Před 80 lety skončil Norimberský proces. Dvanáct obžalovaných dostalo trest smrti, tři byli osvobozeni

Po skončení druhé světové války stály vítězné mocnosti před otázkou, jak naložit s nejvýše postavenými představiteli nacistického režimu. Spojené státy, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie se nakonec rozhodly pro mezinárodní soudní řízení. Dohodou podepsanou v Londýně 8. srpna 1945 vznikl Mezinárodní vojenský tribunál, jehož úkolem bylo posoudit individuální odpovědnost vedoucích představitelů nacistického Německa.

Hlavní líčení začalo 20. listopadu 1945 v norimberském Justičním paláci. Soud tvořili zástupci všech čtyř mocností a stejné bylo také zastoupení žalobců. Jednání probíhalo v angličtině, francouzštině, ruštině a němčině a použitý systém simultánního tlumočení se stal jednou z technických novinek procesu.

Obžaloba původně zahrnovala 24 představitelů nacistické politické, vojenské, hospodářské a propagandistické elity. Před soudem se projednávaly případy 22 z nich a 21 obžalovaných se procesu osobně účastnilo.

Robert Ley, někdejší šéf Německé pracovní fronty, spáchal krátce před zahájením procesu sebevraždu a průmyslník Gustav Krupp nebyl kvůli svému zdravotnímu stavu uznán schopným účasti na řízení. Martin Bormann, jehož osud tehdy nebyl znám, byl souzen v nepřítomnosti.

Mezi nejznámější obžalované patřili Hermann Göring, Rudolf Hess, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Alfred Rosenberg, Hans Frank, Julius Streicher, Karl Dönitz nebo Albert Speer. Adolf Hitler, Heinrich Himmler ani Joseph Goebbels před tribunálem stanout nemohli, protože před koncem války nebo krátce po něm spáchali sebevraždu.

„Norimberský tribunál soudil pouze nejužší špičku nacistického režimu. V následných procesech v Německu a bývalých okupovaných zemích byly odsouzeny další desítky tisíc mužů a žen. Většina pachatelů ale před soudem nikdy nestanula ani neutekla do zemí Latinské Ameriky či na Blízký východ. Dožili nepotrestáni v Rakousku, východním a především západním Německu. Šlo přitom řádově o miliony lidí, kteří byli do fungování nacistického systému a jeho zločinů různou měrou zapojeni,“ popsal pro Novinky Jan Zumr z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Obžaloba byla rozdělena do čtyř bodů. Týkala se společného plánu či spiknutí směřujícího ke spáchání dalších trestných činů, zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Soud se zabýval nejen přípravou a vedením útočných válek, ale také pronásledováním civilního obyvatelstva, deportacemi, nucenou prací, masovým vražděním civilistů nebo fungováním koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Významnou část důkazů tvořily dokumenty vytvořené samotnými nacistickými úřady. Žalobci předkládali rozkazy, úřední záznamy, korespondenci, fotografie i svědecké výpovědi. Promítaly se také filmové materiály zachycující mimo jiné poměry v osvobozených koncentračních táborech.

„Norimberský proces byl přelomový především tím, že nejvyšší představitelé poraženého státu nebyli jednoduše popraveni nebo ponecháni politické odvetě, ale postaveni před mezinárodní soud. Byla prosazena zásada, že za zločiny podle mezinárodního práva odpovídají konkrétní lidé, a to i tehdy, jednají-li jménem státu, zastávají nejvyšší funkce nebo se odvolávají na rozkazy nadřízených. Proces měl navíc mimořádný dokumentační význam, protože veřejnosti předložil jasné důkazy o fungování nacistického státu, koncentračních táborech a masovém vraždění. Pro miliony lidí představoval první ucelenou konfrontaci s rozsahem nacistických zločinů,“ objasnil Novinkám Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Čtení rozsudku začalo 30. září a skončilo 1. října 1946. Tribunál uznal vinnými 19 z 22 osob, jejichž případy projednával. Dvanáct obžalovaných bylo odsouzeno k smrti oběšením. Patřili mezi ně Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Ernst Kaltenbrunner, Alfred Rosenberg, Hans Frank, Wilhelm Frick, Julius Streicher, Fritz Sauckel, Alfred Jodl, Arthur Seyss-Inquart a v nepřítomnosti také Martin Bormann.

Rudolf Hess, Walther Funk a Erich Raeder dostali doživotní tresty. Karl Dönitz byl odsouzen na deset let, Konstantin von Neurath na patnáct let a Baldur von Schirach s Albertem Speerem na dvacet let vězení. Hjalmar Schacht, Franz von Papen a Hans Fritzsche byli osvobozeni. Tribunál dospěl k závěru, že jejich vina podle bodů obžaloby nebyla prokázána v míře potřebné k odsouzení.

„V zemích postižených nacistickou okupací byly rozsudky většinou přijímány jako očekávané a oprávněné završení porážky nacismu. Část veřejnosti ale považovala některé tresty za příliš mírné a obtížně přijímala zejména osvobozující rozsudky. Hlubší společenské vyrovnávání s nacistickou minulostí přišlo až s odstupem několika desetiletí. Na jedné z pracovních konferencí státních zástupců a soudců dokonce zaznělo, že pro vyřešení trestněprávní otázky válečných zločinců bude nejvhodnější ‚biologické řešení‘, tedy počkat, až zemřou,“ doplnil k přijímání rozsudků Vojtěch Kyncl.

Mimořádnou pozornost vzbudil proces samozřejmě také v poválečném Československu. „O procesu intenzivně informoval Československý rozhlas a rozsáhle se mu na titulních stranách věnoval také tisk. Československou delegaci u vojenského tribunálu vedl generál justiční služby Bohuslav Ečer, který osobně vyslýchal bývalé říšské protektory v Čechách a na Moravě Konstantina von Neuratha a Wilhelma Fricka. Nízký trest pro Neuratha vyvolal v Československu silné rozhořčení, byl vnímán jako nepřiměřeně mírný,“ upřesnil Jan Zumr.