Hlavní obsah
Logo labouristické strany Foto: koláž Novinky.cz

Kořeny britské labouristické strany sahají do 19. století, kdy odborová hnutí a různé socialistické skupiny, mezi nimi známá Fabiánská společnost, vedly boj za práva pracující třídy. Strana se formálně zrodila v roce 1900, politickou moc ale poprvé ochutnala až v koaliční vládě během první světové války.

Logo labouristické strany Foto: koláž Novinky.cz
Labouristé

Úpadek liberální strany po světovém konfliktu znamenal, že labouristé se v Británii stali druhou nejdůležitější stranou.

Partaj sice v meziválečném období zemi dvakrát krátce vládla, až druhá světová válka ale přinesla zásadní obrat. Nejenže se předseda labouristů Clement Attlee stal v koaliční vládě zástupcem konzervativního premiéra Winstona Churchilla, především ale vznikla tzv. Beveridgeova zpráva, která vytvořila vizi spravedlivější společnosti a předznamenala sociální změny, které měli labouristé zrealizovat v poválečných letech.

Původní snímek

Foto: Profimedia.cz

Výrazný úspěch ve volbách v roce 1945, který překvapil i samotné příznivce strany, dovolil labouristům začít v zemi vytvářet sociální stát a znárodňovat hlavní průmyslová odvětví, v 50. letech ale pravice vrátila levici do opozice.

Kritické období přišlo v 70. letech, kdy se po vyhraných volbách v roce 1974 strana potýkala se světovou ekonomickou krizí. V zimě na přelomu let 1978-9 vypukla stávka odborů, které požadovaly vyšší mzdy, zatímco se vláda snažila držet růst platů pod kontrolou. Neschopnost čelit protestům vynesla v roce 1979 k moci konzervativce vedené Margaret Thatcherovou. „Železná lady“ a její nástupce John Major zůstali na Downing Street na příštích 18 let a pro labouristy se otevřela jedna z nejčernějších kapitol v dějinách.

Třetí cesta

Výhodou dlouholetého setrvání v opozici ale bylo, že partaj dostala možnost projít hlubokou modernizací, kterou v 80. letech zahájil Neil Kinnock. Když jeho následovník John Smith v roce 1994 náhle zemřel na infarkt, konaly se nové volby stranického lídra. Tím se stal tehdy 41letý poslanec Tony Blair.

Bývalý britský premiér Tony Blair

Foto: Fahad Shadeed, Reuters

Jeho příchod znamenal pro stranu výraznou změnu. Blair se nechal inspirovat sociologem Anthony Giddensem a jeho konceptem „třetí cesty“, tedy politiky, která není ideologicky vymezena ani nalevo, ani napravo. V praxi to znamenalo, že architekti „New Labour“, jak byla strana označena, posunuli do středu politického spektra a uklidili pod stůl socialismus (termín zmizel z volebních programů již od roku 1992). Symbolem změny se stala úprava klauzule 4 stranické ústavy, z níž byla vyškrtnuta zmínka o společném vlastnictví výrobních prostředků.

Noví labouristé taktéž podpořili privatizaci průmyslu a reformy posilující tržní prostředí a drželi si, i když s respektem, od těla odbory.

Ve volbách v roce 1997 strana rozdrtila konzervativce oslabené skandály a získala před nimi největší náskok ve své historii. Přesun hlasů mezi stranami, ke kterému došlo, byl nejmasivnějším od roku 1945.

Vláda ustanovila národní minimální mzdu, rozhodla o devoluci pravomocí pro Skotsko, Wales a Severní Irsko, reformě Sněmovny lordů a o uzavření dohody v Severním Irsku. Blair vyhrál volby ještě dvakrát, náskok se ale snižoval. Kritici mu vytýkali, že se vzdálil tradičním levicovým hodnotám, předseda vlády si taktéž znepřátelil voliče nekritickou podporou USA ve válce proti Iráku.

Partaj navíc poškodil skandál s nominacemi nových členů Sněmovny lordů výměnou za sponzorské dary. Blair tak v červnu 2007 odstoupil a přenechal post svému dlouholetému ministru financí Gordonu Brownovi.

New Labour zemřela

Brown byl sice schopným a zkušeným ekonomem, ale jeho mediální styl byl nevýrazný. Preference strany, které dočasně stouply, se vzápětí znovu propadly a popularita nového předsedy vlády klesla na minimum.

Britský premiér Gordon Brown

Foto: Anthony Devlin/Pool, Reuters

Objevil se další skandál v podobě neoprávněných poslaneckých výdajů. Již dlouho před nadcházejícími volbami bylo jasné, že labouristé čtvrtý mandát za sebou neobhájí. Šlo jen o to, jestli se Brownovi podaří omezit ztráty, průzkumy totiž napovídaly, že by labouristy mohli předehnat do té chvíle „neškodní“ liberálové.

Volby v květnu 2010 sice vyhráli konzervativci Davida Camerona, neměli ale dostatek hlasů, aby vytvořili novou vládu. Labouristé skončili druzí a krátce se spekulovalo o koalici mezi nimi a liberály, ti se ale nakonec přiklonili ke Cameronovi. Brown rezignoval na svůj post ve vládě i straně a otevřel tím prostor pro volbu nového lídra.

„Současná fáze New Labour skončila, zemřela 6. května 2010. Ale myšlenka, kterou New Labour představuje - ctižádostivá, reformující a schopná rozhodnutí, která politická moc vyžaduje, zemřít nesmí, pokud chceme znovu být seriozní vládní stranou,“ popsal situaci bývalý ministr obchodu a jeden z autorů nového kurzu Peter Mandelson.

Předseda britských labouristů Ed Miliband na výroční konferenci strany v září 2011.

Foto: Profimedia.cz

Po zářijových volbách v roce 2010 se do čela labouristů postavil poslanec Ed Miliband. Ten do té doby zastával funkci ministra pro energii a změnu klimatu. V 90. letech po krátkém angažmá v televizní žurnalistice pracoval jako mluvčí političky Harriet Harmanové a poté jako mluvčí tehdejšího stínového ministra financí Gordona Browna. Ve straně je oblíbený a těší se podpoře odborů. Rezignoval v roce 2015 po prohře labouristů ve všeobecných volbách.

Šéf britské Strany práce Jeremy Corbyn

Foto: Toby Melville, Reuters

Od roku 2015 je předsedou Jeremy Corbyn. Patří do levicové části strany. Je aktivisticky činný, podporuje neprávem odsouzené a je členem mnoha odborů.

Za jeho vlády se strana posunula výrazně doleva. Corbyn prosazuje opětovné zestátnění privatizovaných podniků, omezení výdajů na armádu a zrušení úsporných opatření. Pod jeho vedením zažili labouristé masivní nárůst členů strany, jejich počet se během první roku Corbynova předsednictví více než zdvojnásobil. Z dvou set tisíc členů narostl na pět set tisíc. Podobného počtu členů strana naposledy dosahovala na začátku osmdesátých let.

Corbyn přesto musel krátce poté čelit hlasování o odstoupení z čela strany kvůli svému vlažnému přístupu k referendu o vystoupení z EU, kdy byl obviňován ze skryté podpory brexitu, i když stanovisko strany bylo setrvat v Unii. Hlasování však ustál.

Za jeho předsednictví také začala narůstat obvinění z antisemitismu ve straně. I k těmto případům se Corbyn vyjadřoval minimálně, čímž byl obviňován z tolerance projevů antisemitismu některých straníků. V únoru 2019, měsíc před původně plánovaným odchodem země z EU, pak ze strany odešlo devět poslanců, kteří nesouhlasili s postojem vedení labouristů k brexitu a k obviněním z antisemitismu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků