktů dominuje mezinárodním vztahům. Musíme se tomu přizpůsobit. Nesmíme o těch hodnotách jenom mluvit, ale musíme si je umět i obhájit.

Legitimita a životaschopnost severokorejského režimu opravdu spočívá na jaderných zbraních. Proto si myslím, že bylo za prvního mandátu prezidenta Donalda Trumpa do jisté míry naivní si myslet, že se Severní Korea vzdá jaderných ambicí. Má-li ve své výzbroji několik desítek jaderných hlavic, tak je útok na ni podstatně složitější.

Obzvláště když ze severní hranice máte spojence typu Číny, typu Ruské federace. U Iránu je ta situace složitější v tom, že on svého nepřítele na život a na smrt má ve formě Izraele. Je potřeba si uvědomit že za určitých okolností by bezesporu íránský režim byl schopen použít i tento arzenál ke zničení Izraele.

Ukrajina bezesporu disponuje kapacitami, jak vyrobit jadernou zbraň. Každá země, která má rozvinutý mírový jaderný program, může za určitých okolností vyvinout jadernou zbraň. Představme si, že by Ukrajina vyvinula by a do výzbroje zařadila několik desítek jaderných hlavic. Po uzavření příměří s Ruskou federací by sloužily jako odstrašení.

Proč ale říkám, že jaderná zbraň není vždy garantem míru: Představme si, že by Rusko nedodrželo dohody a ruská armáda by opět zaútočila na Ukrajinu konvenčně. Fronta by se prolomila a ruská vojska by postupovala ke Kyjevu a z jihu by chtěla uzavřít kleště. V tu chvíli by ukrajinská strana mohla použít jadernou zbraň, protože by byla ohrožena existence Ukrajiny. Ale ukažte mi na světě jediný stát, který by schválil použití jaderné zbraně proti Ruské federaci. Navíc ve chvíli, kdy by to udělala, trvalo by přesně deset až dvacet minut, kdy by Ukrajina byla velikostí ruského jaderného arzenálu vymazána z povrchu zemského.

Přesně tak to je. A neuspěli ani Sověti v Afghánistánu, což je stejný příklad.

Ano, leč pouze jako prvek odstrašení. Ale abychom je jenom nehaněli, za určitých okolností jsem zastáncem jaderného arzenálu, protože může být pojistkou proti válce. Studená válka nepřešla do horké fáze právě proto, že tyto dva mocenské bloky měly tak velké množství jaderných zbraní a měly jistotu vzájemného zaručeného zničení, že se neodvážily jeden na druhého zaútočit. Mohou představovat určitý stabilizační prvek mezi jadernými velmocemi, které už jaderné zbraně mají.

Je to tak. Pákistán má zhruba stejně velký jaderný arzenál jako Indie a eskalace by mohla vést za určitých okolností k jaderné válce. Vědomí, že oba státy mají jaderný arzenál a drží se v šachu, znamená, že nemusíte konflikt konvenčně tolik eskalovat.

Maximálně pro Francii. Proto buďme obezřetní na opakované nabídky Francie, že nás, Evropu jako takovou, ochrání, a že se schováme pod jaderný deštník Francie. Je v tom spíše ekonomický efekt tak, abychom se my spolupodíleli na životaschopnosti francouzských jaderných sil.

Je to ale podstatně horší řešení, než nám dnes nabízí program NATO v rámci sdílení jaderných zbraní, jehož součástí je několik evropských států NATO, třeba Nizozemsko, Německo, Belgie, Itálii, Turecko.

Na jejich území je zhruba 100 taktických jaderných zbraní, které jsou ve vlastnictví Spojených států. Nosiče a jejich posádky jsou z hostitelské země. V případě provedení jaderného úderu by muselo dojít ke konsensu mezi hostitelským státem a Spojenými státy a následně tyto dva státy by mohly provést jaderný úder.

U Francie tomu tak není. Francie nabízí, že třeba v Německu dislokuje letouny Rafale, nicméně to tlačítko nebudete mít vy v Berlíně, ani nebudou dvě společná tlačítka. Tlačítko bude pouze v Paříži. To nepovažuji za adekvátní odstrašení nota bene při relativně malé velikosti jaderného arzenálu Francie. Když to sečtu, tak jaderný arzenál Británie a Francie je vůči jadernému arzenálu Ruské federace je v poměru 1:10.