Pionýr Těšínský udal faráře Němce a ten strávil kus života ve vězení

V té chvíli se tam na odpolední vyučování v místní škole připravuje jednatřicetiletý kněz Josef Němec. Úsečně mu oznámí, že je zatčen a že mají povolení k domovní prohlídce.

Slídí po celé faře. Hledají zbraně, vysílačku a letáky. Kněz se jejich počínání klidně usmívá. Církevní tajemník Jiráček mu v kuchyni domlouvá: „Vidíte, měl jste se chovat loajálně k našemu lidově-demokratickému zřízení a nemuselo to takhle dopadnout. Radil jsem vám, abyste se mírnil, a vy takhle, po jezuitsku!“

Němec, který už má za sebou jednu drsnou zkušenost z komunistického vězení, si nenechá nic líbit a k Jiráčkovi odpoví: „To je pěkná věc, když se mnou takhle zacházíte, na jednoho je vás jak vos. Vypadá to, že mě chcete nechat odvést do koncentráku. Takhle zatýkali za války mého otce.“

Estébák Vetyška v tu chvíli praští ve vedlejší kanceláři prudce knihou o stůl a křikne otevřenými dveřmi: „Sklapni flanďáku, nebo dopadneš jak ten z Číhoště!“ Vetyška později do hlášení napíše: „Orgánové si žádné pokrmi nevzali. Farář se choval drze.“

Prohlídka fary trvala několik hodin a estébáci zabavili krabici písemností - korespondenci, církevní brožurku, vojenskou knížku, církevní oběžníky, kapesní zápisník, dopis z Itálie, letáky Svobodné Evropy, pastýřský list. Němce posadili do auta a odvážejí ho do jihlavské věznice. Jenže autu po několika stovkách metrů začne vynechávat motor, a nakonec úplně zastaví v kopci. Řidič otevře kapotu a zaboří ruce do motoru. Ostatní estébáci kouří a hlídají zatčeného. Ten si po chvíli dodá kuráž a pronese jako biblický prorok: „Tohle je znamení, že jsem nespravedlivě nařčen a že mě nemáte odvážet.“

V roce 1949, kdy byl Josef Němec vysvěcen na kněze, byl v Praze založen Český svaz mládeže a společně s ním se začaly vytvářet i první pionýrské oddíly, které v mnohém vycházely z tradic skautingu, za války zakázaného, po válce obnoveného, ale po únoru 1948 hned zase potlačeného jako projev buržoazní dekadence.

Také v Zahrádce, kde v roce 1949 zakázali aktivní Sdružení katolické mládeže s několika stovkami členů, vznikl na místní měšťanské škole za snaživé asistence komunistického ředitele Stanislava Dvořáka pionýrský oddíl, který měl svoji standartu i kroniku. Nejaktivnějšími členy byly děti komunistických funkcionářů.

Každoročně je u příležitosti Svátku pracujících na zahrádeckém náměstí, několik metrů od fary, postavena z lešenářských trubek tribuna pro místní i okresní papaláše, a městečkem tak může 1. května defilovat prvomájový průvod s alegorickými vozy, jehož součástí je šik místního pionýrského oddílu s vlajkonošem v čele. Ředitel místní měšťanské školy Stanislav Dvořák v koženém kabátě, připomínající tupým pohledem i postavou Nikitu Chruščova a přezdívaný „prispola“ (název společnosti pro obchod dobytkem a prasaty za protektorátu - pozn. red.), vše bedlivě sleduje z tribuny jak z mysliveckého posedu. Chlapci-pionýři stojí se standartou s nápisem Buď připraven pod tribunou.

„Pionýr je hrdý na svůj národ, který pod vedením presidenta Klementa Gottwalda buduje socialismus,“ stálo se ve směrnici, která byla součástí brožurky Zakládáme pionýrské oddíly z roku 1949. Pionýři salutují, pionýři bdí a hlídají, zda se v jejich okolí neděje něco protistátního, neboť pionýři mají své vzory v sovětských hrdinech. Třeba v Pavlíku Morozovovi, který udal svého otce-kulaka. Pionýre, buď připraven!

Pionýrský rudý šátek nebyl však jen nevinným symbolem rozpukaného mládí. I kvůli němu a pionýrskému bonzáctví a donašečství se v 50. letech 20. století odsuzovalo k nemalým trestům do komunistických kriminálů.

A to se stalo i v Zahrádce. Pionýr Těšínský, jedenáctiletý žák páté třídy, syn tajemníka MNV, udal faráře Němce.

Tak jako obvykle přišel ve středu 15. února 1956 Josef Němec vyučovat náboženství do zahrádecké měšťanské školy. V té době už ředitel Dvořák náboženství odsunul do odpoledních hodin, záměrně až po vyučování, aby se tím výuka „tmářství“ postupně vytěsnila.

Farář Němec vstoupil do školní budovy a otevřel dveře 5. třídy, kde měl to odpoledne vyučovat. Jenže v místnosti se připravovaly děti, které v rámci pionýra měly odejít s učitelkou Medovou lyžovat. Když učitelka zjistila, že omylem stanovila pionýra na hodinu náboženství, faráři se omluvila. A nabídla mu, ať si hodinu klidně vezme, že s pionýry může jít lyžovat kdykoli jindy.

Ti pionýři, kteří do náboženství nechodili, a o lyžování nechtěli přijít, se začali navztekaně oblékat a mávat rudými šátky jak vrtulemi: „My máme pionýra!!“

Josef Němec žáky požádá: „Prosím, uklidněte se. Kdo tu má zůstat, ať zůstane. Prosím pouze ty, kterým zůstaly na krku pionýrské šátky, aby si je sundali, tohle do náboženství rozhodně nepatří.“ A po chvilce s úsměvem dodá: „Děti, kdyby vás s těmi rudými šátky viděli krocani, ti by začali hudrovat a prohnali by vás. Tak rychle, šátky dolů.“ A obrátí se s dotazem na Pepíka Konšela: „Josefe, kde ty máš šátek?“ Pepík vstane a hrdě prohlásí: „Pane faráři, do pionýra nechodím a chodit nechci.“

Večer téhož dne se doma u tajemníka MNV Těšínského v kuchyni ozve jedenáctiletý syn-pionýr: „Tati, jak jsi mně žádal, že ti mám kdyžtak povědět, kdyby někdo něco říkal… Dneska jsem slyšel faráře, jak ve škole nařídil sundat pionýrské šátky, a kvůli němu jsme taky nemohli jít lyžovat.“

„No co je tohle za farářskou kurvárnu!“ zvedne hlavu od polévky tajemník. Hned druhý den ráno vše oznámí místnímu příslušníku VB a zavolá řediteli školy Stanislavu Dvořákovi. Ten si jako bdělý soudruh nenechá udání pro sebe, letmo historku ověří u několika pionýrů a hned volá okresního školního inspektora Františka Uhra. Současně vše písemně oznamuje Radě ONV v Ledči, školskému odboru a církevnímu tajemníkovi. A církevní tajemník vše pošle na kraj do Jihlavy. Informováno je velitelství Krajské správy Státní bezpečnosti.

Když ten samý den potká „prispola“ Dvořák na školní chodbě patera Němce, sádelnatou pravicí mu pohrozí: „Bylo mi hlášeno vaše protipionýrské jednání. Narušil jste opětovně výchovné směrnice. Takhle se roztahovat nebudete! Už jsem to hlásil vejš.“

Němec klidně odpoví: „Pane řediteli, jen si to hlaste, ale náboženství je moje hodina a tam si snad ještě můžu říkat, co uznám za vhodné. Do toho mi žádná stranická organizace nebude mluvit.“

Ředitel poroučivě křikne: „Vy se musíte řídit našimi směrnicemi! Budete se podřizovat vy, ne my.“

Němec zareagoval po svém. Na veřejné kostelní vývěsce s pořadem bohoslužeb napsal k úterku 21. února: „Mše se koná ráno v 8 hodin. Celá farnost se po tento den účastní smíru za nehodné předky i za současné nehodné farníky - nepřátele církve, nábožensky zaostalé, mravně zchátralé, udavače, veřejné škůdce atd.“

Tajemníka Těšínského a „prispolu“ Dvořáka, kteří se v této mešní intenci poznávají, farář rozzuří do běla, na okrese a kraji urgují „vyřešení Němce jednou pro vždy!“

V průběhu května 1956 vyslýchá v Jihlavě zatčeného Josefa Němce vždy v noci obávaná estébácká mlátička poručík Antonín Achylis. Ten také vyslechne v Zahrádce a okolí několik „svědků“, dospělých i dětí, které šikovně navede, aby vypovídali proti Němcovi. Když mu pak Achylis čte ve výslechové místnosti zmanipulované výpovědi žáků, Němec odvětí: „Trvám na své výpovědi a tohle popírám.“

Achylis vyštěkne: „Lžete! Svědkyně Grabová uvedla, že jste před dětmi hanlivě mluvil o lidech, kteří se hlásí dobrovolně na brigády. Že ten, který se přihlásil na uhelnou brigádu, je špatný, a že ten, který na ni odjede, má smrtelný hřích.“

Němec se brání: „Popírám kategoricky tvrzení Grabové, tohle jsem nikdy netvrdil!“

Achylis se pokusí zůstat věcný: „Uveďte důvody, pro které jste se výše uvedeným způsobem vyjadřoval.“ Němec s klidem odpoví: „Kdyby mi bylo předloženo třeba tisíc takovýchto výpovědí, všechno popřu, neboť je to lež. Bude pro mě ctí být souzen!“

Achylis nakonec vypění: „Dostaneš dvacet let a ani nepípneš.“

Soudní přelíčení s Josefem Němcem se konalo začátkem léta 1956 v budově jihlavského krajského soudu. Proti Josefu Němcovi tam vystoupil ředitel školy Dvořák, předseda Pipek, tajemník Těšínský a několik žáků-pionýrů.

Vyčerpaný Němec na konci přelíčení pronese: „Lituji jen, že zde nebyly i ostatní děti, které by dosvědčily moji nevinu.“ V 17.45 hodin vynese předseda senátu rozsudek: Za zneužití náboženské funkce se Josef Němec odsuzuje k odnětí svobody na jeden a půl roku, k propadnutí majetku ve prospěch státu, ke ztrátě práv občanských na tři roky a k nahrazení nákladů.

Sál zatleskal. Němec svěsil hlavu. Eskortovali ho do pracovního lágru Tmavý důl ve Rtyni, k rubání uhlí. V podzemí dvakrát málem přišel o život.

Dočkal se ale konce trestu, propustili ho. Vrátil se ke starým rodičům do Vestecké Lhotky. A dojížděl pracovat jako kotelník-zauhlovač do Kovolisu v Hedvíkově. Jeho družkou se stala lopata a hromada uhlí. Teprve až v průběhu 60. let, v čase politického uvolňování, se mohl vrátit do duchovní správy.

Po roce 1990 byl Josef Němec plně rehabilitován. Působil jako děkan a farář v Jičíně, Chrasti a nakonec v Heřmanově Městci. Při jedné své cestě do Jihlavy v roce 1991 natrefil v obchodě na Antonína Achylise, který ho vyslýchal v roce 1956. Teď se k němu překvapivě hlásí jako ke známému. Stěžuje si, že ho od StB propustili už v roce 1958, že společensky trpěl a musel se protloukat životem.

(Achylis už nedodal, že dlouhá léta pracoval na protekčních místech - jako ředitel jihlavské pobočky Čedoku a jako kulturní referent v Domu kultury a odborů a dál spolupracoval se Státní bezpečností jako informátor.)

Němec mu tehdy v jihlavském obchodě pohotově odpověděl: „Abyste přestal fňukat, mohl bych vám dát dvacku, za kterou si koupíte čokoládu, ale protože určitě jako bejvalej vnitrák máte vysokej důchod, kupte si ji sám.“ A odešel.

Ani ze Zahrádky se Němcovi nikdo neomluvil. Nebyl vlastně kdo. Městys byl v sedmdesátých letech zbourán kvůli výstavbě přehrady. A ředitel školy „prispola“ Dvořák? Našli ho mrtvého ležet v chlívku, ohryzaného od prasat.

Autor je básník a spisovatel