Článek
Masovému úspěchu svazku nepochybně napomáhá forma: I ta nejvzdálenější východoněmecká minulost je na jeho stránkách lidsky zpřítomněná. Autorka, ročník 1985, při svém vyprávění totiž vychází z konkrétních míst, situací i z výpovědí lidí, jejichž osudy sleduje a s nimiž také mluvila.
Klasické rešerše prolíná s orální historií a osobním vhledem těch, kteří popisovanou dobu v NDR prožili. K takovým ostatně patřili i její rodiče – učitelka a voják, důstojník socialistické Národní lidové armády.
Jste vlastně omyl
Hned v úvodu historička, která dnes působí na londýnské King’s College, připomíná, jak temné kořeny budování „světlých zítřků“ na východě Německa mělo. Tisíce komunistů totiž ve třicátých letech utekly ze země před Hitlerem do Sovětského svazu, kde je ale nakonec nečekalo nic jiného než Stalinova sektářská brutalita.
Kdo dokázal nástrahami jeho Velkého teroru prokličkovat, nebo jej díky štěstí přežil, byl po válce dost zocelený na to, aby mohl začít budovat Sověty inspirovaný socialismus v Německu…
Tento budovatelský étos jako by východoněmeckou společnost provázel po celou dobu její existence. Proto si Hoyerová vzdor všemu politickému útlaku dovoluje mluvit o hrdosti těch, kteří v NDR žili. O generacích pyšných na plnou zaměstnanost, na dostupné bydlení v panelových sídlištích i na úspěchy východoněmeckého sportu, byť byly zhusta tažené státním dopingem. A také na ženskou rovnoprávnost, která byla považována za samozřejmou.
Právě na feministické rysy německého komunismu autorka přitom klade mimořádný důraz. Dalo by se dokonce říci, že právě rovné postavení žen považuje za klíčovou vymoženost, která by při žádném hodnocení NDR neměla být opomíjena. Už proto, že statistiky dodnes zachycují rozdíl mezi podílem zaměstnaných žen ve starých a nových spolkových zemích. A také odhalují, že platové rozdíly mezi muži a ženami zůstávají na Západě stále větší.
Hoyerová přitom Ulbrichtův a Honeckerův násilný režim nijak neidealizuje. Její kniha je spíše pokusem „vrátit důstojnost lidem, kteří v něm žili“. A kterým se postupně zhroutil nejen sen o budování „nového, lepšího Německa“, ale kteří následně přišli i o iluzi, že by tedy něco takového snad mohl přinést alespoň pád Berlínské zdi.
Ve sjednoceném Německu ale vůči nově připojeným územím rychle převládl povýšený paternalismus, takže opojení jejich obyvatel ze šance na nový začátek rychle vyprchávalo. Těžko se vyrovnávali s pocitem, že velký kus jejich osobního i kolektivního života je najednou považován za cosi na způsob historického omylu.
A právě to se Hoyerová snaží pozměnit. „Možná se nové přicházející generaci podaří překonat německou posedlost ,vyrovnáváním se s minulostí‘, která až příliš často brání zemi přijmout historickou kontinuitu tam, kde by raději viděla jen ostré předěly,“ doufá v závěru knihy.
Možná i proto má připomínka odmítané historie, o niž se autorka pokouší, takový čtenářský ohlas. Vytěsňované, jak víme nejen od Freuda, si nakonec vezme, co potřebuje. Nepřiznává-li se a dál potlačuje, dává vzniknout frustracím všemožného druhu. Lidé totiž nedokážou jen tak zapomenout na svůj život a při vytrvalém veřejném popírání jeho smyslu mohou časem snadno získat dojem, že se o nich mluví jako o bezvýznamných. Resentimenty a nenávisti, které se z takových pocitů rodí, jsou pak schopné rozleptat i novou společnost, do níž se nořili s nadějí, že jim v ní bude lépe, připomíná Hoyerová.
Na druhé straně zdi
Nostalgický hyperkritický pohyb dál vrtá v německé společnosti a podrývá legitimitu současného systému, jak dokládá úspěch protestní Alternativy pro Německo (AfD), která se na východě země stala zcela dominantní politickou silou. A to mimo jiné právě i díky slibům, že tamním obyvatelům „vrátí“ jejich „ztracenou důstojnost“.
Katja Hoyerová se snaží nabídnout odpověď na otázku, proč právě toto téma teď hraje v německé politice takovou roli. Připomíná, že není dobrý nápad škrtat celé etapy života, jakkoliv byly rozporné a složité. „Pokusit se zasadit NDR do kontextu bouřlivých německých dějin 20. století neznamená ospravedlňovat brutalitu Berlínské zdi ani represivní aparát Stasi. Znamená to uznat, že východní a západní Němci žili v poválečných desetiletích ve velmi odlišných realitách – a že obě tyto zkušenosti jsou součástí národního příběhu,“ píše.
Nejde už jen o to, aby se i takový pohled stal běžnou součástí německé historiografie, nýbrž aby se teď s realitou „za zdí“ naučili žít i ti, kteří o ní dlouho nechtěli nic vědět, ani si nic představovat.
Což ostatně platí i v našich podmínkách. Protože i my máme své „bytí za zdí“, které se nám nepřestává připomínat. Aktuálně třeba v nekonečných hádkách o komunistickou minulost premiéra či prezidenta. I Čechům tak může četba Katji Hoyerové posloužit coby inspirace k přemýšlení o tom, jak kreativně pracovat s traumaty a frustracemi.
