Muž, který chtěl vlastní smrtí varovat před Adolfem Hitlerem

Itálie právě dokončila dobytí Etiopie. Sankce Společnosti národů nedokázaly agresora zastavit. Německo navíc v březnu remilitarizovalo Porýní, čímž porušilo své mezinárodní závazky. Francie a Británie se omezily na diplomatické protesty. V Evropě se začínalo ukazovat, že rovnováha po první světové válce existuje už jen na papíře.

Mimořádné shromáždění, které 30. června zahájil britský ministr zahraničí Anthony Eden, mělo odpovědět na otázku, jak dál se sankcemi proti Itálii a jak organizaci posílit.

V okamžiku, kdy zahajuje svůj projev španělský delegát Augusto Barcia Trelles, se v prostoru vyhrazeném pro fotoreportéry zvedá ze židle muž, vytáhne revolver, francouzsky zvolá „toto je poslední rána“ a střelí se do prsou.

V sále vypuká panika, někteří delegáti vybíhají ze sálu v domnění, že jde o atentát. Jiní poskytují těžce zraněnému první pomoc, než přijíždí sanitka a odváží ho do kantonální nemocnice. Jako původce incidentu, který na čtvrt hodiny přeruší jednání shromáždění, je identifikován korespondent listu Prager Presse Stefan Lux. V jeho aktovce jsou nalezeny dopisy adresované Anthonymu Edenovi, anglickému králi Edwardu VIII. a listům Manchester Guardian a The Times, v nichž svůj čin vysvětluje snahou pohnout aktéry světové politiky k rozhodné akci proti nacistickému Německu.

Ještě téhož dne Lux v ženevské nemocnici umírá.

Kdo byl Stefan Lux? Narodil se roku 1888 v Malackách, tehdy součásti Uher, kde byl jeho otec Albert Lux notářem. Vystudoval gymnázium v Bratislavě a práva v Pešti. Ve třiadvaceti odešel do Berlína, kde začal působit u divadla jako herec. Ve stejné době vydal pod pseudonymem Peter Sturmbusch sbírku básní. Od roku 1913 hrál v Neue Wiener Bühne, kde ho zastihla světová válka. Narukoval, nakazil se tyfem a po uzdravení byl postřelen do prsou. Vyléčil se, vrátil se na frontu a byl podruhé těžce raněn, tentokrát do pravé ruky.

Po skončení války se vrací do Berlína, živí se jako dramaturg u filmu a později redaktor. Nakonec se stává spisovatelem a publicistou na volné noze. V červenci 1922 si bere o osm let mladší Doru Falkovou, původem ze Žitavy. V únoru 1924 se rodina rozrůstá o syna Alberta. V roce 1932 plánuje Lux vydávání časopisu, ale podnik zmaří nástup nacistů k moci. Vzhledem k tomu, že on i jeho žena jsou Židé, odchází v září 1933 do Prahy. Na rozdíl od většiny židovských uprchlíků před Hitlerem nemusí překonávat administrativní bariéry: díky svému rodišti má československé občanství.

O pražské etapě Luxova života není mnoho informací. Deník Venkov ve zprávě o Luxově smrti napsal, že „žil zde ve stísněných poměrech, staral se o rodinu a podle výpovědi svědků, kteří ho znali, byl člověk mírný a tichý“.

Lux občas přispíval do deníku Prager Presse a jeho šéfredaktor Arne Laurin mu také bezděky pomohl uskutečnit jeho plán. Na počátku června 1936 napsal Laurin vlivnému ženevskému novináři Paulu du Bochetovi dopis s prosbou, aby Luxovi pomohl získat přístup na jednání Společnosti národů.

O Luxových politických názorech se můžeme jen dohadovat. Jeho rodina byla bezpochyby sekulární, jeho žena ve všech dostupných úředních dotaznících vyplňovala rubriku náboženství slovem „bez“. Dá se předpokládat, že oba byli asimilovaní a liberálně levicoví.

Perzekuce Židů po nástupu Hitlera k moci Luxe mocně zasáhla a pojal určitý plán. V dopise napsaném těsně před smrtí pražskému příteli Arturu Hellerovi ho vysvětloval takto: „Přijel jsem do Paříže a do Ženevy, abych podnikl jakousi akci, od níž jsem si sliboval podstatné oslabení Třetí říše. Moje akce ztroskotala jednak pro nedostatek dobře podloženého materiálu, především však pro tu příšerně impotentní, opatrnou, temperovanou a apatickou atmosféru zde v Ženevě. Odtud nelze ničeho očekávat ani s tím nejsilnějším materiálem.“

Právě v tomto psychickém rozpoložení napadlo Luxe jiné řešení: „A tak jsem se rozhodl jinak. V nejbližší plenární schůzi Společnosti národů chci vyvolat velké pozdvižení tím, že se zastřelím. Potřebné zesilující okolnosti, listy význačným osobnostem, jsou připraveny. Snad se podaří tímto poněkud abruptním počinem vyvolat nějaký šok v této strašidelné společnosti a zapůsobit na veřejné mínění anglické, jež je tak důležité.“

Zapůsobit na anglické veřejné mínění se Luxovi nepodařilo. Jeho poselství adresovaná dvěma britským listům, králi a ministru zahraničí nebyla vlivnými médii nikdy publikována. Z listů, které Lux napsal ve dnech před svým činem, je nejvýznamnější dopis britskému ministrovi zahraničí Anthonymu Edenovi, do nějž Lux vkládal naděje na změnu britské politiky vůči Německu. Po devadesáti letech je evidentní, že tyto čtyři stránky jsou mimořádně přesnou a jasnozřivou obžalobou nacistického režimu.

Nacistické vedení Lux označuje za „skupinu zjevných zločinců“, ale rychle přechází k širšímu rámování: problém není jen Hitler, ale slabost mezinárodního systému. „Jakým způsobem se mohla tato zločinecká skupina zmocnit nadvlády, to objasní jednou historie bez velké námahy. Těžší úkol bude mít historik, aby objasnil záhadu, proč celý svět se na toto šílení mohl dívat s nelidskou apatií.“ Z posilování nacismu viní Lux také britskou politiku: „A protože Anglie věřila a znovu a znovu váhala, dala se znovu přemluvit a opět věřila, proto i ostatní svět váhal a čekal; proto také se onen zločin rozmáhal a rostl, takže dnes ohrožuje svět.“

A varuje před budoucností, která už se podle něj blíží: „Nejstrašnější exploze světa je přede dveřmi, nebude-li se jednat nyní.“ Lux přitom téměř nevěnoval pozornost pronásledování Židů. Jeho argumentace byla vědomě politická, téměř „státnická“. Snažil se mluvit jazykem britské diplomacie, nikoli jazykem oběti. Navrhoval konkrétní strategii: ukončit konflikt s Itálií a vytvořit jednotnou frontu proti Německu. Hitlerův režim chápal jako sílu, která testuje limity nečinnosti ostatních.

O tom, že Lux nebyl fanatik, který by se obětoval s radostí, svědčí jeho osobní dopisy. Arturu Hellerovi napsal: „Zdaří-li se můj plán, nevím. Protože nevím, neopustí-li mne v posledním okamžiku odvaha, neboť se bojím, zcela bídně se bojím smrti. A bojím se o svou ženu a chlapce. Hleďte, drahý doktore, to je asi to nejtěžší. Já je oba zanechávám v Praze úplně bez prostředků. Moje paní, s níž žiji 14 let v nejharmoničtější shodě, je naprosto nepřipravena.“

Další osud Luxovy rodiny je možná jediným světlým místem jeho tragického příběhu. Zřejmě díky tomu, že jeho žena Dora Luxová měla slovenské občanství a zapřela své židovské kořeny, se jí i synovi podařilo přežít v Praze válku. V říjnu 1945 se vystěhovala i se synem do Wittenberge v sovětské okupační zóně Německa. O jejím dalším životě není nic známo.

O Luxově sebevraždě informoval světový i československý tisk jako o senzaci. Již citovaný deník Venkov psal o události jako o „vzrušující příhodě“, Lidové noviny titulkovaly svou zprávu „Vzrušující sebevražda ve schůzi Společnosti národů“ a Moravská Orlice „Senzační sebevražda fotoreportéra Prager Presse“. Sama Prager Presse, která byla považována za tlumočníka oficiálních názorů československých úřadů, se od Luxe distancovala s tím, že v listu publikoval jen pět fejetonů.

Tón psaní německého tisku udal antisemitský list Der Stürmer, který Luxe označil za idiota, publikoval jeho karikaturu a doprovodil ji záštiplnou rýmovačkou: „Ve svazu národů tekla košer krev, / to žid se střelil – jaký to zjev. / Tím ohlašuje světu jen: / svaz národů je zastřelen.“ Po svém pojal událost také italský tisk: Giornale d’Italia přinesl zprávu o události s titulkem „Slovenský občan se zastřelil ve Shromáždění Společnosti národů na protest proti režimu Čechů“.

V českém tisku se objevily pouze tři komentáře Luxova činu. Šéfredaktor Venkova Ferdinand Kahánek uveřejnil pět dnů po události komentář s titulkem „Výstřely bez ozvěny?“, v němž mluví o Luxově sebevraždě jako o zapomenutém činu: „Kdo vůbec na ni dnes vzpomene! Gesto, které bylo prázdné. Rána, která šla vedle; výstřel, kterého nebylo slyšet! Mělo býti upozorněno svědomí světa, a neozvalo se ani u okolostojících.“

Ve vzácné shodě pak o týden později psal v komunistické Tvorbě o Luxově sebevraždě jako o „trapném případu“ novinář a literární kritik Kurt Konrad: „Výstřely Stefana Luxe byly špatně mířeny – vždyť Hitler může mít jen radost z harakiri svých upřímných odpůrců. Kritika Společnosti národů, provedená Luxovým revolverem, byla a zůstala neúčinnou.“ Účinnou kritikou pak podle komunistického novináře židovského původu byla ta, kterou ve stejné době provedl sovětský zástupce ve Společnosti národů Maxim Litvinov. Ten ale ve svém projevu jen vyzdvihl v duchu komunistické ideologie „vůli miliónových mas po míru“. (Kurt Konrad sám spáchal sebevraždu o pět let později v nacistickém vězení.)

Jediný pozitivní komentář publikoval 19. září 1936 majitel brněnského týdeníku Nezávislá politika František Polanský, v němž Luxe přirovnal ke Kristu. „Byl to divný způsob, jímž židovský emigrant a pražský novinář chtěl uprostřed dnešních mravních zmatků upozornit státníky, do jakého zoufalství vhání národy jejich činnost. Divný způsob, a přec tak ušlechtilý, který řadí Stefana Luxe po bok Ježíše Krista.“

Luxův čin a jeho jasnozřivá kritika nacismu zapadly. Britský ministr zahraničí Anthony Eden ani král Edward VIII. jeho dopisy pravděpodobně vůbec nedostali do ruky. Také v dobové diplomatické korespondenci není o činu žádná zmínka. Po roce 1936 byl připomínán již jen v židovských periodikách.

Ale pak přišel leden 1969 a sebeobětování Jana Palacha. Hlas revoluce, Týdeník Českého svazu bojovníků za svobodu, v souvislosti s Palachem připomněl právě Stefana Luxe. „Tragickým v pravém slova smyslu se stává každý čin varovného sebeobětování až tehdy, byla-li tato oběť marná.“

Vyznění bylo jasné: nedopustit, aby Palachův čin byl marný jako ten Luxův.