Neustálé změny v opatřeních vedou k panice, pak k apatii či agresivitě, tvrdí odbornice

Každý člověk potřebuje mít elementární jistoty, základní přehled, jak svět okolo něj funguje. Trochu by se to dalo přirovnat k náhlé ztrátě orientace. Když se ztratíme v lese nebo v cizím městě, není to pro většinu z nás nic příjemného.

Propadáme panice, jsme zoufalí a mnohdy přestáváme racionálně myslet a pak děláme kroky, které celou situaci mohou spíše zhoršit. A když se ztrácíme znovu a znovu, i když už to několikrát vypadalo, že už jsme našli cestu ven, tak začínáme být apatičtí nebo naopak rozzlobení a také agresivní vůči sobě nebo okolí. Často pak cítíme bezmoc, což je velmi blízko k nemoci.

Na jednu stranu je lockdown možná nějaká jistota, prostě je všechno „vypnuté”. Ale nemyslím si, že by to bylo v současné době z pohledu psychiky lidí lepší. Ani u lockdownu nevíme, jak dlouho bude doopravdy trvat, a především jde ještě o větší zásah do běžného biorytmu člověka a do pocitů svobody a nějaké normálnosti.

Strach nás vede k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku. Když to není možné, tak se často strach změní v agresi. Takže možná jsme strašeni, abychom se snažili vyhnout nebezpečí, ale dle mého, to není důstojný způsob komunikace, a navíc důsledky mohou být zcela opačné.

A to právě v této době, kterou by se dalo označit za krizovou. Na Modré lince, kde pracujeme s krizí, můžeme jednoznačně potvrdit, že lidem, kteří se nacházejí v těžkých situacích, by nepomohlo, kdybychom jim například říkali: „Pokud se nevzpamatujete, tak dopadnete špatně.” To by naopak propadli ještě větší panice a přestali by důvěřovat nám i sami sobě, že se z té situace dostanou.

Vždy nejvíce pomáhají postupné a odůvodněné kroky, vysvětlení a nastínění alternativ. Pak člověk může převzít za sebe zodpovědnost, nemusí být v opozici a prát se se  strachem a bezmocí.

Shrnula bych to pod slovo nejistota, s tou se lidé nejhůře vyrovnávají, protože nejistota způsobuje ty největší emoce - strach, smutek i hněv.

A neodvažuji si říct, jaká věková kategorie. Myslím, že to není o věku, ale o možnostech jednotlivého člověka se s danou situací vyrovnávat. Záleží na aktuálním psychickém a fyzickém zdraví, sociálním i ekonomickém zázemí, ale i na schopnostech hledat alternativy a vidět možnosti.

Nedávno jsem četla článek s panem Jaroslavem Salivarem (odborník na krizový management, šéf Centra bezpečnostních studií na CEVRO Institutu - pozn. red.), tam byla doporučení zcela jasná a my je ze své praxe můžeme jen potvrdit. Je nutné mít konkrétní krizový plán vedený zkušenými krizovými experty, kde budou jasné kroky, které budou dodržovány, žádné nakročení a pak úkrok stranou nebo otočka.

A také změnit způsob komunikace. Nezastrašovat, nevyhrožovat, nerozdělovat, ale oceňovat a ukazovat, co funguje, kde se to zlepšuje a kde je potřeba pomoci.

Být konstruktivní a především vyjadřovat důvěru, že to krok po kroku zvládneme.

Mít svoje cíle a jít za nimi. Věnovat se tomu, co člověka baví, živí a naplňuje. Dělat věci, které mu dávají smysl. Podle toho pak strukturovat den a zaměřovat se na konkrétní radosti a vnímat svoje drobné úspěchy a potěšení.

Mně samotné pomáhá uvědomit si, že záleží jen na mně, jak dobře zahraji, a jak si i užiji svou životní roli. To, co se děje kolem mne, jsou vlastně jen kulisy.

V každém případě však mohou přijít chvíle, kdy člověku dojde síla, nápady či chuť. Nebo kdy kulisy se kácí jedna za druhou a vytváří překážky a nástrahy. To je pak dobré nezůstávat sám, ale svěřit se, vyventilovat emoce, probrat s někým možnosti a cesty.

Pro tyto chvíle existuje i Modrá linka, krizová linka důvěry. Je jednodušší zavolat nebo napsat, než být na trápení sám.