Jihlava

Jihlava patří k nejstarší městům na území České republiky. V minulosti ji proslavila hornická minulost, konkrétně těžba stříbra, později šikovní soukeníci. Svou důležitost si město dochovalo do současnosti.

V letech 1949 až 1960 byla sídlem Jihlavského kraje. V rámci nového krajského členění v roce 2000 se stala centrem stejnojmenného celku. Po 17 měsících byl přejmenován na Vysočinu. Současný název Kraj Vysočina platí od roku 2011.

Město se rozkládá na 78,85 km2, a to kolem řeky Jihlavy. V minulosti jeho území tvořilo přirozenou hranici mezi Čechami a Moravou. Vedle Čechů v něm žila po dlouhá staletí početná německá komunita, jež měla  na hlavní chod a rozvoj Jihlavy rozhodující vliv. V současnosti v Jihlavě žije kolem 50 tisíc obyvatel.

Německá menšina nazývala město Iglau, Poláci mu pro změnu říkali Iglawa. První zmínka o něm pochází z roku 1233. O pár let později vzniká horní město a sláva jihlavských stříbrných dolů do něj zlákala k příchodu stovky nových obyvatel.

V Jihlavě se vaří pivo Ježek. První jeho várka přitom opustila sklepy už v roce 1860. Tradice jihlavského sladovnictví je přesto mnohem letitější. Nejstarší písemná zpráva o něm je patrně zmínka v městské knize z první poloviny 14. století. Historickou tradici pak mají ve městě i papírny a soukenictví.

Zakládací listina, která Jihlavě přiznala městská práva, pochází z poloviny 13. století. Za husitských válek se její obyvatelé přidali na stranu katolíků. Hájili jejich barvy statečně, město nebylo v té době ani jednou dobyto. Kapitulovalo až na podzim 1458 po čtyřměsíčním obléhání vojsky Jiříka z Poděbrad a poté ho čekalo desetiletí úpadku.

Opětovný rozmach přinesla léta 1526–1619. Po velkých požárech došlo k rekonstrukci poničených domů, prosadil se přitom výrazně renesanční styl. Ve změně jihlavské atmosféry se prosadilo jako hlavní náboženství luteránství. Rozkvět ukončila třicetiletá válka.

V březnu 1645 se města zmocnili Švédové. Přestavěli jej na barokní pevnost s předsunutým opevněním – bastionem. Odešli sice už za dva roky, ale zanechali po sobě zkázu. V Jihlavě tehdy žila pouze tisícovka lidí, tedy pouhá osmina původního stavu.

Její sláva se do světa začala opět šířit až v 18. a 19. století, když se stala druhým největším producentem sukna v tehdejší habsburské monarchii. Postarala se o to především císařovna Marie Terezie, která tam pozvala nizozemské řemeslníky.

O zmíněné podnikání, následný obchod se ovšem posléze starali především Němci. A dařilo se jim. Do roku 1945 tvořila Jihlava s okolím druhou největší německou jazykovou enklávu na území Českých zemí.

Dotkly se jí tak naplno události 2. světové války, a i ty, které následovaly po jejím skončení. V noci z 10. na 11. dubna 1945 poškodil výbuch u Helenína nejen most, ale i vlak. Šlo tehdy o jednu z největších diverzních akcí partyzánů v období Protektorátu Čechy a Morava. Německá hlášení mluví o smrti 65 vojáků a zranění dalších 124.

Rozvoj Jihlavy šel ruku v ruce s její ekonomickou prosperitou. Pravidelný půdorys pravoúhlé sítě ulic s velkým náměstím uprostřed byl dán už stavebním řádem krále Přemysla Otakara II. z roku 1270.

Jihlavské historické jádro jinak nabízí jedinečné spojení gotické, renesanční a barokní architektury. Městskou památkovou rezervací bylo vyhlášeno v roce 1982.

Téměř současně byly v době blahobytu například stavěny tři hlavní církevní stavby - farní kostel sv. Jakuba a klášterní komplexy minoritů a dominikánů.

Raně gotický styl reprezentuje malý jednolodní Kostelík sv. Jana Křtitele. Jde o nejstarší dochovanou kamennou stavbou na Českomoravské vrchovině dokončenou krátce před rokem 1200. Zachovány jsou proto také románské základy presbytáře. Nynější podoba kostela je výsledkem barokní přestavby z konce 18. století.

Velký požár města v roce 1523 ukončil středověkou etapu výstavby města. Vzniká jihlavský typ domu s tzv. krytým dvorem, kdy se nad gotickou dolní síní (mázhausem) otevírá renesanční prostor horní síně s arkádovou lodžií s toskánskými sloupy, zaklenutý obvykle sklípkovou klenbou a často doplněný freskovou výzdobou.

Nejvýznamnější barokní stavbou je jezuitský kostel sv. Ignáce vybudovaný spolu s kolejí a gymnáziem v poslední čtvrtině 17. století. Jednolodní stavbu se třemi páry bočních kaplí a plochým závěrem postavil italský stavitel Jacopo Brascha.

Morovou ránu z počátku 17. století připomíná morový sloup. Dominantu Jihlavy ovšem po staletí tvořily hradby. S jejich budováním se začalo před polovinou 13. století. Několikakilometrové opevnění tvořila vnitřní hradební zeď vysoká šest metrů, parkán s parkánovou zdí a příkop hluboký až sedm metrů. Přerušovalo je pět bran. V roce 1755 byla jihlavská pevnost zrušena.

Devatenácté století s sebou přineslo bourání bran, které bránily rozvoji města. Zůstala zachována jen jediná – brána Matky Boží vybudovaná na počátku 2. poloviny 13. století. Její architektonický styl následně určily gotické i renesanční úpravy.

Jednu z nejvýznamnějších jihlavských památek je tamní podzemí. Jeho celková rozloha zabírá padesát tisíc metrů čtverečních a délka dosahuje přibližně pětadvacet kilometrů. Z pohledu statistik tak jde o druhý největší podzemní labyrint v ČR hned po Znojmu.

Chodby jsou raženy ve skále pod celým městem ve dvou až třech podlažích pod sebou, a to v hloubce od dvou do čtrnácti metrů. V minulosti sloužily nejen pro těžbu stříbra, ale také mimo jiné jako sklepy pod jinak úzkými měšťanskými domy.

Mělčí prostory vznikaly už ve 14. století. Ty hlubší hloubily horníci v 16.–17. století. Praktické využití měly rovněž za druhé světové války, kdy část z nich sloužila jako letecké kryty. Dnes je většina z nich pro veřejnost uzavřena. Vstoupit se dá do zhruba deseti kilometrového úseku, veřejnosti je pak přístupno jen pár set metrů.

Známá a turisty vyhledávaná je například tzv. svítící chodba, jedenáct metrů dlouhý úsek katakomb, jehož stěny ve tmě svítí slabě nazelenalým světlem. Byl objeven amatérskými speleology v roce 1978.