Upíři pokořili Berlín. Seriál Město krve je o polarizaci dnešního světa, míní herci

Seriálový Berlín je v blíže neurčené budoucnosti městský stát řítící se do neštěstí. Kvůli klimatické krizi tam panuje nesnesitelné vedro a společnost je striktně rozdělena. Privilegovaní obyvatelé žijí v klimatizované kopuli, zatímco ostatní přežívají na ulicích, kde se obchoduje s lidskou krví.

V čele příběhu stojí dvě sestry, které posledních patnáct let žily odděleně. Chronicky nemocná Bea (hraje ji pětadvacetiletá Lea Drindaová) vyrůstala jako takzvané skleníkové dítě, chráněné před veškerým nebezpečím.

Její starší sestra Phoebe, v podání třicetileté Somy Pysallové, patří mezi společenskou spodinu. Dívky se nečekaně shledají těsně před volbami, kdy se do nejvyšších politických pater derou upíři ovládající organizovaný zločin v zemi.

Za největší výzvu své role Bey, potýkající se s vážnou chorobou, označila Drindaová ztvárnění neustálého pocitu ochromení a tíhy těla. Pysallová se na postavu Phoebe zase připravovala v berlínské organizaci podporující bezdomovce.

„Když jsem s lidmi bez domova pracovala v kuchyni, hodně jsme si povídali. Došlo mi, že sociálním sítem většinou propadli proto, že neměli rodinné zázemí. Přitom jsou to úžasné, přímo zářící duše,“ říká.

Při svých cestách po USA si prý uvědomila, jak moc se seriálové kulisy vybudované scénografem Matthiasem Müssem blíží realitě. Stanová městečka, která spatřila ve Washingtonu, podle herečky naprosto odpovídají jím vyobrazenému chudinskému prostředí.

Podle představitelek hlavních rolí děj reflektuje současné globální napětí nebo vzestup radikalismu a populismu. Pysallová podotkla, že největší výzvou dnešních mladých bude zachovat si lidskost navzdory válkám, ekologickým výzvám a politickému extremismu.

„Moje generace se narodila do složité doby,“ souhlasí Drindaová a popisuje zvláštní pocit, který zažívala na place. „Na jedné straně natáčíte fikci, ale ten samý den si čtete zprávy a říkáte si: ‚Sakra, tohle přece jenom nehraji, ono se to doopravdy děje.‘“

„Seriál vystihuje polarizaci společnosti napříč světem,“ přitakává padesátiletý Lars Eidinger, jenž hraje prospěchářského vampýra Zena. „Historie se opakuje a přichází to ve vlnách,“ doplňuje s tím, že umění poskytuje možnost na problémy nazírat s odstupem a tím jim lépe porozumět.

Herec, který teď natáčí nového Supermana v režii Jamese Gunna, je aktivní i coby DJ a fotograf. Při budování postav ho prý inspirují právě hudba a vizuální umění spíše než kinematografie.

Příkladem může být něžná balada I Want to Know What Love Is od kapely Foreigner, na niž Zeno tančí po velmi vypjatém momentu. Podle Eidingera by bylo příliš přímočaré v této scéně použít agresivní melodii.

Touha po lásce, o které vypovídá text písně, polidšťuje jeho jinak brutální postavu. „Vysvětluje, proč je zlý,“ míní herec s tím, že upír pod drsnou maskou schovává potřebu emocionálního napojení a utrpení pramenící z nesmrtelnosti.

Upíří parazitismus na lidech vnímá coby děsivý odraz současného kapitalismu založeného na hierarchii. Paralelu vidí ve hře Svatá Johanka z jatek z pera Bertolta Brechta.

„Společenský systém připodobňuje k překlápěcí houpačce. Nemajetní lidé dole zajišťují, že bohatí jsou nahoře. Kdyby nebylo dost chudých, bohatí by se na vrchol nedostali,“ podotýká Eidinger.

Představují větší hrozbu lidé, nebo upíři? Taková je podprahová otázka seriálu, na niž odpovídá vzpomínkou z dětství. „Jako malý jsem velice rád chodil do zoo. Bylo tam vystavené výtvarné dílo, jež se tázalo, kdo nebo co je největším predátorem na planetě. Když jste odhrnuli závěs, našli jste zrcadlo. Možná tohle je ta správná odpověď,“ uzavírá.