Německo

Spolková republika Německo se rozkládá na ploše bezmála 360 tisíc kilometrů čtverečních, což ji řadí do první pětky největších zemí v Evropě. Federativní stát se skládá z šestnácti spolkových zemí, které mají svou vlastní ústavu, parlament a vládu. Na území Německa žije přes 80 milionů obyvatel, což je vyjma Ruska nejvíce v Evropě.

Hlavním městem Německa je téměř tříapůlmilionový Berlín, mezi další významné metropole patří Mnichov, Hamburk, Brémy, Bonn, Frankfurt nad Mohanem, Dortmund, Drážďany nebo Kolín nad Rýnem.

Zákonodárnou a kontrolní moc obstarává v zemi Spolkový sněm, jehož poslanci jsou voleni každé čtyři roky. Díky specifickému volebnímu systému není počet křesel pevně daný a počet zvolených poslanců se po každých volbách mění, zatímco tak například ve volbách v roce 2013 bylo zvoleno 630 poslanců, o čtyři roky později do Spolkového sněmu usedlo 709 poslanců.

Nejsilnějšími německými stranami jsou Křesťanskodemokratická unie, Sociálnědemokratická strana Německa, Křesťanskosociální unie, Svobodná demokratická strana, Spojenectví 90 - Zelení a Levice a Alternativa pro Německo.

Důležitým orgánem je Spolková rada, tvořená zástupci zemských vlád. Dává spolkovým zemím právo podílet se na legislativních procesech Sněmu. V případech, kdy je podle ústavy k přijetí zákona zapotřebí také souhlas Rady, musí Spolková rada takový zákon podpořit, v opačném případě je ustaven speciální výbor, jenž má za úkol najít kompromisní řešení. Rada má celkem 69 členů, jednotlivé země jsou zastoupeny podle počtu obyvatel třemi až šesti zástupci.

V čele spolkové vlády je spolkový kancléř, který je volen na čtyři roky. V čele státu je prezident, jehož volí na pětileté období zvláštní grémium, takzvané Spolkové shromáždění. Od 17. května 2017 tento post zastává Frank-Walter Steinmeier. Úřad kancléře zastupuje od roku 2005 historicky první žena v této funkci Angela Merkelová.

Po druhé světové válce se Německo pokouší vylepšit své renomé ve světě. Účastní se mírových operací a integruje se v nadnárodních organizacích. Je zakládajícím členem Evropské unie a od roku 1973 také členem OSN. V roce 1955 vstoupilo do NATO.

Nejlidnatější stát v Evropské unii se vyznačuje vysokým počtem přistěhovalců. Z celkových dvaaosmdesáti milionů obyvatel se 12 procent hlásí k jiné něž německé národnosti. Z cizinců mají největší zastoupení Turci (1,47 milionu), Poláci (860 tisíc), Syřané (745 tisíc), Rumuni (696 tisíc) Italové (600 tisíc), Chorvaté (395 tisíc) a Řekové (363 tisíc). Čechů žije v Německu odhadem 60 tisíc.

Na území státu se nachází také čtyři státem uznávané menšiny. Největší z nich jsou Lužičtí Srbové, následují Dánové, Frízové a Romové. Na lokální úrovni se tudíž uznávají jako úřední jazyk i dánština, fríština a lužická srbština. Hlavním úředním jazykem je samozřejmě němčina.

Z náboženství převládá katolické a evangelické vyznání, ke kterým se shodně hlásí po jedné třetině obyvatel. Necelé jedno procento tvoří židé, téměř čtyři procenta obyvatel jsou muslimové.

Německo je také státem s vyspělou kulturní tradicí. Je rodištěm mnoha významných umělců a myslitelů, jakými byli Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven, Johannes Brahms, Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Nietzsche nebo Immanuel Kant.

Po sjednocení Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou v roce 1990 si vyspělé SRN ekonomicky pohoršilo. Postupně se mu však podařilo vyhoupnout se do pozice jednoho z hospodářsky nejsilnějších států světa.

Na jeho území se nachází 370 vysokých škol a je známé štědrou podporou vědy. Spolu s Japonskem a Spojenými státy se řadí k nejinovativnějším zemím světa, v Evropě mu patří prvenství v počtu patentů. Spolková republika Německo rovněž nabízí vysoký životní standard a dobrou zdravotní i sociální péči.

Podle odborníků spočívá jeho poválečný růst především v průmyslu orientovaném na export a daňovém systému. Rovněž místní výrobky mají po světě dobré jméno pro svou kvalitu a nejmodernější technologie.

Právě vysoká závislost na exportu však v době finanční krize uvrhla zemi kolem roku 2008 do největší recese za posledních šedesát let. Díky konjunkturálním programům a obrovským finančním injekcím se však země během roku 2010 vzpamatovala a opět nastartovala úspěšný růst.

Obrovskou roli hraje v německé ekonomice průmysl. Nejvýznamnějším odvětvím je výroba dopravních prostředků (automobilový průmysl vytváří roční obrat přes 230 miliard eur), dále strojírenství, hornictví, potravinářství, papírenství, elektrotechnika, chemie a energetika.

Zemědělství sice tvoří spolu s lesnictvím a rybolovem zhruba jedno procento celkové německé ekonomiky, přesto je jeho role poměrně významná. V rámci EU má zemědělství v Německu nezastupitelnou pozici. Je největším evropským producentem mléka, vepřového masa a řepky olejky.

Nejdůležitější složkou tamního hospodářství zůstávají služby, které tvoří 70 procent HDP. Obor služeb zaměstnává na 30 miliónů obyvatel.

V německém exportním hospodářství hraje velkou roli dopravní infrastruktura. Země se může pochlubit hustou a kvalitní sítí silnic, včetně nejdelší dálniční sítě v Evropě. Důležitá je také říční a železniční doprava. Ve Frankfurtu nad Mohanem se nachází jedno z největších evropských letišť.

Území středoevropského státu sahá od Severního a Baltského moře na severu až k alpskému masivu na jihu, kde sdílí hranice s Rakouskem a Švýcarskem.

Severní polovina Německa se vyznačuje nížinatým charakterem, dominuje jí Severoněmecká nížina. Směrem na jih přechází krajina v hornatý profil. Nejvýraznějšími útvary jsou Středoněmecká vysočina, Alpy s nejvyšší horou Zugspitze (2 962 m) a v neposlední řadě německá část Šumavy (Böhmerwald), Českého lesa (Oberpfälzer Wald) a Krušných hor (Erzgebirge).

Německem protéká řada významných evropských toků, mezi nimi například Rýn, Labe, Odra, Dunaj či Mohan. Na severovýchodě země se rozprostírá Meklenburská jezerní plošina, kde se nacházejí stovky jezer včetně největšího jezera Müritz (117 km²).

Podnebí Německa je typicky mírného charakteru. Nachází se v přechodném pásmu mezi kontinentálním a oceánským klimatem. Sever státu je vlivem moře o něco chladnější.

Dějiny Německa se začaly utvářet po pádu Římské říše, když zejména na území střední a západní Evropy vznikly první ucelenější útvary barbarských kmenů. Už předtím tuto oblast obývali Germáni, kteří měli velký vliv na zánik Říma.

V pátém století se na území dnešního Německa, Francie, Švýcarska a Beneluxu utvořil jeden z prvních evropských států, Franská říše. Ta se později transformovala na několik útvarů, díky čemuž se stalo území dnešního Německa součástí Svaté říše římské. Ta nebyla nikdy unitárním státem v dnešním slova smyslu, ale spíše jednotou několika různě velkých států a svobodných měst. Největší vliv v ní brzy získalo právě Německo. Svatá říše římská trvala až do roku 1804.

V 16. století se stalo centrem reformace. Martin Luther, rodák z Eislebenu, je dokonce považován za původce reformních snah. V 17. století se Německo stalo klíčovým subjektem v třicetileté válce, po níž bylo značně poničené a coby země rozdrobená na několik menších knížectví upadlo do krize.

Na vídeňském kongresu, který se konal po porážce Napoleona, došlo k ustavení Německého spolku, jenž se skládal z devětatřiceti menších států. Občané tohoto uskupení však nebyli s nastoleným systémem spokojeni, což se projevilo v revoluci, jež vypukla roku 1848. Ta však žádné velké změny nepřinesla.

Německý spolek později zanikl a byl nahrazen Severoněmeckou aliancí. V roce 1871 pak vznikla Německá říše, jejímž prvním panovníkem se stal Vilém I. a říšským kancléřem byl jmenován Otto von Bismarck.

Pár let nato vzniklo spojenectví mezi Německem, Rakouskem-Uherskem a Ruskem. Rusko bylo záhy nahrazeno Itálií, čímž vznikl Trojspolek.

Nový císař Vilém II. zatoužil po rozšíření země a začal pošilhávat po některých zahraničních koloniích. Tím se ovšem zapletl do svárů s několika dalšími mocnostmi. Agresivní politika Trojspolku nakonec v roce 1914 zapříčinila první světovou válku, která v roce 1918 skončila v neprospěch Německa.

Německo bylo zdevastované, přišlo o své kolonie a jako původce války muselo platit tučné válečné reparace. Znepokojení občané zchudlé země potom často inklinovali k extremistickým náladám. V roce 1923 uspořádal šéf ultrapravicové nacionalistické NSDAP Adolf Hitler neúspěšný pokus o převrat. Za něj si odseděl několik měsíců ve vězení, ale deset let nato byl po vítězných volbách NSDAP jmenován do funkce kancléře.

Tím započala éra německé nacistické politiky. Hitler přišel se svým Mein Kampfem a plánem na arizaci populace. 1. září 1939 rozpoutal útokem na Polsko druhou světovou válku, která skončila až 8. května 1945 kapitulací Německa. Ve válce zahynulo téměř 60 milionů lidí, včetně 6 milionů židů. Toto téma je pro Němce dodnes velmi citlivé.

Německo bylo označeno za viníka války a čtyři vítězné mocnosti si jeho území rozdělily mezi sebe. Později na tomto území vznikly dva odlišné státy: prozápadní Spolková republika Německo a Německá demokratická republika, orientovaná na Sovětský svaz. Symbolem tohoto rozdělení se stala v roce 1961 Berlínská zeď. Tato hranice rovněž v podstatě definovala také rozdělení mocností stojících proti sobě ve studené válce.

Berlínská zeď padla v noci z 9. na 10. listopad 1989. Necelý rok nato, 3. října 1990 došlo ke sjednocení obou německých států pod současným názvem. Přičlenění chudší NDR mnohdy vyvolalo nespokojenost západních kolegů, kteří museli na tento bývalý stát doplácet. Během let se však situace uklidnila.