Článek
Hrdinkou je sedmnáctiletá Simone, studentka ze západoněmeckého Ulmu, která se vůbec nezabývá středoškolským učivem ani spolužákem, jenž s ní touží randit. Hlavu jí zaměstnává jediné: platonická láska k populárnímu zpěvákovi, který vystupuje pod iniciálou R.
Pokoj má doslova vytapetovaný plakáty se svým idolem, jehož synth-popové písničky jí neustále zní ve sluchátkách. Každý den smutní, když jí poštou nepřicházejí odpovědi na milostné dopisy, které mu vytrvale posílá.
Jednoho dne se rozhodne přestat s čekáním a vzít osud do vlastních rukou. Stopne si auto a vydá se do dvě hodiny vzdáleného Mnichova, kde má R natáčet videoklip v televizním studiu. Skutečně se jí podaří se s ním setkat a dvojice spolu stráví noc.
Simone je však pro sebestředného milence jen prchavou epizodou. Když se R chystá odjet a lhostejně ji opouští, zdrcená dívka popadne sošku a tou mu zasadí smrtelnou ránu. Aniž by hnula brvou, zpěvákovo tělo bez známek života rozseká elektrickým nožem, postupně jej uvaří a sní. Zbylé kosti rozemele v kávovém mlýnku na prach.
Schmidt (1938–2024), mimochodem rodák z moravského Šternberku, nestvořil povrchní krvák, jak by bylo snadné film zavrhnout. Chtěl jím přiblížit nejen povahu popkultury, v té době válcované žánrem Neue Deutsche Welle. Ten zastupovali Falco, Nena, kapely Trio nebo Rheingold, jejíž německý frontman Bodo Staiger (1949–2019) ve snímku ztvárnil zabitého R.
Kdo je vinen?
Námět Schmidt nejprve napsal formou fiktivního deníku do svého punkového fanzinu S!A!U!, který vydával v letech 1978 až 1980. Upozornil jím na klamavý příslib intimního vztahu, jaký podle něj posluchačům poskytuje popová hudba.
„Fanoušci tomu věří. Přijdou za zpěvákem a poví mu: ‚V rádiu jsi říkal, že mě miluješ, tak tady mě máš.‘ Hvězda však takový slib nemůže splnit,“ vysvětlil filmař.
Neodkazoval ale pouze na mánii okolo celebrit. Der Fan navíc ukrývá narážky na nacismus a to, jak se podobná ideologická hnutí dostávají k moci.
„Kladl jsem si otázku, kdo za vzestup NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) vlastně může. Povolal Hitler Němce, nebo ho vyhledali sami? Kdo nese vinu? Popová hvězda, která si vybrala fanynku a bezohledně si s ní pohrála? Nebo ve fanynce dřímala touha odjakživa a potřebovala onoho zpěváka, aby ji v ní probudil?“ dumal Schmidt.
Konec hodné holky
Do role zfanatizované Simone obsadil nezletilou Lucemburčanku Désirée Nosbuschovou, tehdejšího miláčka televizního publika. Účinkování slavné dětské moderátorky pořadů pro mládež ve filmu, ve kterém se zcela svlékne a páchá násilí, vyvolalo vlnu pobouření.
Herečka se podle svých slov chtěla vymanit z obrazu hodné holky, který ji definoval. Později tvrdila, že jí režisér slíbil, že nahé scény z filmu vystřihne, což se nestalo. Ještě před premiérou se neúspěšně snažila zabránit distribuci snímku soudní cestou.
„Jen si to představte, je vám šestnáct a ještě netušíte, kým vlastně jste. Měla jsem pocit, jako by se pode mnou propadala zem. Právě tak jsem tenkrát vnímala svůj život,“ řekla Nosbuschová už jako dospělá v rozhovoru pro deník Der Tagesspiegel.
Dobová kritika titul ztrhala coby manýristický a bizarní, postupně si ale získával čím dál více příznivců. Že je Der Fan nadčasovým dílem, které v éře sociálních sítí nabývá na významu, dokládá i jeho nedávné zrestaurování a vůbec první uvedení v amerických kinech.
