Jan Palach

Jan Palach (1948–1969) byl studentem historie a politické ekonomie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Svůj nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy a hlavně s apatií ve společnosti demonstroval 16. ledna 1969 sebeupálením u Národního muzea na Václavském náměstí. Následkům podlehl o tři dny později. Jeho čin stále vyvolává otázky – vědomě nasadil vše, aby přiměl ostatní k vytržení z jejich rezignace. O svém úmyslu nikomu neřekl.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze, vyrůstal v nedalekých Všetatech. Po gymnáziu chtěl jít studovat historii. Přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) udělal, ale pro velký počet uchazečů nebyl přijat.

Jako náhradu si zvolil studium zemědělské ekonomie na VŠE. V roce 1968 se mu nicméně podařilo přestoupit rovnou do druhého ročníku na kýženou fakultu filozofickou.

Spolužáci i vyučující ho ve vzpomínkách charakterizovali jako citlivého a přemýšlivého mladíka, který se zajímal o politické události a rád se zapojoval do debat. Hodně četl odbornou literaturu.

„Právě na fakultě se aktivně účastnil studentských protestů proti okupaci v srpnu 1968, včetně listopadové okupační stávky. Na protest proti postupující letargii a pasivitě československé společnosti se 16. ledna 1969 polil v horní části Václavského náměstí hořlavinou a zapálil,“ řekl Novinkám historik Marin Jelínek z FF UK.

Jaká cesta k tomu však vedla? Se svými kamarády student nejprve nadšeně prožíval převratné změny, které začaly v lednu 1968 po nástupu Alexandra Dubčeka do čela komunistické strany a následně během pražského jara.

Když se ve Všetatech ráno 21. srpna dozvěděl o okupaci země, přes prosby své matky ihned odjel autostopem do Prahy. Celý den chodil po ulicích a diskutoval s vojáky.

Studenti, vnímající nastupující normalizaci, reagovali v listopadu třídenní okupační stávkou. Požadovali, aby posrpnový režim respektoval lidská práva, ctil svobodu shromažďování a svobodu slova. Chtěli i jednání o úplném odchodu vojsk. Neuspěli.

Před 49 lety připadl 16. leden na čtvrtek. Toho rána odjel Palach vlakem ze Všetat do Prahy. Krátce před půl třetí odpoledne se objevil u kašny pod rampou Národního muzea. Polil se benzínem a zapálil. Poté přeskočil zábradlí a jako živá pochodeň běžel směrem k Domu potravin.

Jedním ze svědků byla i tehdy šestatřicetiletá účetní Marta Indrová. Slyšela, jak mladík mumlal: „Dopis…, v aktovce je dopis… u fontány…, přečtěte ho…“

„Byl zalepen jen napůl. Přečetla jsem si pouze začátek, z něhož jsem zjistila, že jeho čin byl motivován politickou situací. Uložila jsem dopis zpět do obálky a dala do tašky. Potom si věci vzali příslušníci Veřejné bezpečnosti,“ uvedla později ve výpovědi.

Publicista Miroslav Šiška, zabývající se moderními dějinami, píše, že během několika minut převezla sanitka Palacha na kliniku plastické chirurgie do Legerovy ulice. Utrpěl popáleniny třetího stupně na zhruba 80 procentech těla.

Službu měla sestra Svatava Pinkasová. Ucítila výpary benzínu, proto se zeptala, zda šlo o nešťastnou náhodu. „Ne, já jsem se polil sám a sám jsem se zapálil. Na protest proti tomu, co se tady děje,“ odpověděl Palach. „Proti cenzuře a proti vydávání Zpráv.“ Tím myslel okupační tiskovinu.

„Aniž bych se ho dále vyptávala, řekl mi ještě ve výtahu, že jich bude víc, že jde o skupinu a že za pět dnů bude další. Doslova mi řekl, že chtějí demonstrovat tímto způsobem jako buddhisté ve Vietnamu,“ vypověděla sestra 27. ledna 1969.

„Nemyslete si, že jsme spolek sebevrahů,“ dodal Palach.

„Nikdy nic nenaznačil, ani bezprostředně před činem,“ vzpomínal v několika rozhovorech po roce 1989 jeho starší bratr Jiří.

Zpráva o tragédii se rychle rozšířila. Hned druhý den byl zveřejněn celý Palachův dopis, kde se navíc podepsal jako „Pochodeň č. 1“. Zavládl strach, kdo jeho čin zopakuje.

Odpověď, zda údajná skupina následovníků existuje, nedalo ani okamžité pátrání bezpečnosti, ani úsilí lékařů. Palach stále trval na tom, že ano, ale na otázky zdravotního personálu, kdo jsou její členové, odpovědět odmítal.

Ráno 19. ledna se jeho stav trochu zlepšil a on požádal o návštěvu Evy Bednárikové, kamarádky jeho dívky Heleny Zahradníkové. Lékaři souhlasili – byla to příležitost, jak se pokusit získat jména. Jenže on už nebyl schopen souvislejších výroků. Jen požádal, aby k němu byl přiveden student Lubomír Holeček.

Jeho stav se dále zhoršoval. Slyšeli jen nesouvislé a často protichůdné výroky. Byť umírajícímu už prakticky nerozuměli, hovořili na různých shromážděních o jeho „posledním vzkazu“. Měl si přát, aby se již další lidé neupalovali.

Tři hodiny po jejich odchodu zemřel. „Jeho pohřeb z 25. ledna se stal velkou politickou manifestací za svobodnou společnost a demokracii,“ doplnil historik Jelínek.

Na svoji původní výzvu obsadit rozhlas nedostal odpověď, a tak se po několika dnech rozhodl pro jinou formu protestu – popisované sebeupálení.

Setrval u teze o celonárodním odporu a generální stávce. Aby však dodal svému nátlaku větší váhu, to, že je členem skupiny dobrovolníků, kteří jsou v případě nesplnění požadavků připraveni pochodeň číslo jedna následovat, si nejen podle Šišky zřejmě vymyslel.

V příštích letech bylo Palachovo jméno vymazáváno z kolektivní paměti. Smysl jeho oběti se v Československu veřejně připomněl až po 20 letech, když jeho památku uctili 15. ledna 1989 představitelé několika opozičních skupin.

Pietní shromáždění u sochy sv. Václava však skončilo zadržením několika aktivistů a přerostlo v opakované pouliční demonstrace v centru Prahy. Byly tvrdě potlačeny, do dějin vešly jako „Palachův týden“. Předznamenaly pád předlistopadového režimu.

Palach chtěl zkrátka vyburcovat lidi z lhostejnosti. Povedlo se mu to, byť až s dvacetiletým odstupem.

„Palachův čin následovalo několik dalších osob, mimo jiné Jan Zajíc, Josef Hlavatý či Evžen Plocek,“ zmínil dále Jelínek.

Nejznámější je právě Zajíc. Ten spáchal sebevraždu po Palachově vzoru v den 21. výročí komunistického puče z února 1948. Upálil se 25. února 1969 také na protest proti okupaci Československa sovětskými vojsky. Byl označen za Pochodeň č. 2.

„Pro mě je to zdviženým prstem pro společnost dneška, aby se lidé neuzavírali do svých komfortních zón, ale tvořili společnost aktivní, občansky angažovanou. Mrzí mě, že se často zapomíná, proč to Jan Palach udělal: neupálil se na protest proti okupaci, nýbrž proti pasivní společnosti, která se s okupací smířila příliš rychle. Také se zapomíná na další ‚živé pochodně‘, které jej následovaly,“ podotýká historik z Filozofické fakulty.

Takzvaný Palachův týden se tradičně nese ve znamení pietních vzpomínek. Zástupci domovské fakulty obvykle připravují řadu akcí. Jeho posmrtnou masku, tvořící dnes pamětní desku právě na budově FF UK, mu tehdy sejmul sochař Olbram Zoubek. Vzpomíná se ale i u jeho hrobu na pražských Olšanských hřbitovech, u památníku na Václavském náměstí, rovněž před Palachovým rodným domem ve Všetatech.

Šestnáctý leden je titulován jako Den památky Jana Palacha, státním svátkem ale není.