Vladimír Mečiar

Vladimír Mečiar je bývalý slovenský premiér. Je rozporuplnou osobností novodobých dějin Slovenska, býval obviňován ze snahy zavedení diktatury v zemi. Mezi Čechy byl vnímaný jako ten, který rozbil federaci. Západní média jej označovala za „Lukašenka na Dunaji“.

Vladimír Mečiar se narodil 26. července 1942. Rodák ze Zvolena v mládí býval aktivním členem Československého svazu mládeže a od roku 1962 i členem KSČ. Ze strany byl v roce 1970 vyloučen pro nesouhlas s vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Následně dálkově vystudoval na Komenského univerzitě v Bratislavě práva a až do Sametové revoluce zastával pozici podnikového právníka ve společnosti Skloobal Nemšová.

Během Sametové revoluce vstoupil do nově vzniklé Veřejnosti proti násilí (VPN), slovenské obdobě Občanského fóra. Na doporučení Alexandra Dubčeka se v roce 1990 stal ministrem vnitra a životního prostředí za slovenskou vládu národního porozumění. V řádných volbách pak stanul Mečiar na předsednickém postě za VPN. Ve funkci nevydržel ani rok, pro neshody s vedením VPN byl odvolán na jaře 1991 z funkce a spolu s příznivci založil Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).

Volby v roce 1992 Mečiarovo HZDS vyhrálo s heslem „konfederace nebo rozdělení“. Z české strany, kde volby vyhrála ODS v čele s Václavem Klausem, zaznívaly k myšlence konfederace odmítavé hlasy. Problémy nakonec během léta 1992 vyústily v rozdělení Československa, které za slovenskou stranu svým podpisem stvrdil Mečiar.

On sám se později chlubil tím, že dokázal donutit české politiky, aby Slovákům vlastní nezávislost vnutili.

Po rozdělení nastalo na Slovensku divoké období, během kterého se začaly silně projevovat Mečiarovy autoritářské sklony. Hned od vyhlášení samostatnosti se snažil získat co největší moc. Kvůli jeho agresivitě vůči těm, kteří s ním nesouhlasili, snahou dosazovat do státních orgánu své lidi a urážením oponentů v médiích se začaly rozrůstat řady jeho nepřátel. Z jeho HZDS nakonec odešlo na 23 poslanců a parlament Mečiarovi v březnu 1994 vyhlásil nedůvěru.

V opozici však dlouho nezůstal, už v záři se konaly předčasné volby. Když se po jejich vítězství Mečiar stal předsedou vlády, rychle zapomněl na své sliby z předvolební kampaně o konci všech svárů. Aby si zajistil loajalitu koaličních partnerů ze Slovenské národní strany (SNS) a Sdružení dělníků Slovenska (ZRS), rozjel z noci na 4. listopad dlouhé parlamentní jednání, které trvalo 23 hodin. Během něho se povedlo dosadit do většiny slovenských institucí lidi napojené na vládní koalici. Mečiar si tak k sobě pevně zavázal SNS i ZRS.

Svou sílu demonstroval i vůči Ústavnímu soudu, když jej nazval „dalším nemocným prvkem na scéně“. Ústavní soud tehdy odmítal zneplatnit hlasy pro stranu Demokratické unie a přerozdělit je mezi ostatní strany. Mečiar si tak chtěl vylepšit výsledek voleb a upevnit svoji moc.

V roce 1995 započala kauza, která se Mečiara drží dodnes. V souvislosti s mezinárodním zatykačem na syna tehdejšího slovenského prezidenta Michala Kováče unesli Kováče mladšího do Rakouska, kde jej policisté mohli zatknout. Během vyšetřování postupně vyšlo najevo, že na únosu se podílela Slovenská informační služba (SIS). Tu tehdy vedl Ivan Lexa, kterého do funkce ještě ten rok prosadil Mečiar. Aby jej mohl navrhnout, musel prosadit v parlamentu změnu zákona.

První dva vyšetřovatelé únosu byli na Lexův popud odvoláni, protože stáčeli vyšetřování k SIS, až třetí vyšetřovatel se ztotožnil s verzí, kterou předkládali Mečiar s Lexou, že cílem únosu bylo poškodit vládu i slovenskou tajnou službu.

Ve stejném roce Mečiar také přenesl záležitosti privatizace na Fond národního majetku, který kontrolovaly koaliční strany v čele s HZDS. Předtím, než byla tato změna prohlášena za protiústavní, zprivatizoval fond majetek za přibližně 100 miliard (v přepočtu na české koruny). Majetky šly převážně do vlastnictví lidí napojených na Mečiara.

Svým chováním pokračoval Mečiar v rozdělování slovenské společnosti. Dostal se též do konfliktu s církvemi a lidmi z kulturní sféry. Také se mu povedlo odhlasovat zbavení mandátu poslance z vlastní HZDS Františka Gauliedera, a to bez jeho vědomí. Gauliederův návrat mezi poslance musel posvětit až Ústavní soud o rok později.

V dubnu roku 1996 vybuchlo auto klíčového svědka a člověka napojeného na SIS Roberta Remiáše, který při něm zahynul. Brzy se objevily spekulace, zda za činem nestojí lidé z tajné služby. V zahraničí se také silněji ozývala znepokojení nad odklonem Slovenska od demokracie.

Mezinárodního skandálu se vláda Vladimíra Mečiara dopustila v roce 1997, kdy změnou otázek zmařila referendum o vstupu do EU a NATO. Obě instituce tak odložily jednání a dávaly najevo, že dokud se na Slovensku nezmění poměry, zůstane země v izolaci. Tehdejší ministr vnitra Gustáv Krajči čelil kvůli zmaření referenda trestnímu stíhání, převzal za to plnou odpovědnost.

Když na jaře roku 1998 skončil Michal Kováč ve funkci prezidenta, využil Mečiar dočasně nabytých pravomocí a vyhlásil amnestii v souvislosti s únosem Kováče mladšího a se zmařeným referendem. Rostoucí nespokojenost s Mečiarovou vládou se odrazila v podzimních volbách téhož roku, kdy se proti němu sjednotila část opozice. Vladimír Mečiar tak přišel o křeslo ministerského předsedy. Vzdal se i funkce poslance, na jeho místě ho nahradil Ivan Lexa. Přesto zůstával dále předsedou HZDS.

V následujících letech se musely vlády vyrovnávat s Mečiarovým odkazem, přesto samotného Vladimíra Mečiara nepotkalo žádné trestní stíhání.

Mečiar štěstí zkoušel i v prezidentských volbách. V roce 1999 se konaly první volby, ve kterých prezidenta volili samotní občané a ve kterých se propracoval až do druhého kola. O patnáct procent jej porazil druhý kandidát Rudolf Schuster. Při druhé kandidatuře v roce 2004 se nedostal ani do druhého kola, neboť prezidentské volby tehdy drtivě vyhrál Ivan Gašparovič.

Získat podíl na moci se mu povedlo v roce 2006, kdy se jeho nově přejmenovaná Lidová strana-Hnutí za demokratické Slovensko (LS-HZDS) stala součástí vládní koalice vedené Robertem Ficem. Protože Mečiara doprovázely skandály z minulosti a Fico zvládal dobře odklánět pozornost médií, v následujících volbách se LS-HZDS propadla pod pět procent a nedostala se ani do parlamentu.

Mečiar poté stál v čele strany až do roku 2013, kdy se funkce vzdal. V lednu následujícího roku zanikla celá strana. Mečiar odešel z politiky a odebral se do ústraní svého sídla Elektra v Trenčianských Teplicích.

Když šel 1. března 2017 do kin film pojednávající o únosu Kováče mladšího, odstartovalo to na Slovensku novou celospolečenskou debatu o zrušení Mečiarových amnestií. Na 70 tisíc lidí také podepsalo petici za jejich zrušení. V reakci na veřejné mínění se tak poslanci rozhodli k ráznému kroku.

Národní rada, parlamentní orgán Slovenské republiky, musela prvně změnit samotnou ústavu země, aby mohla amnestie zrušit. To se povedlo ještě v březnu 2017, začátkem dubna už byly amnestie zrušené. Ústavní soud toto rozhodnutí posvětil o měsíc později.

Následné policejní vyšetřování se dotklo i Mečiara. Hrozilo mu v souvislosti s amnestiemi trestní stíhání, které však kvůli promlčení ani nezačalo. V říjnu 2017 vstoupil do kin další film, tentokrát dokument věnovaný samotnému Mečiarovi.