Hlavní obsah

RECENZE: Viktorie Hanišová spílá extremistům až moc přímočaře

Příliš jasným vzkazem namířeným proti všem dezinformátorům, antivaxerům a především lidem, kteří často z prospěchářských pohnutek šíří nepřístojné názory, se zdá být román Hoří ti táta z pera Viktorie Hanišové. Stejně jako autorčina předešlá díla těží i tratí v podstatě na tom samém. Napsala ho naléhavě, zajímavou formou, zároveň je však nadmíru přímočarý a námětem trochu banální.

Foto: Věra Marčíková, Host

Spisovatelka Viktorie Hanišová

Článek

Hanišová má od prvotiny Anežka z roku 2015 na české literární scéně stabilní pozici. Téměř každá její kniha získala přídomek bestseller. Povětšinou se věnuje složitým rodinným vazbám a tragickým osudům. Výhybku v tvorbě zatím přehodila pouze během covidové pandemie, kdy vydala sbírku rozhovorů zasvěcených současné environmentální krizi.

Novinku pojala trochu jinak, než je u ní zvykem. Hoří ti táta je jakýmsi meta-románem, jehož vypravěčkou je spisovatelka Lada. Ta se zrovna potýká s tvůrčím blokem poté, co své nápady bezezbytku vyčerpala ve svých předešlých úspěšných počinech.

V osudný den, jímž Hanišová započíná děj, se na protest proti chystanému zákonu před budovou Poslanecké sněmovny polije hořlavinou a zapálí anonymní senior. Protagonistka se záhy dozvídá, že jde o jejího tatínka, s nímž se v posledních letech poněkud odcizila.

Šok z jeho následné smrti a odhalení, že ho k činu inspiroval a v jistém smyslu i navedl vůdčí „dezolát“, přiměje Ladu věnovat svou další prózu kořenům otcova jednání. Na popud nakladatele se navíc rozhodne o nich nikoli pasivně spekulovat, ale aktivně pátrat a konfrontovat muže, jenž je za onu nešťastnou událost nepřímo zodpovědný.

Literární skládačka

Odveta zasazená do kulis nynějšího podhoubí extremismu, v němž vedle vymyšlených postav figurují i skutečné, notoricky známé osobnosti, představuje přitažlivé, i když lehce prvoplánové téma. Od hrdinčina jednoho kroku k následnému vede víceméně předvídatelná cesta, kterou Hanišová osázela nekomplikovanými, byť velmi čtivými větami.

Foto: Host

Obálka knihy

Pozoruhodné je, jak z románu utvořila svého druhu skládačku. Niternou zpověď protagonistky, psanou v ich-formě, jež rozsahem v textu převažuje, tu a tam střídá s úryvky z jejího připravovaného fiktivního románu. Ten je psaný naopak s určitým odstupem ve druhé osobě jednotného čísla.

Nadto odkrývá vypravěččinu korespondenci s vizionářským redaktorem nebo třeba detailní přepis videorozhovoru, který Lada výjimečně poskytne do médií. Veškeré složky na sebe bezprostředně navazují a přirozeně splývají, aniž by se v nich opakovaly informace nebo by bylo zapotřebí je výrazněji oddělit klasickými kapitolami. Ty v knize nejsou a vůbec jí nescházejí.

Zábavný a vcelku napínavý, nicméně za vlasy přitažený je závěr, ve kterém jako by se tvůrkyně nechala unést černohumornými filmovými thrillery. Zbytečně v něm slevuje ze seriózního tónu knihy, jíž se však bohužel nedostává dál než za dnes už vyčpělý obraz okraje politického spektra.

Výběr článků

Načítám