Článek
Vaším domovem se na měsíc stala Jihlava. Jak se vám tam líbilo?
Města, ve kterých jsme v rámci projektu pobývali, se losovala. A já si myslím, že jsem si vytáhla ten nejlepší los. Měla jsem pocit, že Vysočina je region tak trochu stranou, kam se ale právě díky tomu můžou stěhovat lidé, kteří tam hledají nové možnosti, kteří si tam můžou snadněji dovolit koupit třeba nějakou stodolu a vyzkoušet si tam něco alternativního.
Když někde jsem, hned se snažím představit si sama sebe, co bych tam dělala, v jaké roli bych tam byla, kde konkrétně bych žila a podobně. A ve své aktuální životní situaci, kdy ještě nejsem zas tak moc stará a nemocná a nepotřebuju mít pořád po ruce všechny možné doktory, bych se klidně mohla na nějaké takové místo jako Vysočina odstěhovat.
S Jihlavou jste rychle srostla?
Svůj pobyt jsem vzala jako úkol žít někde, kde jsem úplně cizí, sledovat, jak se budu sama chovat, jakou si v tom krátkém čase vytvořím každodenní rutinu, kam mě to bude táhnout, když mi bude doma všechno padat na hlavu a podobně. Chodila jsem třeba každý den nakupovat a pak jsem si sedla na náměstí, dívala se na lidi a vymýšlela si k nim příběhy. Zaujalo mě přitom, že se tady pořád ještě prodává ruské vejce – na rozdíl od Německa, kde už pod tímto názvem téměř zmizelo…
Všimla jste si ve městě ještě něčeho dalšího?
Byla jsem tam uprostřed prázdnin, a tak jsem si třeba všímala toho, kdo vlastně v centru bydlí, kdo tu o prázdninách je a kdo ne, kdo si může dovolit tady nebýt a kdo musel zůstat. Sledovala jsem partičky mladých lidí, kteří se navečer vyparádí a táhnou spolu ulicemi nebo jdou dolů do nového nákupního centra a pak zase zpět, ale nemůžou si tam koupit ani bubble tea, nemají na to peníze.
Nebo jsem jela několikrát trolejbusem k továrně Bosch a dívala se, co tam jezdí za lidi. Jednou proti mně seděl věrný fanoušek s tetováním hokejové Dukly Jihlava na ruce, a tak jsem přemýšlela nad tím, jak například takový klub a jeho úspěch či neúspěch přispívají k identitě nějakého místa.
Vždy se při psaní v první řadě opírám o svou vlastní zkušenost a zajímají mě úplně jednoduchá témata –všední den, bydlení, trávení volného času, nakupování, jídlo, spánek a podobně.
Nebylo by nakonec jednodušší zapátrat v historii a najít téma tam?
Určitě by to šlo, já mám ale v takových případech pocit, že už je pak to vlastní psaní tak nějak předvybrané, předurčené. Měla jsem v rámci svého pobytu možnost cestovat po celé Vysočině a byla jsem například ve slavném Santiniho kostele na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Samozřejmě mě v principu zajímá, kdo ten kostel postavil, neudělám ale ze Santiniho protagonistu svého textu, nebudu vyprávět, jak ten kostel stavěl a proč, nemám v sobě prostě fascinaci historickými osobnostmi a jejich velkolepými činy.
Myslím, že historie, jak si ji obvykle vyprávíme, je hodně agresivní, mužská, že jde o války, o dobyvačné příběhy, o mocenské poměry, a že v ní právě schází ten lidský každodenní život.
Můžeme se na Vysočině taky přesunout ještě o kousek dál, na Lipnici. Tam by mě například zajímalo, co se vlastně stalo se ženou Jaroslava Haška, kterou opustil. A jak si pak našel tu další, kterou pak taky nechal, a chtěl se zase vrátit k té první. A co se stalo s jejich dítětem. A říkám si, že je to od Haška možná určitá životní strategie, jak se vysmát válce i vlastnímu neštěstí, ale že ta strategie se taky děje na něčí úkor a že se nedá ze všeho v životě udělat jenom vtip.
Je to zkrátka takový filtr, který s sebou přináším, protože to, co mě samotnou pálí a čeho si všimnu, souvisí s mou vlastní situací s mým pohledem na svět, který se vytváří mou zkušeností.
Je to i případ vaší nejznámější knihy Mít svý jistý, která vyšla předloni i česky a která vypráví o rozpadu mezilidských vtahů ve skupině lidí pokoušejících se v Berlíně vybudovat komunitní bydlení?
Když jsem studovala na Literárním institutu v Lipsku, myslela jsem si, že by si člověk měl vymyslet určité postavy, konstelace i děj a udělat to tak šikovně, aby to bylo napínavé a zajímalo to co nejvíc lidí. Teprve časem jsem zjistila, že to tak možná může fungovat, ale ne v mém případě. A asi ani v případě autorů, které ráda čtu. Protože ti se opírají hlavně o svou osobní zkušenost. I já jsem to pak začala dělat. A postupně jsem v tom získala sebevědomí.
Dnes je autofikční psaní v kurzu. Ale třeba váš kolega z projektu Minout Prahu Anselm Neft se proti tomuto trendu hodně vymezuje. Říká, že hlavní funkcí literatury je pomocí fikce vykročit ze sebe k někomu druhému, neznámému…
Já si ale zase myslím, že autofikční literatura může být užitečná. Jde přece vždycky taky o nějaké předobrazy, historické příklady, o to, aby člověk dokázal zplnomocnit sám sebe k tomu, že se stane médiem, skrz které se něco vypráví, že si na to vůbec troufne.
Třeba Goethe také popisoval své milostné vztahy z vlastní perspektivy, byť někdy s pomocí vymyšlených postav. I když si vymyslel Fausta, byl v tom díle stále nějak přítomen. Skrze otázky, které ho zajímají. Které pojednává a svým dílem zprostředkovává. A na to si člověk musí nejdřív troufnout, tohle sebevědomí získat.
Takže jde vlastně nakonec hlavně o to odvážit se zpracovat nějaká skutečně osobní témata, neuhýbat před nimi?
Třeba já skutečně píšu o svém životě, a přitom vlastně vůbec ne – píšu na jeho základě. V románu Mít svý jistý si můžu vymyslet hlavní postavu, která – jako tehdy já sama – žije v nějakém alternativním bytovém projektu komunitního bydlení, ale která má zároveň schopnosti věštkyně Kassandry. Tedy vidí až příliš mnoho, což je dar a prokletí zároveň. A tím už je ta hrdinka zároveň něčím víc, výpůjčkou z antické literatury.
Anke Stellingová v Jihlavě
S její pomocí jsem pak schopná vůbec nějak vyprávět, co mě na tom všem ve skutečnosti zajímá. A to, co měna tom zajímá, zase přesahuje mě samotnou jako Anke Stellingovou, a právě to ze mě činí nebo může činit určité médium, schopné promlouvat k druhým o nějakých obecných otázkách. Třeba o tom, proč se všichni začnou chovat hrozně hloupě, když se jim narodí děti.
A i tady přitom vycházím ze sebe, pozorovala jsem, co se mnou dělá mateřství. Pozorovala jsem i své kamarádky – jak z toho blázní. Vzpomněla jsem si na tetu, která se zabila a ještě předtím usmrtila i své dvě malé dcery. A začala jsem se ptát, jak se něco takového může v prostředí nějaké komunity stát, proč si lidi v takové chvíli začnou navzájem ubližovat, místo toho, aby se navzájem podporovali.
Z toho všeho se pak stává má látka, kterou ovšem v první řadě zpracovávám proto, abych se z ní sama poučila a načerpala nějakou útěchu. A třeba z toho pak může díky tomu načerpat útěchu a poznání i někdo jiný.
Jaká další témata vás provázejí a přetváříte je do literatury?
Obecně u mě jde o začleňování a vyčleňování. Zajímá mě soužití lidských kolektivů – jak se to vlastně dělá, žít v nějaké skupině, v rodině, ale i v partě kamarádů nebo kolegů. A samozřejmě mě zajímají i mocenské struktury, které s tím souvisejí.
Krom toho je pro mě velkým tématem také touha a to, jak lze vůbec vydržet pomíjivost, plynutí času. I ten měsíc v Jihlavě mi strašně rychle utekl a tohle plynutí bych chtěla zachytit, napsat báseň, jakou napsali už třeba už Friedrich Hölderlin nebo Gottfried Benn, ale napsat ji pro dnešní dobu a s dnešními přísadami. Napsat o tom, že si někdo jde koupit do Alberta ruské vejce, které se najednou jmenuje vejce v aspiku, a pak pozorovat, jak jsou v té želatině jakoby zamraženy a zachyceny všechny ty přísady, z čehož by najednou mohla být hezká velká metafora.
