Článek
Vaším domovem se na měsíc stala Jihlava. Jak se vám tam líbilo?
Města, ve kterých jsme v rámci projektu pobývali, se losovala. A já si myslím, že jsem si vytáhla ten nejlepší los. Měla jsem pocit, že Vysočina je region tak trochu stranou, kam se ale právě díky tomu můžou stěhovat lidé, kteří tam hledají nové možnosti, kteří si tam můžou snadněji dovolit koupit třeba nějakou stodolu a vyzkoušet si tam něco alternativního.
Když někde jsem, hned se snažím představit si sama sebe, co bych tam dělala, v jaké roli bych tam byla, kde konkrétně bych žila a podobně. A ve své aktuální životní situaci, kdy ještě nejsem zas tak moc stará a nemocná a nepotřebuju mít pořád po ruce všechny možné doktory, bych se klidně mohla na nějaké takové místo jako Vysočina odstěhovat.
S Jihlavou jste rychle srostla?
Svůj pobyt jsem vzala jako úkol žít někde, kde jsem úplně cizí, sledovat, jak se budu sama chovat, jakou si v tom krátkém čase vytvořím každodenní rutinu, kam mě to bude táhnout, když mi bude doma všechno padat na hlavu a podobně. Chodila jsem třeba každý den nakupovat a pak jsem si sedla na náměstí, dívala se na lidi a vymýšlela si k nim příběhy. Zaujalo mě přitom, že se tady pořád ještě prodává ruské vejce – na rozdíl od Německa, kde už pod tímto názvem téměř zmizelo…
Všimla jste si ve městě ještě něčeho dalšího?
Byla jsem tam uprostřed prázdnin, a tak jsem si třeba všímala toho, kdo vlastně v centru bydlí, kdo tu o prázdninách je a kdo ne, kdo si může dovolit tady nebýt a kdo musel zůstat. Sledovala jsem partičky mladých lidí, kteří se navečer vyparádí a táhnou spolu ulicemi nebo jdou dolů do nového nákupního centra a pak zase zpět, ale nemůžou si tam koupit ani bubble tea, nemají na to peníze.
Nebo jsem jela několikrát trolejbusem k továrně Bosch a dívala se, co tam jezdí za lidi. Jednou proti mně seděl věrný fanoušek s tetováním hokejové Dukly Jihlava na ruce, a tak jsem přemýšlela nad tím, jak například takový klub a jeho úspěch či neúspěch přispívají k identitě nějakého místa.
Vždy se při psaní v první řadě opírám o svou vlastní zkušenost a zajímají mě úplně jednoduchá témata: všední den, bydlení, trávení volného času, nakupování, jídlo, spánek a podobně.
Nebylo by nakonec jednodušší zapátrat v historii a najít téma tam?
Určitě by to šlo, já mám ale v takových případech pocit, že už je pak to vlastní psaní tak nějak předvybrané, předurčené. Měla jsem v rámci svého pobytu možnost cestovat po celé Vysočině a byla jsem například ve slavném Santiniho kostele na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Samozřejmě mě v principu zajímá, kdo ten kostel postavil, neudělám ale ze Santiniho protagonistu svého textu, nebudu vyprávět, jak ten kostel stavěl a proč, nemám v sobě prostě fascinaci historickými osobnostmi a jejich velkolepými činy.
Myslím, že historie, jak si ji obvykle vyprávíme, je hodně agresivní, mužská, že jde o války, o dobyvačné příběhy, o mocenské poměry, a že v ní právě schází ten lidský každodenní život.
