Fidel Castro

Radikální právník, který po nezdařeném pokusu o vojenský převrat dokázal svrhnout proamerickou diktaturu s hrstkou fantastů, začal politickou dráhu jako demokrat západního typu. Fidel Castro však rychle přešel na levici a v době studené války udělal z Kuby nepotopitelnou letadlovou loď Sovětského svazu. Během desítek let neomezeného vládnutí se z něj stal typický autoritář neváhající sahat k tvrdým represím. Zemřel v listopadu 2016 ve věku 90 let.

Čím nicméně získal v očích mnoha generací Kubánců obdiv a úctu? Na zaostalém ostrově vybudoval vyspělé školství, zdravotnictví a vědeckou základu světové úrovně. Vrátil ponižovaným Kubáncům národní hrdost a v širším ohledu pozvedl sebedůvěru Latinoameričanů.

Jeho hospodářská politika ale selhala, i když z velké části kvůli dopadům amerického embarg. Země zápolí s permanentní nouzí obyvatel a sociální úroveň běžných Kubánců po desítkách let „budování socialismu“  klopýtá na hony vzdálena parametrům standardně rozvinutých ekonomik.

Jako mimořádně silná osobnost nejenže neponechal prostor k politické pluralitě, ale na cestě k autoritativnímu vládnutí se stal aktérem jejího stále silnějšího oklešťování.

Nezměnil své metody a postupy celých padesát let, neopustil ideu socialismu ani po jeho celosvětovém krachu. Srazila jej až nemoc. Ale i z lůžka jako slabý stařec odkázaný na lékařskou pomoc se pokouší komentovat a ovlivňovat běh událostí. Zchřadlý muž se starým myšlením, jejž kupodivu značná část obyvatel Kuby stále respektovala - za to, co udělal, když byl v plné síle.

Fidel zpočátku nebyl komunistou, jím se teprve stal v průběhu doby. O politické a sociální přeměny začal usilovat ústavní cestou voleb, ozbrojenou revoluci zvolil, až když jeho oponenti - pučisté - demokracii pošlapali.

Stejně tak se o 180 stupňů změnil jeho vztah k USA. Jel do obdivované země na svatební cestu a později tam získal většinu financí, za které nakoupil zbraně pro své první revolucionáře, kterým později významně pomohla publicita v americkém tisku.

Washington také jeho první vládu uznal během dvou dnů. Teprve poté, co znárodnila americký majetek a provedla pozemkovou reformu, se USA postavily proti novému režimu. V dubnu 1961 americký prezident J.F.Kennedy a CIA z organizovali z emigrantů invazní armádu, pro jejíž vylodění, které přesto skončilo krachem, připravili půdu intenzívním bombardováním kubánských letišť. Teprve to - a silná podpora ze strany tehdejšího sovětského vůdce Nikity Chruščova - přispělo k Fidelovu příklonu k socialismu.

Chruščovovi podlehl i v tzv. raketové krizi roku 1962, kdy umožnil SSSR rozmístit na Kubě strategické rakety zamířené proti americkým městům, což byla sovětská odveta na podobný krok USA v Turecku. Přesto Fidel nebyl poslušným sovětizátorem, nicméně vždy zůstal věrným spojencem Moskvy.

Smutně dopadl jeho pokus o vývoz revoluce, když se po neshodách s Che Guevarou rozhodl podpořit jeho snahu ve světě „vytvořit mnoho malých Vietnamů“. Guevara neuspěl v Kongu ani v Angole a v Bolívii byl dopaden, zraněn a zastřelen. Teď už socialismus vyváží přijatelněji - armádou lékařů a učitelů.

Fidel je pro starší a střední generaci Kubánců stále obdivovaným Comandante en Jefe a Líder máximo za to, co pro ně udělal. Dokázal vymýtit negramotnost a zavést fungující systém školství a zejména zdravotnictví, který snese nejpřísnější srovnání s kontinentem a v některých oborech je na světové špičce.

Moudře nezvolil sovětskou cestu kolektivizace zemědělství a rozdělil půdu rolníkům, ale jeho systém státních velkostatků nepřinesl očekávané výsledky. „Cukřenku Spojených států“ přeměnil ve stát, který má v Latinské Americe a rozvojovém světě velkou prestiž. Mimo jiné i proto, že dokázal formulovat potlačovaný odpor někdejšího „zadního dvorku Spojených států“ vůči bohatému a mocnému patronovi.

Ideologicky nicméně Castro uvázl ve schématech ortodoxního marxismu-leninismu a metodicky v autoritářství: pronásledoval odpůrce, nedával slovo jiným názorům, prosazoval jedinou pravdu jediné strany. Pozice, k níž ho přiměla studená válka, se sice přežila, ale Fidel se nezměnil. Jako stárnoucí muž se bránil všem změnám. Nedokázal odejít, ani když se zhoršil jeho zdravotní stav.

V roce 2001 poprvé při projevu upadl, ale přesto jej zakončil slovy „Socialismus nebo smrt“ a držel zemi v rukou až do léta 2006, kdy jej téměř zabilo střevní onemocnění. Ještě rok a půl si všechny své funkce podržel, pouze dočasně převedl výkonné pravomoci na bratra Raúla. Nikdy neodstoupil, jen v posledních volbách roku 2008 nevznesl svou poslaneckou kandidaturu a tím se zbavil možnosti zastávat státní funkce. Titul šéfa vládnoucí komunistické strany mu však zůstal.

Fidel Castro se narodil 13. srpna 1926 v Biránu u Mayarí v tehdejší provincii Oriente v rodině majetného negramotného zemědělce jako nemanželský syn: otec si jeho matku, svou služku, mohl vzít až v době, kdy Fidelovi bylo 15 let. Ctižádostivý mladík, který neváhal napsat tehdejšímu prezidentovi USA o desetidolarovku, „protože jsem ji nikdy neviděl“, vystudoval práva v Santiagu de Cuba.

Už během studií, kdy se oženil se studentkou filosofie Mirtou Díaz-Ballartovou z bohaté havanské rodiny, která se s ním později rozvedla a emigrovala do USA k proticastrovské komunitě, se stavěl proti tehdejšímu proamerickému režimu. Stal se advokátem a v létě 1952 usiloval o zvolení do parlamentu, ale vojenský puč generála Fulgencia Batisty volby zmařil.

Fidel se svým mladším bratrem Raúlem, který se měl později stát jeho stínem i nástupcem, dal v následujícím roce dohromady skupinu radikálních mladých lidí, s nimiž v amatérské akci zaútočil na vojenská kasárna Moncada. Útok Hnutí 26. července (M-26), jak si říkali, byl rozdrcen a útočníci většinou pobiti.

Fidel pak před soudem ve své obhajobě „Historie mi dá za pravdu“ nastínil program demokratické vlády, kterou hodlal nastolit. Po dvou letech byl amnestován a odešel do USA a do Mexika, odkud v listopadu 1956 Batistovi přes média vzkázal, že jej svrhne.

Po strastiplné plavbě s dvaaosmdesáti stoupenci na přeplněné jachtě Granma dorazil 2. prosince k pobřeží Kuby - jinam, než bylo plánováno, a příliš pozdě na to, aby výsadek pomohl povstání, které mezitím vyvolali stoupenci M-26 na Kubě.

Z prvních srážek s armádou vyvázlo z celé invazní skupiny jen 12 mužů (Fidel, Raúl, Camilo Cienfuegos, Argentinec Ernesto Che Guevara a další), kteří se probili do hor Sierra Maestra. Díky Fidelově charismatu, jeho výřečnosti, ale i reportážím ve světových médiích, mohli posléze proti Batistově sedmdesátitisícové armádě postavit osm tisíc barbudos (vousáčů, kteří slíbili neholit se, dokud nezvítězí).

Regulérní boj začal až v květnu 1958, ale už 28. prosince kolona barbudos pod velením Che dobyla strategické město Santa Clara i s armádním obrněným vlakem a zamířila k Havaně. Generalita poražené armády provedla státní převrat a Batista o Silvestrovské noci utekl ze země.

Oficiální dějiny kubánské revoluce stanoví jako den vítězství 1. leden 1959, ale Fidel do rozjásané Havany dorazil teprve o týden později.

V únoru téhož roku byl zvolen premiérem, funkci prezidenta (předsedy státní rady a rady ministrů) převzal teprve roku 1976, kdy byl také zvolen prvním tajemníkem nově založené Komunistické strany Kuby.